Evropské trestní právo | |
Použitelnost | Evropská unie |
Právní základ |
Článek 82 SFEU Článek 83 SFEU Článek 325 SFEU |
Trestní právo EU lze definovat jako soubor právních předpisů a judikatury zločinec , ve kterém oba vnitrostátní soudy a Soudní dvůr Evropské unie , národní parlamenty a Evropský parlament a jiné orgány a subjekty hrají roli. Jde o hybridní systém, který zahrnuje rozvoj evropského právního systému.
Evropské trestní právo je nepřetržitý proces evropeizace vnitrostátního trestního práva. Zůstává však sdílenou pravomocí Unie a jejích členských států, proto jsou normy formulovány na evropské úrovni, ale jejich provádění a vymáhání se provádí na vnitrostátní úrovni.
Evropské trestní právo nebylo během prvních desetiletí existence Společenství ústředním prvkem práva Společenství. Objevilo se to, když se objevila pravidla a zásady týkající se trestního práva.
Již v 70. letech selhaly první pokusy o přenesení trestní jurisdikce na Společenství, zejména vytvořením evropských trestních sankcí. V roce 1979 francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing navrhl vytvoření soudního prostoru, který byl zase zamítnut (nizozemským vetem).
Smlouva Maastricht přinesl trestní zákon do sféry Unie vlivu. Příslušnou však byla Rada Evropské unie , nikoli Komise . Trestní právo se skutečně stalo nástrojem pro provádění třetího pilíře „ Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech “. Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva navíc v souladu s prvním odstavcem preambule rámcového rozhodnutí 2008/947 předpokládá , že „[členské státy] musí [rozumět] pojmům svoboda, bezpečnost a spravedlnost, která je ve svých podstatných prvcích totožná a která je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu “ .
Zřízení Evropského úřadu pro boj proti podvodům v roce 1999 vedlo k rozvoji evropského trestního práva jako prostředku boje proti podvodům.
Navzdory vstupu těchto prvků nebyl třetí pilíř komunitárním, ale byl založen čistě na mezinárodním (mezivládním) fungování. Třetí pilíř původně nepatřil mezi prvky podléhající implementační povinnosti. V trestním řízení proti rozsudku Maria Pupino z roku 2005 však Soudní dvůr Evropských společenství rozšířil povinnost provádění na třetí pilíř na základě článku 1 Smlouvy o Evropské unii a Evropské unie. "stále užší unie" . Poté v září téhož roku Soud rozhodl, že v případě potřeby má pravomoc zasahovat v trestních věcech Unie.
Díky sloučení pilířů uskutečněných Lisabonskou smlouvou se zásady, které byly stanoveny v právu vnitřního trhu, vztahují na všechny oblasti pravomocí Evropské unie. Kromě toho se objevila forma nepřímé harmonizace, pokud se stát rozhodne zajistit uplatňování evropských norem kriminalizováním jejich nedodržování. Harmonizační účinek v trestních věcech se v tomto případě odvíjí od zásady loajální spolupráce a od schopnosti Komise v případě neuplatnění trestního práva zasáhnout proti státu. Tato harmonizace je však nepřímá a proměnlivá v závislosti na způsobu provedení směrnic zvolených členskými státy (Německo: občanské právo; Estonsko: správní právo; Malta: trestní právo).
Evropské právo se vyvinulo také díky zásadě vzájemného uznávání různých dokladů v členských státech, někdy na základě směrnice (například řidičského průkazu ) nebo rámcových rozhodnutí (jako je mandát „evropského rozsudku“ ), nebo hlavní pravidla.
Potřeba integrace a harmonizace trestního práva na evropské úrovni vychází ze tří argumentů, které uvedl zejména André Klip, profesor na univerzitě v Maastrichtu . Rozlišuje tři úrovně důvodů, podle nichž je nutná integrace a harmonizace:
Tvrdé právo odkazuje na právní normy samy o sobě. V oblasti evropského trestního práva musí být normy implementovány do vnitrostátních systémů členských států, čímž se vytvoří vrstvy právních předpisů. Směrnice a rámcová rozhodnutí obsahují, zejména pokud mají trestní důsledky, období provedení do vnitrostátního práva (obvykle dva roky).
Soft law je založeno na nepřímé akci institucí. Rozhodnutí o tom, co je považováno za trestný čin či nikoli, ovlivňuje trestní politiku na evropské úrovni, ale také na způsobu, jakým je stíháno. Podvody proti rozpočtu Evropské unie jsou tedy podle orgánů závažnou trestnou činností, kterou by členské státy měly přísně zvážit. Nicméně se zdráhali toto provést. Výsledkem je, že Unie přijala určitá legislativní opatření zaměřená na provádění a zaměstnávání lidí a prostředky k boji proti nim, aniž by však formulovala samotný právní stát, který by členské státy zavázal jednat a aby sám definoval základní právní stát.
V rámci evropského trestního práva je Evropský parlament zapojen do uplatňování řádného legislativního postupu, ale také do rámce schvalovací pravomoci (viz prvky týkající se primárního práva ). Současně jsou národní parlamenty zapojeny do diskusí týkajících se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, monitorují činnost Europolu a hodnotí činnost Eurojustu .
Evropská rada hraje roli politické hnací síly Evropské unie, která definuje její cíle, zejména v oblasti trestního práva. Evropská rada má v souladu s články 82 a 83 úlohu dohledu. Ve skutečnosti ji lze postoupit jednomu z ministrů zasedajících v Radě, aby ověřil, že přijímaná norma není v rozporu se „základními aspekty [Rady] .] [národní] systém trestního soudnictví “ .
Podle André Klipa je úroveň harmonizace kvůli historii evropského trestního práva, která vyplývá ze starého třetího pilíře, nízká. Uvádí několik důvodů:
Obecné zásady práva Evropské unie formuloval Soudní dvůr Evropské unie, který je musí použít při výkladu práva. Tyto zásady jsou nadřazené primárnímu a sekundárnímu právu.
Ty byly kodifikovány v článku 6 této Smlouvy o Evropské unii (SEU), který stanoví:
„Základní práva, jak jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a jak vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jsou součástí práva Unie jako obecné zásady. "
- čl. 6 odst. 3 SEU
Základní právaSoud opakovaně uvedl, že základní práva jsou nedílnou součástí obecných zásad. Soud výslovně uznává obsah Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako součást obecných zásad, které jsou výslovně citovány v čl. 6 odst. 3 SEU.
Soud také do těchto obecných zásad zahrnuje obsah Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o právech dítěte . Kromě toho Listina základních práv Evropské unie má v souladu s článkem 6 (1), dále jen „stejnou právní sílu jako Smlouvy“.
Obecné zásady v trestním řízení Spravedlivý proces a právo na obhajobuPrávo na spravedlivý proces, nazývané také právo na obhajobu, se odlišuje od jiných konkrétnějších práv. Respektování práv na obhajobu je jednou ze základních zásad práva Unie a musí být respektováno.
Hlavní judikaturou týkající se práv na obhajobu jsou věci Hoechst a Dow, ve kterých je povinnost žalovaného spolupracovat s Komisí při vyšetřování možného porušení evropského práva hospodářské soutěže .
Právo být informován o poplatcích Přístup k souboru Právo na svobodu a bezpečnost Presumpce neviny Právo mlčet Právo na soukromí (nedotknutelnost domu) Právo na přítomnost nebo zastoupení Právo zvolit si radu na svoji obranuMezi právní základy evropského trestního práva patří články 82 a 83 SFEU týkající se trestního řízení a pozitivního evropského trestního práva.
Článek 26 SFEU a čl. 4 odst. 3 SEUČlánek 26 Smlouvy o fungování EU je jedním ze základních ustanovení evropského trestního práva, protože vytváří „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“ . V důsledku toho byl vytvořen „nový právní řád“ závazný pro členské státy (a jejich instituce) a občany .
Článek 4 (3) Smlouvy o Evropské unii stanoví, že členské státy musí spolupracovat v upřímným způsobem. Jedinou povinností použitelnou pro evropské trestní právo, která z tohoto ustanovení vyplynula, však bylo, že členské státy by neměly uplatňovat své trestní právo, pokud to bylo v rozporu s určitými ustanoveními, včetně pravidel vnitřního trhu. V letech 2005 a 2007 však Soudní dvůr Evropské unie povolil použití trestních ustanovení k provádění povinností vyplývajících z norem Společenství. Směrnice 2008/99 o ochraně životního prostředí tak stanoví trestní sankce v případě porušení jejích ustanovení.
Čl. 67 odst. 1 a čl. 67 odst. 3 SFEUČlánek 67 odst. 1 připomíná ustanovení čl. 3 odst. 2 SEU, kterým se stanoví prostor svobody, bezpečnosti a práva . Odstavec 3 článku stanoví, že Unie zajistí „vysokou úroveň bezpečnosti opatřeními k prevenci a potírání trestné činnosti, rasismu a xenofobie, opatřeními koordinace a spolupráce mezi policejními a soudními orgány a jinými příslušnými orgány, jakož i vzájemnými uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech a v případě potřeby sblížením trestních zákonů “ .
Článek 76 SFEUČlánek 76 SFEU obsahuje ustanovení týkající se legislativní iniciativy v oblasti evropského trestního práva. Podle tohoto článku, který se vztahuje na celou hlavu V SFEU, již legislativní iniciativa nespočívá pouze na Evropské komisi, ale může pocházet také ze čtvrtiny členských států.
Články 82 a 83 SFEUČlánky 82 a 83 SFEU jsou relevantní v trestním právu, zejména proto, že definují dva různé typy opatření na úrovni Unie: harmonizaci (pozitivní integraci) a aproximaci (negativní integraci, například definice čtyř svobod, jejichž provádění závisí na státy). Tyto dvě metody vyžadují stanovení minimálních pravidel (ale nejsou vyčerpávající, což znamená, že je členské státy mohou doplnit nebo doplnit).
Článek 82 SFEU tedy stanoví minimální pravidla umožňující vzájemné uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí:
Článek 82 dále stanoví, že členské státy mají možnost „zachovat nebo zavést vyšší úroveň ochrany osob“ . Definice „vyšší [...] úrovně“ je potom problematická. Rámcové rozhodnutí 2004/757 / SVV skutečně stanoví například „minimální ustanovení týkající se skutkových podstat trestných činů a sankcí použitelných v oblasti obchodování s drogami“ . Akce, které tato směrnice považuje za zavrženíhodné, jsou uvedeny v čl. 2 odst. 1. V závislosti na dané interpretaci by tento seznam byl seznamem chování, které musí být všude považováno za trestný čin. Podle Andrého Klipa by to mohlo znamenat, že členské státy mohou: přidat do tohoto seznamu trestuhodné chování ve svých příslušných vnitrostátních právních předpisech a; přísněji provádět represi těchto aktů. Klip se však domnívá, že příliš velký rozdíl v implementaci může být v rozporu s volným pohybem lidí (například pokud se tresty ukládané mezi dvěma státy pohybují od 5 do 10 let v jednom a druhém). Doživotní vězení v druhém ). Dále se domnívá, že je to v rozporu se zásadou proporcionality.
Článek 83 sám o sobě umožňuje definovat „minimální pravidla týkající se definice trestných činů a sankcí v oblastech zvláště závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem vyplývající z povahy nebo následků těchto trestných činů nebo„ konkrétního je třeba s nimi bojovat na společných základnách “ . Cílem tohoto ustanovení je zefektivnit represivní postup tváří v tvář této konkrétní trestné činnosti. Článek je uvádí vyčerpávajícím způsobem:
83 odst. 1 odst. 3 však ponechává možnost Radě jednomyslným rozhodnutím a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu přidat na tento seznam další oblasti trestné činnosti .
Nakonec oba články stanoví „nouzovou brzdu“ (první o trestním řízení a spolupráci v trestních věcech, druhý o trestním právu hmotném), kterou lze pozastavit řádný legislativní postup a návrh směrnice vrátit Evropské radě, která rozhodne se do 4 měsíců vrátit, udržovat pozastavení nebo jej zvednout. Rovněž však stanoví možnost navázání posílené spolupráce .
Funkcí Soudního dvora je jednotný výklad práva Unie, a proto se používají dvě metody: když Komise zahájí řízení o nesplnění povinnosti proti členskému státu, který nesplnil své povinnosti podle Smluv, nebo když Soudní dvůr odpoví na předběžnou otázku . V druhém případě výklad Soudního dvora umožní vnitrostátním soudům správně uplatňovat právo EU. Pokud Soud rozhodne, že právní akt je neplatný, musí vnitrostátní soudy tomuto výkladu vyhovět. Soud považuje „soudní systém Unie za ucelený systém opravných prostředků a právních postupů, jejichž cílem je zajistit kontrolu zákonnosti aktů orgánů“.