Píseň Just a Gigolo je původně tango , Gigolo (nebo Schöner Gigolo, armer Gigolo ), složené ve Vídni v roce 1929, jehož hudbu tvoří Leonello Casucci (in) , italský hudebník a slova rakouského libretisty Julia Brammera .
Gigolo byl publikován Wiener Bohème Verlag v roce 1929 a ve stejném roce v Itálii.
V Německu probíhá první registrace dne 22. srpna 1929 od firmy Odeon orchestrem Dajose Bély a zpěváka Kurta Mühlardta.
Gigolo , texty od Enrico Frati byl proveden poprvé v Itálii od Daniele Serra v roce 1930 na disku La voce del Padrone ( Hlas jeho pána ).
Píseň, která se rychle stala mezinárodním úspěchem, je přeložena do mnoha jazyků. Francouzská zpěvačka Irène Bordoni , jedna z prvních interpretek francouzského textu André Maupreyho C'est mon gigolo , šansonově realistický, jej uvedla do Spojených států . Anglické texty jsou od Irvinga Caesara .
Verze provedená Bingem Crosbym je prvním velkým hitem zpěváka. Byl to Louis Prima, kdo z něj udělal mezinárodní úspěch v roce 1956, když přidal do suity I Ain't Got Nobody (en) , dílo zkomponované v roce 1915 Spencerem Williamsem se slovy Rogera Grahama , čímž dal nový rytmus celek často považován za jeden kus.
Texty upravené podle země vyprávějí příběh, buď o husarském důstojníkovi po porážce Rakouska v roce 1918, nebo o hrdém důstojníkovi imigrantského cara po ruské revoluci , který přežil hraním taxikáře nebo gigolo. Julius Brammer, autor původního textu, napsal libreto pro mnoho operet. Německý text uvádí smutný osud rakouského důstojníka, který byl nucen hrát na gigolu, který hrdě cestoval po všech bojištích Velké války. Tím končí prestiž armády a uniformy. Je ironií, že příchod Třetí říše v roce 1933 změnil život nejznámějšího textaře a umělce této písně, rakouského tenora Richarda Taubera , oba představující židovsko-německou symbiózu, která byla zvláště patrná také v „populární“ kultuře. To ohlašuje vznik Německa, které se rozejde s militaristou, a také monarchickou rigiditu předstíráním, aniž by tomu nutně věřilo, že lituje estetiky. Nejen, že si píseň rychle všimla pádu důstojníka v Rakousku a Německu po roce 1918, ale autora a hlavního umělce tohoto textu vyhnal ze své země režim, který během přípravy na válku posílil vkus uniformy. pomsty ještě důležitější (kromě Francie) než v letech 1914-1918.
Ve filmu Kuhle Wampe oder Wem gehört die Welt (1932), který režíroval společně s bulharským Slatanem Dudowem , pořádá Bertolt Brecht smutnou zásnubní párty v táboře bez domova poblíž Berlína. Proletáři namísto toho, aby si uvědomili své vlastní neštěstí, zpívají o imaginárním sesazeném důstojníkovi, zatímco Německo se připravuje na remilitarizaci.
Francouzské texty se vzdávají řešení osudu důstojníka, upřednostňují tehdy populární téma padlé ženy, sexuálně závislé na muži, který zjevně nestojí za moc.
Americký text se zabývá tématem padlého důstojníka, ale aby přilákal sympatie veřejnosti, jedná se o francouzského důstojníka.