Tire-au-flanc 62 je francouzský film režiséra Françoise Truffauta a Clauda de Givraye , který byl uveden v roce 1961 .
Jedná se o pátou adaptaci úspěšné hry André Mouëzy-Éona a André Sylvana z roku 1904 , po té anonymní v roce 1912, poté v podání Jean Renoira v roce 1928 , Henriho Wulschlegera v roce 1933 a Fernanda Riverse v roce 1950 .
Jean Émilien Arthur Lerat de la Grignotière je synem rodiny aristokratů . Předvolán k vojenské službě vstoupí do kasáren, kde jeho hierarchie šikanuje slušnost. Joseph, do té doby řidič rodiny Lerat de la Grignotière, vykonával svou vojenskou službu ve stejném pluku. Film je proto prezentován jako série scén z každodenního života vojáků, které ilustrují jak atmosféru kolejí, tak atmosféru tréninků. Přetěžování a vtipy přerušují dny rovněž podléhat přísnému mysl a absurdní táborového života.
Jean je pravidelně předmětem šikany svých nadřízených, kteří znásobují hříčky související s jeho příjmením. Při nejmenší chybě se ho desátník zeptá: „Je to ze zášti nebo z keců?“ " . „Kecem,“ musí odpovědět. Život v táboře však mezi vojáky zůstává radostný. Ženy jsou opakujícím se tématem konverzace. Jeden z vojáků říká, kdo to chce slyšet, o své lásce k herečce Bernadette Lafontové . Jean se zamiluje do Catherine, dcery plukovníka, která žije na okraji tábora, aniž by odhalila své city. Joseph, bývalý řidič, si nenechá ujít příležitost setkat se s mladými ženami v tajnosti: jedna z nich se ocitne v ubytovně vojáků, právě když se nadřízený rozhodne provést prohlídku areálu. Zavedený řád se ukázal být stále méně respektován až do vypuknutí obrovské bitvy vaků, během nichž byl částečně zničen nábytek koleje. Tato událost získala Jean 15 dní „v díře“, a to i přes jeho nevinu v této záležitosti.
Josephovi se podařilo snížit Jeanův trest díky inscenaci hry Tire-au-flanc od André Mouëzy-Éona a André Sylvana , ve které pro něj našel roli. Představení se koná u příležitosti dne otevřených dveří . Jeanina teta, která se na toto představení přišla podívat, je pohoršena, když zjistila, že její synovec hraje roli sluhy. Konec filmu, burleskní, ilustruje vývoj postavy Jeana od začátku jeho vojenské služby. Vysvětluje své tetě: „Kdybys mě viděl hrát s kuchyňskou utěrkou na záchodě ... ale já jsem nebyl mrtvý.“ A pak to bylo to nebo díra. Opravdu hovno, ta díra. Je to regiment. Důležité je stát se pořádným, a pak velmi kílem hlasitého pláče “ . Jeho drzý přístup mu naposledy vynesl otázku: „Je to ze zášti nebo z keců?“ " . „Ze zášti“ , tentokrát odpovídá vyslovením posledního řádku filmu.
"Při přechodu na obrazovku byla stará vojenská gaudriole odlehčena a probodnutá fantazií." Příběh vedený s příjemnou ležérností přeskakuje z roubíka na roubík. Některé z těchto roubíků jsou vtipné, jiné méně nebo postrádají trochu originality, ale obecná radost je celkově nakažlivá. Jelikož autoři jsou lidé dobré kinematografické společnosti, nezklamou na přelomu skici přátelským pozdravem Jeana Viga nebo Renoira , pastiche s humorem Zinnemannem , políbením Bernadette Lafontové a oslavou ... Notebooky kina . Navzdory kasárnám zůstáváme, jak vidíme, mezi přáteli. To vše je laskavé, často vtipné, někdy dokonce dojemné. "
- Jean de Baroncelli , Le Monde , 5. ledna 1962