Parrhesia

Prissologie (ženské podstatné jméno), z řeckého pánev ( „all“) a Rhema ( „to, co se říká“) je postava řeči , kterou tvoří kromě toho to znamená, že to, co je nejvíce intimní searching for slova; je to blízko k licenci a otevřenosti .

Definice

Jazyková definice

Parrhesia provádí sémantickou transformaci identického opakování: spočívá v opakování argumentů nebo myšlenek za účelem vyjádření stejné teze . Je snadno rozpoznatelný, protože je založen na opakovacích postupech: obnovení osobních zájmenů první osoby, enunciativní situace , kvalifikační a axiologická adjektiva , interpunkce .

Stylistická definice

Stylistickým účelem postavy je vyjádřit hluboké city mluvčího; je to rétorická postava, ale také lyrická. Je třeba jej odlišit od postav, jako je chleuasm .

Příslušné žánry

Parrhesia se používá ve všech literárních žánrech: projevy a omluvy (zejména pro argumentační žánry), v lyrické poezii a nakonec v psychologických románech .

Opakuje se orálně v situacích intimní komunikace.

Historie konceptu

Řecko-římský starověk

Parrhesia byla základní součástí demokracie v klasických Aténách. Na shromážděních a soudech mohli Athéňané svobodně říkat téměř všechno, co chtěli. V divadle dramatici jako Aristofanes plně využili práva zesměšňovat kohokoli chtěli. Mimo divadlo a shromáždění existovaly limity toho, co se dalo říci; svoboda diskutovat o politice, morálce, náboženství nebo kritizovat lidi závisela na kontextu. Sokrates byl odsouzen za korupci mládeže. Na římské straně byl Heras sťat za to, že kritizoval Berenice a Tituse (syna Vespasiana).

Parrhesia je ústředním pojmem cynické filozofie, která prosazuje úplnou svobodu tónu a jednání.

Poznámky a odkazy

  1. https://web.archive.org/web/20081110062252/http://f.prosper.free.fr/Figures/parrhesie.html
  2. http://blog.legardemots.fr/post/2005/10/26/414-chleuasme
  3. (in) Wallace Robert, The Power to Speak - and not to listen - in Ancient Athens , Brill,2002

Bibliografie

Bibliografie postav řeči