Ve francouzském zákoně o sociálním zabezpečení neomluvitelné zavinění zaměstnavatele (FIE) zakládá formu odpovědnosti zaměstnavatele po vzniku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání , která je považována za částečně vyplývající z hrubé nedbalosti z jeho strany. Článek L. 452-1 zákoníku sociálního zabezpečení stanoví důsledky, aniž by navíc stanovil definici a ponechal to na judikatuře. Uznání této odpovědnosti mění mechanismy a úrovně náhrady poskytované podle typu škody, kterou zaměstnanec utrpěl.
Kodex sociálního zabezpečení rovněž ve svém článku L. 453-1 stanoví pojem neomluvitelného nebo úmyslného zneužití na straně zaměstnance.
Zástupce společnosti nemusí mít nutně trestní dopad, jedná se o dva různé problémy (na druhou stranu trestní důsledky vedoucí společnosti mohou zahrnovat neomluvitelnou chybu). Riziko je tedy pro společnost finanční riziko, které může být těžké. Toto riziko je někdy kryto profesionálními pojistnými smlouvami pro více rizik. V trestních věcech by naopak mohla být použita myšlenka povinnosti zajištění výsledku (viz níže) vyplývající z judikatury kasačního soudu ve věcech neomluvitelného zavinění.
Od zákona ze dne 9. dubna 1898 je odškodnění za pracovní úrazy pevné a není plné. Pro zaměstnance nebo jeho vyživované osoby je jediným způsobem, jak získat lepší náhradu, zjištění existence neomluvitelného zavinění na straně jeho zaměstnavatele.
Uznání neomluvitelné chyby v právu sociálního zabezpečení se týká mechanismů a úrovní odškodnění oběti nehody. Pro zástupce společnosti neexistuje žádný trestní dopad (na druhou stranu, trestní důsledky vedoucího společnosti mohou zahrnovat neomluvitelné zavinění). Riziko je tedy pro společnost finanční riziko.
Do roku 1898 musel zaměstnanec v případě průmyslového úrazu, aby získal náhradu škody, prokázat zavinění zaměstnavatele při vzniku úrazu: je to použití obecného práva odpovědnosti, jehož provedení předpokládá prokázání zavinění, poškození a příčinná souvislost mezi nimi (občanský zákoník, čl. 1382)
Zákon z 9. dubna 1898 zavádí dvě nové odchylky od obecného práva:
Výhodou tohoto systému je poskytování odškodnění obětem úrazu tím, že je osvobozuje od povinnosti prokazovat zavinění a příčinné souvislosti mezi zavinením a škodou, přičemž omezuje odškodnění, a tím usnadňuje pojištění.
Jistota kompenzace je „vyměněna“ s omezením její výše. Můžeme hovořit o jakémsi sociálním paktu, který je stále základem našeho systému odškodňování za průmyslové nehody.
V rámci tohoto systému, který se odchyluje od obecného práva odpovědnosti, je chápána myšlenka neomluvitelného zavinění ve věcech průmyslových havárií:
Podle zvykového práva jsme zodpovědní pouze za naši chybu. Neomluvitelná chyba oběti staví autora nehody „mimo otázku“ (příklad: pokus o sebevraždu).
V právu průmyslových havárií je za zásadu odpovědnost zaměstnavatele i bez zavinění.
Neomluvitelná chyba zaměstnavatele ho staví „mimo“ pakt zákona z roku 1898. Zodpovědný i bez zavinění není zaměstnavatel vyloučen z výhod zákona z roku 1898 (nahrazení a omezení), pokud se dopustil chyby ( i závažná) Neomluvitelnou vinou zaměstnavatele je „mimo hru“, která ji vytahuje z výhody odchylného práva, shledává přísnější zvykové právo. Ztratí subrogaci sociálního zabezpečení, která ho chránila, a proto se ocitne tváří v tvář oběti a jejím oprávněným osobám, čelí plné náhradě škody.
Tento systém má vady vyplývající z jeho vlastností:
Zákon nedefinuje neomluvitelnou vinu. Podle staré judikatury („Dame Veuve Villa“ ze dne 15. července 1941) představuje neomluvitelné zavinění na straně zaměstnavatele nebo osob, které nahradil ve vedení, přičemž tato vada má následující vlastnosti:
Neomluvitelné zavinění je zachováno, dojde-li k porušení ze strany zaměstnavatele v souvislosti se škodou. Je nepodstatné, že tato chyba byla rozhodující příčinou nehody; postačuje, že jde o nezbytnou příčinu, bez ohledu na to, zda ke škodě přispěly jiné poruchy. Nezáleží na tom, zda samotná oběť byla neopatrná.
Judikatura nedávno definovala neomluvitelné zavinění (rozhodnutí o „azbestu“ ze dne 28. února 2002 ve věcech nemocí z povolání rozšířená na pracovní úrazy kasačního soudu):
„Na základě pracovní smlouvy je zaměstnavatel vázán na zaměstnance závazkem jistoty výsledku, zejména pokud jde o nemoci z povolání, které dotyčná osoba uzavřela v důsledku výrobků vyráběných nebo používaných společností. Nesplnění této povinnosti má povahu neomluvitelného zavinění ve smyslu článku L. 452-1 zákoníku sociálního zabezpečení, když si zaměstnavatel byl nebo měl být vědom nebezpečí, kterému byl zaměstnanec vystaven, a že nepřijal nezbytná opatření, aby ho před tím ochránil. “ (Cass. Soc. 28. února 2002; řada rozsudků týkajících se nemocí z povolání souvisejících s azbestem).
Tato judikatura byla následně rozšířena na pracovní úrazy.
Dva prvky vynikají tím, že kladou na zaměstnavatele velmi vysokou poptávku:
Povědomí o tom, že zaměstnavatel si byl nebo měl být vědom příslušných rizik, je jedním z určujících prvků neomluvitelného zavinění. Je to určující kritérium pro soudce.
Toto povědomí o nebezpečí může být důsledkem předchozích nehod, varování zaměstnanců nebo CHSCT, formálního upozornění inspektora práce , odsouzení za trestný čin atd.
Vina oběti není taková, že činí vinu zaměstnavatele neomluvitelnou, protože zaměstnavatel si měl být vědom rizika, které s tím souvisí.
Nedostatek preventivních a ochranných opatření.
V případě obětí azbestu kasační soud uvádí, že soudci musí v zásadě určit, zda je charakterizována informovanost zaměstnavatele o nebezpečí a zda jsou odtud přijata nezbytná ochranná opatření.
Toto kritérium vyplývá z předchozího; jakmile nebyla přijata žádná opatření, nebyla přijata žádná pečlivost k ochraně zaměstnance před vědomým, známým nebo zjistitelným nebezpečím, je chyba neomluvitelná.
Toto je povinnost zaměstnavatele zajistit výsledek vůči svým zaměstnancům vystaveným riziku.
Nesmíme však zapomenout na zbytek: „a že nepřijal opatření nezbytná k jeho zachování. »Existuje skutečně povinnost výsledku a uvědomění si nebezpečí, ale svým způsobem, s výhradou nedostatku prostředků.
Doposud oběť pracovního úrazu a po prokázání neomluvitelného zavinění svého zaměstnavatele mohla získat před soudy náhradu za doplnění kapitálového nebo paušálního důchodu „pracovního úrazu“.
Článek L.452-1 zákoníku sociálního zabezpečení stanoví, že v případě, že je pracovní úraz způsoben neomluvitelným zavinením zaměstnavatele, má oběť nebo její vyživované osoby nárok na další odškodnění. Toto odškodnění se však týkalo pouze 4 škod (kromě zvýšení paušálního důchodu), a to: utrpení fyzického a morálního utrpení, poškození estetiky a potěšení, jakož i škoda způsobená ztrátou nebo snížením možností. (článek L. 452-3 zákoníku sociálního zabezpečení).
Oběť byla proto zbavena náhrady za několik dalších škod, které byly dosud odškodněny obětem dopravní nehody, lékařské nehody ... a všech takzvaných postupů odškodnění podle „obecného práva“ ...
Důvodem je, že oběť neomluvitelné chyby proto nebyla kompenzována za své minulé nebo budoucí potřeby v oblasti lidské pomoci (až na vzácné výjimky), za své náklady na vybavení bytu, aby jej přizpůsobila nemoci, náklady na invalidní vozík nebo přizpůsobené vozidlo, jeho období dočasné pracovní neschopnosti (dočasného funkčního deficitu) ...
Oběť průmyslového úrazu, která prokázala neomluvitelnou vinu, byla proto znevýhodněna ve srovnání s obětí odškodněnou širší formou „podle obecného práva“, zejména proto, že odškodnění za újmu na zdraví v oblasti obecného práva zaznamenalo po několika letech výrazné zlepšení Kouchnerovým zákonem o postupu náhrady škody ONIAM, zavedení nomenklatury škod známé jako Dintilhac, příznivá judikatura kasačního soudu a Státní rady).
Od rozhodnutí Ústavní rady ze dne 10. června 2010 se oběti pracovního úrazu způsobeného neomluvitelným zavinením zaměstnavatele, pokud nebude jejich případ definitivně posouzen, mohou (musí) nadále platit vedle poskytovaných služeb. poplatky za sociální zabezpečení, odškodnění za další škody (kromě 4 výše uvedených škod).
Vezměte prosím na vědomí: toto prodloužené odškodnění nadále podléhá suverénnímu ocenění soudců fondu, zejména v současných případech je na oběti, aby ospravedlnila existenci škodových položek, které nejsou kompenzovány stávajícími ustanoveními, aby získala buď nový. rozšířené lékařské znalosti, tj. náhradu za další škody.
Jinak by oběť neprokázala, že její škoda převyšuje škodu stanovenou omezenou lékařskou odborností a je již odškodněna (zvýšeným důchodem a utrpěným fyzickým a morálním utrpením, poškození estetiky a potěšení, jakož i škodou způsobenou ztrátou nebo snížením odborné způsobilosti). možnosti povýšení) by mohla být odmítnuta další kompenzace nebo nové lékařské znalosti.
Naopak žádost podaná osobou, která utrpěla vážnou újmu (například paraplegia, viz rozsudek CA Soc Grenoble ze dne 14. října 2010), legitimně otevírá právo na obnovu řízení a novou forenzní expertízu, jelikož několik nových škod kompenzovatelný.
Navíc, s výjimkou úprav z důvodu složitosti postihu plátců třetích stran, zejména pokud jde o trvalý funkční deficit, a suverénního hodnocení jurisdikcí, nevidíme žádné zásadní důvody pro vyloučení kompenzace na základě uplatňování tzv. nomenklatury Dintilhac uvádějící všechny položky náhrady škody v obecném právu, nomenklatura široce přijímaná Státní radou (CE, sekční stanovisko, 4. června 2007, č. 303422, Luc L. a Cts G) a kasační soud a nabízí spravedlivé odškodnění za újmu na zdraví.
Pokud jde o riziko dvojí kompenzace, například kompenzace zvýšenou anuitou a kompenzace trvalého funkčního deficitu (dříve PPI), zdá se nám, že tomuto riziku je zabráněno skutečností, že kasační soud povolil postihy třetích stran pouze na ztrátě současných výdělků a pracovních úrazů, ale také na trvalém… a dočasném funkčním deficitu (CC ° 2, 19. listopadu 2009: Číslo odvolání: 08-18019).
Postup je velmi dlouhý a trvá 2 až 6 let. Tato pomalost má dva důvody: K určení vypláceného doplňkového důchodu musí být stav oběti „konsolidován“ (trvalá stabilizace zdravotního stavu). Uznání neomluvitelného zavinění spadá do rámce lékařského soudního sporu v oblasti sociálního zabezpečení (spor před sociálním pólem soudního soudu, případně odvolacího soudu, případně kasačního soudu).
Dva roky na jednání: všechny dávky týkající se obětí pracovních úrazů a nemocí z povolání je třeba vyžádat od orgánu sociálního zabezpečení do DVOU LET. Není-li tato lhůta dodržena, není oběť schopna jednat, a proto získat výhodu. Ve věcech nemocí z povolání je zákonem stanoveno několik možných termínů, přičemž nejpříznivější pro oběť musí být uchovány. Datum lékařského potvrzení prokazujícího možnou souvislost mezi nemocí a prací, které je srovnatelné s datem úrazu (článek L. 461-1 zákoníku sociálního zabezpečení), konečné datum soudního vyšetřování, které případně provádí Odbor regionálních sociálních věcí nebo zastavení vyplácení denních příspěvků (článek L. 431-2 zákoníku sociálního zabezpečení); konečně datum ukončení prací vystavujících riziko (článek L. 461-5 zákoníku sociálního zabezpečení).