| Pletivo | „ D009787 “ |
|---|
Pracovní lékařství označuje Francie, Belgie a dalších zemí, které přijaly zvláštnosti francouzského systému, a to jak na lékařský specialitu který se týká prevence porušování zdraví pracovníků ( počet pracovních úrazů , nemocí z povolání ) a pracovní lékařství (nebo zdraví) služby ve kterém se tato specialita praktikuje . V jiných zemích se pracovní lékařství jednoduše vztahuje k profesionální praxi lékaře se specializací na zdraví při práci.
V běžném jazyce pojem „pracovní lékařství“ označuje ve Francii instituci vytvořenou v roce 1946 pro zaměstnance soukromého sektoru, monitorování zemědělců (spravované Mutualité sociale agricole ) a monitorování státních zaměstnanců (tzv. Medicína. Prevence ) podle další regulační mechanismy. Vzhledem ke specifikům „pracovního lékařství ve francouzském stylu“ a dopadu, který mají na sémantiku, nemá tato francouzská interpretace „pracovního lékařství“ disciplínu praktikovanou ve velmi odlišných legislativních, regulačních a organizačních rámcích z jedné země do druhé univerzální hodnota, na rozdíl od koncepce zdraví při práci nebo prevence rizik při práci .
Kromě francouzského kontextu vysvětleného výše a pro nalezení společného jmenovatele, který může shrnout praxi oboru na mezinárodní úrovni, je pracovní lékařství odborným cvičením prováděným lékařem, obecně specializovaným, spočívajícím v navázání vztahu mezi prací a zdravím na základě klinického přístupu a analýzy pracovních podmínek za účelem prevence nebo nápravy. Aby byla zachována „univerzální“ povaha, musí tato definice ignorovat související mechanismy stanovené vnitrostátními zákony, předpisy a judikaturou (způsobilost-nevhodnost, způsoby uznání a náhrada škody na zdraví v důsledku práce).
Mezinárodní organizace práce stanovila pravidla pro členské státy k ochraně pracovníků. Rozlišuje se mezi úmluvami, které jsou závazné pro státy, které je ratifikovaly, a doporučeními, která definují pokyny pro opatření členských států. Některá z těchto ustanovení se týkají oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců a obsahují doporučení týkající se profesionálů působících v oblasti prevence, včetně pracovních lékařů, pokud jde o klinický a epidemiologický přístup.
Viz seznamy úmluv Mezinárodní organizace práce . Viz doporučení přijatá na mezinárodní konferenci práce
V rámci evropského prostoru transponují národní právní předpisy o ochraně zdraví při práci evropskou směrnici 89/391 / EHS týkající se uplatňování opatření na podporu zlepšování bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců. Tato směrnice evokuje obecné zásady, ale nezaměřuje se na konkrétní příspěvek pracovního lékařství k systémům prevence pracovních rizik ani na jeho organizační metody, které zůstávají výsadou členských států.
zdroje viz připojená zpráva Senátu (bibliografie)
S cílem usnadnit pokračující a úvodní školení lékařů v této oblasti, skupina lékařů z Paříž Ile-de-France Interuniversity institutu pracovního lékařství vytvořila „Virtuální univerzita pracovního lékařství“ nebo UVMT
Zákon 31/1995, z 8. listopadu 1995, o prevenci rizik při práci (BOE číslo 269, ze dne 10. listopadu 1995) provádí evropskou směrnici 89/391 / EHS týkající se uplatňování opatření na podporu zlepšování bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců. Tento zákon stanoví obecné zásady týkající se prevence pracovních rizik týkajících se ochrany bezpečnosti a zdraví, vyloučení nebo snížení rizik vyplývajících z práce, informování zaměstnanců, konzultací a školení pracovníků v oblasti prevence (článek 2 zákona 31 / 1995).
Národní výbor pro bezpečnost a ochranu zdraví při práciNárodní výbor pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci („Comision Nacional de Seguridad y Salud en el Trabajo: CNSST“) je pomocným pracovníkem ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a má za úkol formulovat a prosazovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci politiky prevence (článek 13 zákona 31/1995).
Výbor pro bezpečnost a ochranu zdravíTento výbor je předáván ve společnostech s více než 50 zaměstnanci Výborem pro bezpečnost a ochranu zdraví (článek 38). Tvoří ji delegáti prevence („Delegados de Prevencion“) i zaměstnavatel a jeho zástupci. Delegáti Unie a manažeři technické prevence se také účastní schůzí, ale bez možnosti hlasovat (včetně pracovního lékaře nebo pracovníků se zvláštní kvalifikací, která jim umožňuje informovat výbor o otázkách bezpečnosti). Tento výbor se schází čtvrtletně a tolikrát, kolikrát je třeba. Úlohou Výboru pro bezpečnost a ochranu zdraví je uvést do praxe a vyhodnotit programy prevence rizik ve společnosti (článek 39). Musí také podporovat iniciativy a informovat pracovníky o výrobních metodách a postupech, aby se předešlo rizikům a snížily se stávající nedostatky.
Delegáti prevencePosláním zástupců prevence je jednat společně s vedením společnosti za účelem zlepšování preventivních opatření a podporovat a spolupracovat s pracovníky při provádění pravidel týkajících se prevence rizik (článek 36). Zástupci prevence jsou zástupci zaměstnanců a jako takoví mají specifické funkce v oblasti prevence rizik při práci (článek 35). Jsou jmenováni zástupci zaměstnanců a v jejich rámci. Počet zástupců zaměstnanců závisí na velikosti společnosti podle následujícího členění: Počet zástupců prevence na pracovníka Pracovníci Pracovníci zástupců prevence od 50 do 100 2, od 101 do 500 3, od 501 do 1000 4, od 1001 do 2000 5 , od 2001 do 3000 6, od 3001 do 4000 7.
Ve společnostech s méně než 30 zaměstnanci hraje personální zástupce také roli preventivního zástupce.
SankceStát může sankcionovat společnosti, které nerespektují výše uvedené texty. Královská legislativní vyhláška 5/2000 ze dne4. srpna(Článek 39) umožňuje postupné sankcionování společností (článek 40) v závislosti na dysfunkcích, které byly zjištěny při aplikaci textů. Pravidlo odstupňování je následující (přepočet sankcí stanovených v usnesení 2001/20264 na eura):
Je to inspektorát práce a sociálního zabezpečení ( Inspeccion de Trabajo y Seguridad Social ), který je příslušný rozhodovat o provádění sankcí vůči společnosti až do výše 30 050,61 eur, poté je to generální ředitel práce ( generální ředitel del Trabajo ) až 120 202,42 eur, ministr práce a sociálního zabezpečení až 300 506,05 eur a nakonec Rada ministrů pro všechny sankce vyšší než 300 506,05 eur (článek 52).
Každá společnost si po posouzení svých rizik podle ustanovení legislativního nařízení 81/08 musí vybrat lékaře, pokud toto hodnocení odhalilo rizika, u nichž zákon stanoví monitorování zdraví zaměstnanců. Tímto „firemním lékařem“ může být lékař z povolání, lékař oprávněný podle čl. 55 legislativního nařízení č. 277/91 (nyní zastaralé) nebo lékař specializující se na hygienu a preventivní lékařství nebo na soudní a pojišťovací lékařství, za podmínky, že u těchto dvou absolvoval postgraduální specializaci doplňující. Aby bylo zajištěno lékařské sledování zaměstnanců, kterých se týká legislativa, může si zaměstnavatel vybrat ze tří možností (čl. 39 legislativního nařízení 81/08):
Národní zdravotní služba zasahuje v oblasti pracovního lékařství prostřednictvím ISPESL ( Istituto Superiore per la Prevenzione e la Sicurezza del Lavoro ) a prostřednictvím sítě ASL ( Azienda sanitaria locale ), v níž jsou umístěny Prevence a bezpečnostní služby na pracovišti. O tuto službu odpovědnou za monitorování může požádat společnost hledající radu ohledně uplatňování norem, ale také každý zaměstnanec, který se domnívá, že jeho zdravotní stav je zpochybněn jeho pracovními podmínkami, s vědomím, že první kontaktní místo určené v tento případ zůstává „firemním lékařem“.
Všichni zaměstnavatelé jsou povinni se připojit k pracovní zdravotní službě, ačkoli žádný z pracovníků, které zaměstnávají, nemusí být podroben předepsaným lékařským prohlídkám. Královský výnos z28. května 2003ve svých článcích 30 a násl. požaduje, aby zaměstnavatel povinně podstupoval pravidelné lékařské prohlídky a očkování určitých členů personálu podle činností, které vykonávají. Tyto zahrnují:
Jedná se o jakoukoli činnost nebo pracovní stanici, pro kterou výsledky analýzy rizik ukazují:
Článek 35 královského dekretu z 28. května 2003 stanoví, že po absenci alespoň 4 týdnů z důvodu nemoci nebo úrazu či porodu budou osoby uvedené v předchozím odstavci podrobeny lékařské prohlídce pro obnovení práce.
V 70. letech bylo pracovní lékařství jednou z nejmenších ze všech lékařských oborů, kterou většina lékařů a lékařských škol ignorovala. Lékaři z povolání se k profesi připojili častěji přeorientováním než svým počátečním tréninkem.
V roce 1970 se vládní agentury snažily přeměnit pracovní lékařství na hlavní klinickou specializaci, s předvídavostí naznačuje potřebu vyškolit velké množství lékařů v této oblasti. Stáž byla rozšířena, stejně jako další vzdělávací programy, ale průmysl a pojišťovnictví nebyly zahrnuty do úvahy, výsledky těchto snah byly zklamáním.
V průběhu 90. let tak polovina pozic pracovních lékařů ve společnostech zmizela a možnosti liberální či soukromé praxe se ukázaly být mnohem omezenější, než se očekávalo.
Pokusy o integraci pracovního lékařství do učebních plánů lékařské školy selhaly a většina programů stáží byla uzavřena.
Návrh sloučit specializaci pracovního lékařství s lékařstvím z oblasti životního prostředí není lékařskou profesí přijat a pracovní lékařství se zdá být odsouzeno k „návratu do své dřívější temnoty“.
Viz Komise pro standardy, ekvity, bezpečnost a ochranu zdraví při práci, dříve Komise pro ochranu zdraví a bezpečnost v Québecu .