Lexikální rozcestník a lexikální rozcestník je určující význam za slova ve větě , kde to slovo může mít několik možných významů.
Ve výpočetní lingvistice je lexikální disambiguace nevyřešeným problémem v zacházení s přirozenými jazyky a výpočetní ontologií . Řešení tohoto problému by umožnilo významné pokroky v jiných oblastech výpočetní lingvistiky, jako je diskursivní analýza , zlepšení relevance výsledků vyhledávacích strojů , řešení anafor , konzistence , inference atd.
Lidský mozek je velmi dobrá při disambiguating významy slov. Skutečnost, že přirozené jazyky často vyžadují použití této schopnosti, je odrazem schopností mozku v této oblasti. Jinými slovy, vzor vývoje lidských jazyků odráží (a pomohl formovat) vrozenou kapacitu neuronových sítí v mozku. Zpracování přirozeného jazyka a strojové učení však byly pro výpočetní techniku již dlouho výzvou.
Nepřetržitý pokrok výzkumu přinesl systémy, které dosahují uspokojivé úrovně jistoty řešením různých tříd řeči a nejasností. Byla hodnocena široká škála metod, včetně
Mezi nejúspěšnější algoritmy doposud byly pod dohledem strojového učení metody .
Lexikální disambiguation byl poprvé formulován jako potenciálně počítačem proveditelný úkol v počátcích strojového překladu , což z něj činí jeden z nejstarších problémů výpočetní lingvistiky . Warren Weaver ve svém slavném memorandu o překladu z roku 1949 jako první navrhl k překladu textů použití počítačů. První vědci pochopili důležitost a obtížnost lexikální disambiguace.
V roce 1960 Bar-Hillel tvrdil, že lexikální disambiguaci nelze vyřešit elektronickým počítačem, protože by to vyžadovalo modelování všech znalostí na světě.
V 70. letech byla lexikální disambiguace řešena sémantickými interpretačními systémy vyvinutými v oblasti umělé inteligence . Vzhledem k tomu, že slovo sense disambiguation systémy v té době byly do značné míry vychází z pravidel (v) ruční kódovaných, byly předmětem zúžení získávání znalostí.