Les Îles je esej od Jeana Grenier , nejprve publikoval v roce 1933 a publikovány v rozšířené verzi několika kapitol ( Postscript ) v roce 1959 .
Jean Grenier řekne jeho vztah s jeho přijetím Mouloud kočky na jeho smrti, a pak začalo putování evokovat různé etapy svého života a co největšímu počtu skutečných nebo imaginárních ostrovů ( Kerguelen , štěstí ostrovy , Velikonoční ostrov , ostrovy Borromeo ), stejně jako Indie , chválí zejména cestu, „ne uprchnout, což je nemožné, ale najít sám sebe.“ "
Tato esej Les Îles velmi zapůsobila na Alberta Camuse a měla dopad na jeho spisovatelské povolání. Camus v předmluvě, kterou napsal pro reedici této práce vydané v roce 1959, připomíná tento bolestivý pocit vnitřní podivnosti : „Tato kniha, aniž by popřela citlivou realitu, kterou bylo naše království, ji zdvojnásobila s jinou realitou, která vysvětlovala naše mladé starosti. Transporty, momenty „ano“, které jsme temně zažili ... “připomněli Grenierovi současně jejich nezničitelný vkus a jejich pomíjivost, což vysvětlovalo„ jeho náhlé melancholie. "
Jean Grenier tak evokuje prvky, které tvoří samotnou podstatu těchto privilegovaných okamžiků, kolem nichž je kniha postavena. V kapitole s názvem Přitažlivost prázdnoty nám přináší některé z těchto privilegovaných okamžiků: „Kolik mi bylo let? Věřím tomu šest nebo sedm let. Ležel jsem ve stínu lípy a uvažoval o téměř bezmračné obloze. Viděl jsem, jak se tato obloha naklonila a ponořila se do prázdna: byl to můj první dojem nicoty a o to živější, že uspěl s bohatou a plnou existencí. [...] V této zející díře hrozilo, že všechno absolutně všechno bude pohlceno. [...] Z toho vyplynula téměř dokonalá lhostejnost, klidná apatie - stav bdělého spánku. »(Viz Ostrovy strany 25–26)
To, co se v tomto úryvku objevuje, je pocit určité vize absurdnosti, která zde pramení, stav probuzeného pražce jednotlivce „cizího“ pro sebe, což jasně ukazuje dopad, který „byl schopen vyvolat na mladé Camus.