Protokol internetového proudu (zkráceně ST a následně ST-II ) je skupina experimentálních protokolů uvedených v poznámce IEN-119 z roku 1979 a následně revidovaná v RFC 1190 (ST-II) a poté v RFC 1819 (ST2 +).
Tato rodina protokolů, která nebyla nikdy představena pro veřejné použití, vedla k protokolům asynchronního režimu přenosu a protokolům MPLS ( Multiprotocol Label Switching ) a ohlašuje protokol VOIP .
ST je poprvé představen ve formě transportního protokolu Network Voice Protocol , protokolu umožňujícího přenos hlasu přes paketové komunikační sítě, implementovaného vProsinec 1973izraelský inženýr Danny Cohen z Institutu informačních věd (ISI). V té době byl internet stále komunikačním projektem ARPA .
V první specifikaci v roce 1979 byl protokol ST navržen jako doplněk orientovaný na připojení k IPv4 , fungující na stejné vrstvě jako IP, ale s použitím formátu záhlaví odlišného od IP datagramů. Podle IEN-119 pocházejí jeho koncepční základy od Dannyho Cohena, Estila Hoverstena a Jamese W. Forgieho. Protokol zejména zavedl principy „ paketizovaného hlasu “ (dnes Voice over IP ), „ talkspurt “ (nepřerušovaný tok slov mezi dvěma tichy), zpoždění a přijatelné míry ztráty pro zajištění služby. Byl implementován v Voice Funnel .
Druhá verze známá jako ST-II nebo ST2 byla popsána v roce 1987 Claudiem Topolcicem a standardizována v roce 1990 v RFC 1190. Aktualizace s názvem ST2 + byla standardizována IETF a publikována v RFC 1819.
Pakety ST2 jsou identifikovány internetovým protokolem verze číslo 5 , ačkoli nikdy nebyl známý jako IPv5 . V poli „Číslo verze IP“ paketů ST2 jsou první 4 bity nastaveny na hodnotu 5 a na hodnotu 4 pro IP pakety (viz RFC 1700). Kromě čísla verze je složení paketů ST2 a IP odlišné, přestože ST2 a IP používají stejnou strukturu adres IP a stejné číslo protokolu (ethertyp 0x800). K dispozici je také režim datagramu, kdy jsou pakety ST2 zapouzdřeny v hlavičkách IP pomocí protokolu číslo 5.