Pedagogika francouzštině je výraz, který určuje způsob vysílání francouzského jazyka. Popisuje způsob, jakým vyučování / učení z francouzštiny se počítá podle studentů (děti, mladiství, francouzské nebo zahraniční dospělí), výuka kontext (veřejné, soukromé, dospělých centrum, sdružení ...) a metodologii. Nasazeny přizpůsobit se každému z těchto parametrů.
Ve Francii se výraz „ didactique du français“ používá častěji k pokrytí celé oblasti otázek, které vyvstávají při výuce a studiu francouzštiny, zejména při vzdělávání dospělých.
Pokud se omezíme na etymologické přijetí : pedagogika by se týkala pouze dětí, termín je převzat z latinského paedagogus , sám z řeckého paidagogos „otrok odpovědný za vedení dětí do školy“ a „ vychovatel “; ve správném smyslu slova „kdo vede děti“ je dnes tento pojem původem mnoha frází (psychopedagogika), které se poprvé používají pro „ výuku, konkrétní pedagogiku dětí “, označuje pedagogika, dnes přírodovědné vzdělávání mladých lidí a všechny metody, které používá nářadí. „V každodenním životě je pedagogika charakteristická pro toho, kdo je učitelem, ať už je to institucionální učitel nebo ne“
U dospělých vyvoláváme andragogiku (zapomínáme, že etymologicky se zde opět omezujeme na mužské publikum), Andro je prvním prvkem naučených slov, která vycházejí z řečtiny: andros muž na rozdíl od ženy.
Konečně jde o pojmenování výuky / učení francouzštiny podle toho, zda se to týká dospělých nebo dětí, ale také podle jejich vztahu k jazyku (ústnímu a písemnému).
K tomu je nyní mnoho oblastí použití tohoto školení.
V roce 1952 vytvořil CREDIF v roce 1954 základní francouzštinu , slovník a gramatiku pro zahájení do francouzštiny jako cizího jazyka pod vedením G. Gougenheima, A. Sauvageota a R. Michéy, ve spolupráci s P. Rivencem. Tato práce je založena na výsledcích statistických průzkumů prováděných nejprve (a vůbec poprvé na světě) na mluvených projevech shromážděných v situaci pomocí magnetofonů , což umožnilo sestavit seznam frekvencí nejběžnější obecné slovní zásoby , protože stejně jako gramatické výrazy a některé syntaktické struktury široce používané při ústních výměnách. Základní French byl první pokus vědeckého zkoumání mluvené komunikace se staly samozřejmostí objekt, ale jako první cílem reprezentace vyvolala někdy násilné reakce. Průzkumy vrhly první světlo na gramatiku řeči zbavenou normativních předsudků proti tehdejší dominantní strukturalistické lingvistice . základní francouzština usnadnila vytváření a vývoj nových metodik využívajících IKT. (viz níže, metodiky). Nyní ve Francii existuje mnoho kurzů francouzštiny pro dospělé migranty. ujednání se často liší v závislosti na stavu osoby. K tomuto tématu viz CAI ( smlouva o příjmu a integraci ). Výuka francouzštiny je funkční, komunikativní.
V současné době se uvažuje o několika kategoriích výcvikové organizace, rozlišujeme výuku francouzštiny pro dospělé podle toho, zda se jedná o výcvik v homoglotovém prostředí, nebo ne, budeme mluvit o FLI nebo FLE, zmíníme následující akce:
FLM: Francouzský mateřský jazykFrancouzština jako mateřský jazyk je výuka FLM sama o sobě disciplínou, chce přímo reagovat na potřeby studentů ve francouzském školském systému a závisí na vědách o vzdělávání. Pokud jde o výuku francouzštiny (hlavně písemné) pro takzvané negramotné dospělé , přístup je zcela odlišný. Pokud Národní agentura pro boj proti negramotnosti ( ANLCI ) používá tento termín, ukazuje se, že v oblasti výzkumu je preferována gramotnost .
FLE: Francouzština jako cizí jazykDidaktika FLE označuje výuku francouzštiny pro lidi, kteří nemluví francouzsky, až dosud cizí lidé v situaci negramotnosti nespadali do této oblasti, byly do roku 2000 zohledňovány univerzitou v rámci didaktika FLS , „Otázka přesného označení toho, co francouzština představuje jako cizí jazyk, se komplikuje, vezmeme-li v úvahu situaci lidí, kteří na francouzské půdě pobývají několik let“. Toto se označuje jako FLS (francouzština jako druhý jazyk ) nebo FLSH (francouzština jako druhý hostitelský jazyk), později také FLI (viz níže).
FLS: Francouzština jako druhý jazykFrancouzština jako druhý jazyk , FSL je nyní označována jako francouzština mluvená v zahraničí, zejména v bývalých koloniích. Francouzština je často vyučovacím jazykem.
FLI: Francouzský jazyk pro integraci / vkládáníFrançais Langue d'Intégration neboli francouzský jazyk integrace je nový koncept, který vznikl z touhy určit, kromě FSL, výuku francouzštiny pro dospělé migranty v homoglotovém a ponořovacím prostředí. V první možnosti se návrh tohoto pole provádí z hlediska integrační politiky. Ve druhém přijetí jde o definování nové oblasti výzkumu týkajícího se jazykového vzdělávání dospělých migrantů v kontextu
FOS: Francouzština pro specifické účelyFrancouzsky o konkrétních cílech , „hovoříme o francouzštině o konkrétních cílech, když se setkáme s požadavkem na školení, které vychází z oboru (instituce, univerzita, společnost) a je určeno pro konkrétní publikum, je jasně identifikováno a přímé spojení s výstupním cílem. Můžeme také hovořit o instrumentální francouzštině. Francouzština pro specifické cíle se zrodila z touhy přizpůsobit výuku FLE dospělým divákům, kteří chtějí získat nebo zlepšit francouzské dovednosti pro odbornou činnost nebo vyšší vzdělání je součástí funkčního procesu výuky a učení: cílem jazykového vzdělávání není jen zvládnutí jazyka, ale přístup k know-how. jazykoví profesionálové v situacích profesionální komunikace. Vyvinula se v Latinské Americe v 70. letech pod termínem instrumentální francouzština , zaměřené především na studentskou veřejnost. rozvíjení schopnosti číst odborné texty. Současně ve Francii byly ve vědeckých zařízeních rozvíjeny specializované francouzské programy, jazykové kurzy šité na míru. Fos se vyznačuje dvěma základními parametry: velmi přesnými cíli učení a omezenými dobami implementace. To vyvolává specifický didaktický přístup: analýzu potřeb podle pravděpodobných komunikačních situací před jakoukoli konstrukcí výukového programu.
FLP: Francouzština jako profesionální jazykFrancouzština jako profesionální jazyk nebo Francouzština pro profesionální účely (FVP) je novější než FOS a je součástí více příčné perspektivy, školení se provádí se vstupem z povolání, není možné vytvářet skupiny podle úrovně Jazyk. Jediná věc, kterou mají účastníci společného, je někdy to, že je jejich společnost identifikovala pro jazykové vzdělávání.
CRAZY: French for University ObjectiveFrancouzština na Objectif Universitaire si klade za cíl připravit zahraniční studenty na studium ve frankofonních zemích
Různé obory výuky francouzštiny nutně znamenají odlišné metodologické přístupy . Podle časů, problémy a tréninkových situacích metodiky byly měněny, takže například z XVI th století, tradiční metoda založená na psaní a čtení aktivit a překladem má velkou roli při tvorbě francouzštiny v zahraničí, vysvětlení projít prostřednictvím latiny.
Přímé metodologie rozrušuje tento přístup na počátku XX -tého století, je cílem výuky francouzštiny je jeho mistrovství v komunikaci, používání mateřského jazyka je zakázáno. Přímou metodu charakterizuje odmítnutí překladu. Dáme studenta do „jazykové lázně“ S druhou světovou válkou musí armáda rychle pracovat s jazyky, vytváříme audio-orální metodiku na základě práce lingvisty Bloomfielda a psychologa Skinnera , jazyka je považováno za chování, je podmínkou učení automatizmy: stimul, reakce, posilování.
V 60. a 70. letech jsme s novými technologiemi, zejména s technologií obrazu, vytvořili audiovizuální metodiku , lidé pracovali na strukturálních cvičeních, zůstali jsme v automatismu.
V roce 1980 Robert Galisson narušil didaktiku francouzštiny a cizích jazyků obecněji funkcionalismem , učíme se jazyk něco dělat, metodika je proto modulární, použité dokumenty jsou autentické, prolomíme linearitu.
Díky komunikativnímu přístupu jsou jazykové potřeby přizpůsobeny studentům, jazyk je považován za komunikační nástroj, jazyková kompetence je pouze jednou ze složek komunikační kompetence. V 70. letech se v reakci na monolitismus metod SGAV (Structuro-mondial audio-visual) objevuje komunikační přístup, podpora učení je co nejvíce autentických dokumentů a výrazových aktivit (simulace, hry rolí atd.) Nebo porozumění se přiblíží realitě komunikace. “Kulturní kompetence má velkou část, je to zrod didaktologie jazyků-kultur .
Od roku 2001 se Rada Evropy významně podílela na vlivu na výuku francouzštiny. Společný evropský referenční rámec (CEFR) udává tón. Zajímáme se o jazykové a mimojazykové úkoly v rámci globálnějšího projektu interkulturality, jazykové mobility , vícejazyčnosti .
V současné době je vliv Rady Evropy na vzdělávání ve Francii značný a na všech úrovních hraje v metodických přístupech důležitou roli přístup založený na dovednostech (PCA). „Přístup založený na kompetencích není specifický pro výuku jazyků. Narodil se v profesionální oblasti a má tendenci se šířit do všeobecného vzdělávání: předpokládá se, že hlavním účelem vzdělávání je trénovat studenty, aby rozumně mobilizovali své znalosti a propojili je na situace, ve kterých umožňuje jednat (...) tato vize prostřednictvím přístupu zaměřeného na vzdělávání zaměřeného na činnost, je ústředním bodem Společného evropského referenčního rámce. přijat jako organizační princip určitých vzdělávacích systémů a slouží jako výchozí bod pro evropské úvahy o vzdělávání “. Takto vidíme, že vysokoškolské vzdělání, stejně jako odborné vzdělávání, je ovlivněno přístupem založeným na dovednostech s cílem přizpůsobit se ekonomickým změnám a flexibilitě z liberálního hlediska. Akční přístup je ovlivněn přístupem založeným na dovednostech, přístupem založeným na úkolech a komunikativním přístupem.
Vytvoření tohoto termínu Robertem Galissonem (v roce 1986) je motivováno skutečností, že deskriptivní fázi didaktiky nelze provést bez zavedení analytického rámce složeného z abstraktních kategorií (deskriptorů), pokud připustíme existenci specifické didaktiky (FLE, FLM, FLS) je potřebný rámec deskriptorů společný těmto didaktikám, aby bylo možné identifikovat jejich příčné a specifické vlastnosti. Schéma Roberta Galissona „Konceptuální / maticový referenční aparát pro D / DLC“ komponenty vzdělávací situace („vzdělávací kategorie a subkategorie“), konkrétně institut prostředí (společnost), institut prostředí (škola), objekt (jazyk a kultura) ), agent (učitel), skupina (skupinová třída), předmět (žák). V každé kategorii a podkategorii pomáhá didaktologovi / didaktikovi při výcviku řada parametrů (axiologických, sociologických, politických, ekonomických) při orientaci a hledání konvergencí, porozumění a intervenci. Jako příklad můžeme uvést práci S. Etienna; vytvořit kurzy pro úroveň A1.1, která předpokládá školení ve všech výše uvedených dimenzích. „Provozní režimy“ pomáhají didaktologovi / didaktikovi vytvořit důkladnou analytickou a intervenční metodu, která vždy rozlišuje mezi „didaktologickou nebo teoretickou“, „didaktografickou nebo praxeografickou“ a „didaktickou nebo praktickou“ perspektivou.