Nezcizitelné právo je právem přímo připojeny k osobě z důvodu, kdo to je; neodcizitelné právo je právo vlastní jednotlivci jednoduše proto, čím je, a tedy kvůli jeho lidským podmínkám. Existují však také neodcizitelná práva spojená s osobou kvůli jejím kvalitám nebo postavení, které ve společnosti zaujímá. Osoba se proto nemůže oddělit od svých nezcizitelných práv, i když si to přeje. Naopak právo, které lze postoupit, převést nebo prodat, je nezcizitelným právem.
Například se člověk nemůže vzdát své svobody ve prospěch jiné osoby (otroctví), jedná se o nezcizitelné právo. Lidská práva jsou nezcizitelná práva a jsou shrnuta ve Všeobecné deklaraci lidských práv (UDHR). Na druhou stranu může osoba převést nebo prodat své vlastnické právo, jde o zcizitelné právo. Existují však určité výjimky. Právo na svobodu tak může být omezeno na osobu odsouzenou za trestné činy soudem.
David Ellerman definuje nezcizitelné právo následovně: je to právo, které se váže k jednotlivci kvůli tomu, co uspokojuje danou kvalitu, nebo proto, že vykonává danou funkční roli. Tak, základní lidská práva jsou připojeny k každý jednotlivec jakožto lidské bytosti. Stejně tak se politická práva vztahují na jednotlivce, kterým zákon uznává funkční roli občanů. Nezcizitelné právo je nepřenosné : nelze jej koupit ani prodat. Pokud by byl převoditelný, kupující by jej nemohl použít, pokud by neměl požadovanou kvalitu a neměl by důvod ji kupovat, pokud by již požadovanou kvalitu měl.
Stejně tak David Ellerman definuje odcizitelné právo následovně: je to právo, které se váže k jednotlivci, aniž by musel splňovat jakoukoli kvalitu. Takové právo je přenosné : lze jej získat z rukou prvního držitele a případně jej prodat později. Nejklasičtějším příkladem je právo vlastnit majetek.
Filozofie nezcizitelných práv se pokouší prozkoumat základ pojmu nezcizitelná práva a zkoumá jeho odůvodnění a obsah. Nejuznávanější filozofie týkající se nezcizitelných práv je spojují s univerzálními právy a přirozeným zákonem. Jiné teorie však tvrdí, že nezcizitelná práva kodifikují obecné morální chování formované jako sociální produkt lidské bytosti, který se vyvíjí procesem sociální a biologické evoluce.
Bez ohledu na tento přístup tyto filozofie zkoumají obecnou představu, kterou lidé v dané společnosti přijímají a chovají se na základě legitimních pravidel a institucí, a na oplátku nacházejí ekonomické a bezpečnostní výhody.
Dvě hlavní teorie, které dominují v současných diskusích o nezcizitelných právech, jsou teorie vůle a teorie zájmu. Teorie vůle se pokouší stanovit platnost nezcizitelných práv na základě lidské kapacity a svobody, zatímco teorie zájmu tvrdí, že hlavní funkcí nezcizitelných práv je podpora a ochrana určitých lidských zájmů, které jsou nepostradatelné.
Podle francouzského práva jsou lidská práva a veřejné vlastnictví ve francouzském veřejném právu nezcizitelná.
„Majetek veřejných osob uvedený v článku L. 1, který spadá do veřejného vlastnictví, je nezcizitelný a nepopsatelný. “
- Článek L.3111-1 obecného zákoníku o majetku veřejných osob v Légifrance.
Nezcizitelnost veřejného vlastnictví zakazuje všechny formy převodu hospodářských budov, které nebyly předmětem opatření ke snížení stupně. Taková odcizení jsou neplatná, jak je uznáváno v civilní judikatuře i ve správní jurisprudenci. Kupující, a to i v dobré víře, podléhají restituci majetku a správa bude muset uhradit cenu.
Po dlouhou dobu měl kasační soud za to, že neplatnost postoupení provedeného v rozporu s pravidlem držby byla pouze ve vztahu k důvodu, že nezcizitelnost byla pouze pravidlem chránícím kolektivního vlastníka, které by tedy mohlo být samo o sobě převládající. Tato pozice byla doktrínou kritizována, jelikož zásada nezcizitelnosti chrání nejen společenství vlastníků, ale také a především přidělení dobra obecnému zájmu. Odkaz na ochranu obecného zájmu je však obvyklým kritériem pro absolutní neplatnost. Kromě toho kasační soud, který v tomto bodě souhlasil s postojem Státní rady, upustil od své tradiční judikatury v rozsudku ze dne 3. května 1988, když rozhodl, že „každý má právo dovolávat se pravidla neodcizitelnosti veřejnosti doména, pokud je toto pravidlo nezbytné pro ochranu jejích práv “. Pravidlo nezcizitelnosti zakazuje nucené odcizení státních závislostí stejným způsobem jako dobrovolné odcizení.
V průběhu staletí, mají mnoho filozofů zajímal v oblasti lidských práv v jejich spisech jako John Locke , anglický filozof XVII th století, který diskutoval přirozených práv ve své práci, jejich identifikaci jako „život, svobodu a dědictví (majetku)“, a tvrdil, že tato základní práva nemohla být postoupena ve společenské smlouvě.
Vzhledem k tomu, XX th století, mnohé organizace a mezinárodní instituce se věnují ochraně lidských práv a potlačování jejich porušování.
Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 zmiňuje ve své preambuli „jsou přírodní , nezcizitelná a posvátná práva člověka“. Ve svém článku 2 uvádí, že „Cílem jakéhokoli politického sdružení je ochrana přirozených a nepopsatelných práv člověka. Těmito právy jsou svoboda , vlastnictví , bezpečnost a odpor proti útlaku. “