Dům kočky, která-pelota | ||||||||
Ilustrace Édouard Toudouze | ||||||||
Vydání | ||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Autor | Honoré de Balzac | |||||||
Jazyk | francouzština | |||||||
Uvolnění |
Francie , 1830 , v Mame -Delaunay |
|||||||
Sbírka | Scény ze soukromého života La Comédie humaine | |||||||
Spiknutí | ||||||||
Druh | Studium chování | |||||||
Fiktivní místa | Paříž | |||||||
Postavy | Pan Guillaume Virginie, jeho nejstarší dcera Augustine, jeho mladší dcera Théodore de Sommervieux Duchess of Carigliano Joseph Lebas |
|||||||
Předchozí / následující novinky | ||||||||
| ||||||||
La Maison du chat-qui-pelote je povídka od Honoré de Balzac publikovaná v roce 1830 . Je součástí scény ze soukromého života o lidská komedie .
Nejprve s názvem Gloire et Malheur , tato dlouhá povídka (nebo krátký román), napsaná v roce 1829 , se objevila až v roce 1830 Mame-Delaunay a prošla čtyřmi dalšími vydáními a tolika změnami až do posledního vydání Furne z roku 1842, které je samo o sobě opraveno, než se objeví pod názvem La Maison du chat-qui-pelote .
Tento text, který otevírá sérii „studií chování“, má inaugurační funkci, pokud ohlašuje všechna hlavní balzacianská témata. "Je to zároveň teoretická výzva, vynikající podle svého uvážení, [...] s obecnými omezeními povídky a románu." Protože tato povídka je také románem, jehož trvání, jeho hloubka, horizont sekundárních postav a jeho vzestupně-sestupný rytmus, který bude rytmem velkých souborů, jako je například César Birotteau . "
Akce se odehrává na začátku roku 1811. Pan Guillaume, obchodník s oděvy, nástupce pana Chevrela a přítel Jean-Jérôme Cardot, vede, i když dobře, strohý život se svou ženou, dvěma dcerami, Virginie a Augustinem a jeho tři úředníci (učni). Tuto existenci přerušovanou pouhým obchodním jednáním však narušuje vniknutí Théodora de Sommervieux , aristokrata, malíře, milovníka krásy obecně, vrtkavého, ale oddaného tělem i duší ke svému umění. Na začátku příběhu je Theodore v úžasu Augustina, který se právě objevil u okna svého pokoje ve staré pařížské čtvrti. Theodore vypadá, že není schopen odtrhnout oči od tohoto živého portrétu. Šíleně zamilovaný do Augustina nebo do myšlenky, kterou o ní má, namaloval její portrét, který se těší určitému úspěchu a určité proslulosti. Požádá ji o ruku a ožení se s ní navzdory neochotě pana Guillaume a ještě více jeho manželky, která na tuto „změnu třídy“ pro svou dceru pohlédla matně. Oprávněně proto, že první požáry lásky pominuly - dva a půl roku - Theodore již nenachází žádný zájem o svou ženu, která se zdá být nevýrazná a nekultivovaná. Aby uspokojil svou potřebu vzrušení, navštěvuje vévodkyni z Carigliana - postavu, kterou mnohokrát najdeme v celé Lidské komedii - krutý člověk, ke kterému nakonec Augustine požádá o pomoc. Na pomoc mu vévodkyně dává recepty na svádění. Ale rada vévodkyně - která jí vrací slavný Augustinův obraz namalovaný Theodorem a který požadovala od svého milence - nebude mít žádný účinek a vyvolá násilnou reakci malíře, takže Augustin zmařil a zemřel.
Balzac představuje s úzkostlivou přesností čtvrť Paříže, kterou dobře zná, protože tam žil v době svých raných děl . Zná život svých obyvatel, většinou obchodníků. Rue du Petit-Lion a čtvrť rue Saint-Denis jsou centrem obchodů s drapériemi a ověsy, které byly aktivitou prarodičů spisovatele: Sallambiers. Kromě pečlivého popisu ulice, hrázděného domu, jehož dokonce i okna mají archeologický charakter a jehož „[…] hrubě opracované dřevo […] skromných oken ve třetím patře by si zasloužilo být umístěn na konzervatoři umění a řemesel “ , říká nám Balzac o významu titulu: dům kočky pelota. Jde o známku pochybného vkusu, která představuje kočičí „pelotante“, tedy podle definice doby: vrácení míče (míče) s raketou. Postupy obchodníků přilákat zákazníky jsou tedy studovány návratem do historie pařížského obchodu: „[…] zde je třeba poznamenat, že tyto značky, jejichž etymologie se zdá být bizarní více než jednomu pařížskému obchodníkovi, jsou mrtvé obrazy žijících obrazy, pomocí kterých se našim šibalským předkům podařilo přivést čluny do jejich domovů. Tedy soubor Sow-who-file, Monkey-green atd. byly v kleci zvířata, jejichž adresa kolemjdoucí divili, a jejichž vzdělání ukázal trpělivost od industriálního k XV th století. " Během tažení umělců z XIX -tého století proti degradaci Paříži, Balzac investovala velmi originální způsob zajištění nejmenších archeologický důkaz, ale z jeho pohledu, stejně důležité jako velké památky: úzkých domů, uliček, skromné známky, to znamená populární umění a tradice, které jsou z velké části prezentovány v muzeu Carnavalet .
Pokud je v této bájce morálka (ve srovnání s Bal de Sceaux ), je možné, že existují „kruhy“, které se neožení, a to jak doslovně, tak obrazně, a že si musíme dávat pozor na „manželství lásky“. Vzdělání Augustiny, dcery obchodníka s oděvy Guillaume, tak krásné a milé, jaká je, nemohlo odpovídat zvykům umělce-aristokrata Théodore de Sommervieux . Jde zde spíše o rozdíl mezi zrozením (jako je oddělování dcer Père Goriot a Faubourg Saint-Germain ) nebo bohatstvím (jako mezi Lucienem de Rubempré a Clotilde de Grandlieu ), než o způsob, jak být, „kultury“, porozumění životu. Krásná Augustine, zcela slepá, zcela ztracená ve světě, který není jejím vlastním, a přesto plný dobré vůle, nikdy nepochopí, že v ženě je „něco jiného“, aby přilákalo muže, než krása, laskavost, moudrost. Nerozumí ani „kurzu“, který přichází, aby se zeptala kruté vévodkyně z Carigliana . Přesto není ani hloupá, ani necitlivá. Prostě je mimo tento svět umělců, o kterém její otec tvrdě soudí: „Jsou příliš utráceni, než aby vždy byli špatnými subjekty. Dodal jsem zesnulého M. Josepha Verneta , zesnulého M. Lekaina a M. Noverra. […] Aha! Kdybyste věděli, kolik triků hráli na chudáka Monsieur Chevrel! Jsou to legrační těla. […]. "
Tímto způsobem jsou paralelně umístěny neslučitelné světy, které bude autor La Comédie humaine neúnavně prozkoumávat. La Maison du chat-qui-pelote je „vynikajícím zasvěcením do světa La Comédie humaine […], jeho volba ve třídách jako textu pro nepřetržité čtení pravděpodobně přiměje Balzaca objevit a přimět lidi milovat“ .
Tuto práci pro televizi upravil Jean-Daniel Verhaeghe v roce 2009 pro France 2 v seriálech Tales and news XIX th century . Mélanie Bernier hraje Augustina Guillaume a Raphaël Personnaz je Théodore de Sommervieux. Vévodkyně Carigliano hraje Arielle Dombasle .