V lingvistice , výslovnost je individuální akt produkovat výrok , určeno k adresátovi , za určitých okolností .
Ve všech komunikačních prostředcích, ústních i písemných, je vyslovení i vyslovení. Výslovnost je jazykový výsledek , to znamená mluvené slovo nebo psaný text, zatímco výpověď je lingvistický akt , kterým jsou prvky jazyka orientovány a výslovně vyhlášen významovým slovem. (A jeho spoluvyhlašovatel, který není jednoduchým adresátem) za účelem vytvoření zmíněné výpovědi: obecně říkáme, že výpověď je „řečená“, zatímco enunkce je „řečená“. Abych to shrnul, „je to výrok, který výrok dělá“.
Toto prohlášení má hmotnou povahu . Výsledkem je, že jej lze uchopit jedním z našich pěti smyslů (nejčastěji sluch , v případě orálního a zrak , v případě psaní nebo znakového jazyka ), a navíc reprodukovatelný , především ústně, pak , písemně a nakonec moderními technickými prostředky, jako je nahrávání, analogové nebo digitální.
Na druhé straně je promluva mnohem méně materiální, a proto je mnohem obtížnější ji definovat a přepsat. Ne vždy, když je přímo vnímatelný, může být předmětem vyšetřování nebo dedukce, ale vždy nám alespoň částečně unikne: sestávající z individuálního a jedinečného aktu , „ enounci nelze přirozeně reprodukovat “.
Z přísně gramatického hlediska by se dalo apriori domnívat, že se této kázně týkají pouze výroky, a že výrok je tedy irelevantní. To není správné. Zaprvé, výslovnost slouží přesně k vymezení hranic oblasti morfosyntaktiky , pak je její umístění nezbytné pro studium určitých kategorií , jako jsou podstatná jména , zájmena , příslovce .
Situace vyjádření je situace, ve které byla řeč vyslovena nebo ve které byl vytvořen text. To umožňuje, zhruba řečeno, určit, kdo s kým mluví (nebo: kdo komu píše) a za jakých okolností .
Akt artikulace etapy actants a okolností (můžeme je shrnout takto: „ I “, „ vy “, „ zde “ a „ nyní “). Nyní, v závislosti na tom, zda jsou aktanti a okolnosti situace vyjádření přítomni nebo ne v daném promluvě, bude řečeno, že toto je ukotveno nebo jinak odříznuto od situace vyjádření .
Řez výpověď pryč od situace projevů (také říci: a letadlo není v záběru ), neobsahuje žádné index (nebo spojka ) umožňující jeho identifikaci. Často jde o příběh , ale také o sentimentální prohlášení, právní texty, přísloví, návody k použití, technické popisy, vědecké demonstrace atd. (a obecně se to týká psaného slova ):
(1) Pondělí10. ledna 2005, na úpatí Eiffelovy věže, Solange Martin řekl Charlesi Dupuisovi: „Pařížané se zmocnili Bastily na 14. července 1789. " Prohlášení „ Pařížané se zmocnili Bastily14. července 1789. Vyrábí se v následující situaci promluvy.Výrok zakotvený v situaci výpovědi (říkáme také „ozubená rovina“) obsahuje alespoň jeden index (nebo spojku ), který umožňuje jeho lokalizaci. Často jde o ústní projev:
(3) Pondělí 10. ledna 2005, na úpatí Eiffelovy věže, Solange Martin řekla Charlesi Dupuisovi: „Zítra na tebe tady počkám. "Výrok „Zítra tu na tebe počkám“ je vytvořen stejnou situací promluvy jako situace výše uvedených dvou výroků, ale na rozdíl od toho, co se stane pro první dva, obsahuje toto třetí výrok určitý počet spojek, které umožňují dát to do souvislosti s jeho vlastní situací enuncia.Okolnosti odpovídají okolnostem výpovědi. Aktéři vypovězení, pokud jde o ně, jsou na jedné straně oznamovatel , to znamená ten, kdo mluví nebo píše, na druhé straně adresát , to znamená druhý, ten, jemuž prohlášení je určeno, mluveno nebo psáno.
Klíčem, který umožňuje identifikovat účast oznamovatele v situaci promluvy, přítomnost adresáta, jakož i okolnosti místa a času, kdy je promluva vyrobena, se říká spojka .
Vyhlašovatel je herec, který říká, že (nebo by se říci): „ I “. Nazývá se také odesílatel nebo předmět promluvy .
Poznamenejme si mimochodem, že předmět výpovědi by neměl být zaměňován s předmětem výpovědi, který odpovídá víceméně gramatickému předmětu: Bernard je pryč. Předmětem promluvy je jméno „ Bernard “ (je to také gramatický předmět); subjektem výpovědi je na druhé straně osoba, která tento výrok vyslovuje.Příjemce je aktivní látky, jemuž Vyhlašovatel říká (nebo by se říci): „ ti “. Je také nazýván spoluvyhlašovatelem .
Tyto okolnosti v podstatě odkazují na okolnosti místa a času , které jsou hodnoceny ve vztahu k aktu artikulace:
Okolnosti však také v širším smyslu označují soubor okolností, které určují akt vyjádření (někteří lingvisté hovoří o enunciativním kontextu ):
Pamatujete si ty dovolené v Brazílii? Vyhlašovatel připomíná příjemci jejich společné dovolené v Brazílii, pravděpodobně relativně vzdálené v čase („Pamatujete si? ...“). Demonstrativní „ tito “ měl by být zavádějící: svátky v Brazílii jsou zřejmě dávno pryč, ale tento demonstrativní je tam svědčit, že by myšlenka , že jsou vždy přítomny v situaci artikulace, a jsou součástí socio-kulturního prostředí a společných vzpomínky obou zúčastněných aktérů.V dialogu (v divadle , v románu ...) s každou novou linií se situace enunciace mění, protože se mění i vyhlašovatel a příjemce. V příběhu je to trochu komplikovanější.
V dimenzi příběhu (nebo vyprávění ) se vyhlašovatelem (přesněji autorem, protože se nejčastěji píše příběh ) stává vypravěč , tedy ten, kdo vypráví. Může se podílet na příběhu, který vypráví. Někdy splývá s autorem, například v případě autobiografického příběhu . Jindy naopak autor vypráví pod jménem postavy , skutečné nebo fiktivní: v tomto případě je vhodné odlišit autora od vypravěče.
Například detektivní román Vražda Rogera Ackroyda je autorem Agathy Christie , ale vypravěčem je fiktivní postava Dr. Sheppard.Vypravěč obvykle nechává postavy mluvit o jeho příběhu hlášením jejich slov. Tento proces, nazývaný přesně hlášená řeč , umožňuje slyšet množství hlasů (někteří lingvisté v tomto ohledu dokonce hovoří o polyfonii ).
Hlášená řeč může mít přímou nebo nepřímou formu. Přímá řeč je přesná citace (obvykle uvozovek) řeč dodáno o jednu třetinu, zatímco nepřímá řeč je začlenění (s transpozicí a bez uvozovek), třetí projevu v syntaxi z proslovu, který vypravěče:
(1) Jacques mě informoval: „Zítra jedu na dovolenou. „ [Přímá řeč] (2) Jacques mi sdělil, že následujícího dne odjíždí na dovolenou. [Nepřímá řeč]Proto učiníme následující poznámky:
Vezměme si jako příklad bájku La Fontaine Le Corbeau et le Renard . La Fontaine je od začátku do konce autorem i vypravěčem . Na samém začátku textu je La Fontaine také vyhlášencem („ Mistr Raven, na stromě, posazený… “). Ale když liška řekne: „ Ahoj ahoj, pane du Corbeau ... “, jedná se o příbuzné slovo (k přímé řeči), a v tomto případě je mluvčím skutečně postava lišky a už ne autor vypravěče.