Tetraogallus altaicus
Tetraogallus altaicusPanování | Animalia |
---|---|
Větev | Chordata |
Dílčí embr. | Obratlovců |
Třída | Aves |
Objednat | Hrabaví |
Rodina | Phasianidae |
Druh | Tetraogallus |
LC : Nejméně znepokojení
Snowcock Altai ( Tetraogallus altaicus ) je druh z ptáka na rodiny z Phasianidae . Objevil ji Friedrich August von Gebler v roce 1836.
Západní Mongolsko v altajském masivu od extrémního východu Kazachstánu po východ pouště Gobi. Nedávno byla objevena dále na sever, v Rusku, v Sajanských horách a dále na jih, v Číně, v Sin-ťiangu, na hranici s Mongolskem.
Tento druh představuje velké morfologické variace. Lehčí forma nalezená na východě v poušti Gobi byla popsána jako T. a. orientalis , ale ohledně jeho platnosti neexistuje jednotný názor.
Tato tetraogalle dává přednost velmi členitému horskému reliéfu, proloženému hlubokými roklemi a strmými roklemi mezi 2000 a 3600 m. Vyskytuje se také na horních částech suchých travnatých svahů. Může sestupovat k hranici lesa, zvláště pokud jsou řídké, a ještě nižší (400 m), pokud to prostředí vyhovuje, například na suchém svahu obráceném na jih a holém, vyhýbá se však lesním oblastem a údolím (Lukianov 1992).
V zimě tyto tetraogalli obvykle žijí ve společnostech s až 35 ptáky, ale ve velmi drsných zimách se může shromáždit 200 jedinců ke spánku. Poté se připojí k úkrytu v malých skupinách od 5 do 15 ptáků a přenocují na vysokých skalách, chráněných před predátory. Za úsvitu všichni pronesou pronikavé výkřiky a poté se rozptýlí na svazích a hledají jídlo. Ačkoli nemůže přežít, pokud je sněhová pokrývka příliš silná (více než 25 cm), tato tetraogalle neprovádí vertikální migrace, jako kavkazský tetraogallus; pohybuje se vodorovně při hledání méně zasněžených svahů a sleduje stáda divokých koz, aby využil sněhové stopy pošlapané a rozptýlené kozami při hledání trávy k pastvě. Ze 40 druhů rostlin nalezených ve stravě jsou nejčastěji konzumovány Astralagus alpinus , Oxytropis alpina , Festuca altaica , Carex melanocephala a Papaver pseudocaniscens . Čtení obsahu žaludku ukázalo, že altajský tetraogallus požíval hodně jílu a ne štěrku jako jiné ptačí druhy (Lukianov 1992).
Tyto koroptve se krmí nejlépe ráno a na zemi, ale tato aktivita může trvat celý den v zimě nebo v mlhavém počasí, s krátkými přerušeními 15 nebo 20 minut. Altai tetraogalli se mohou vydat do lesa, aby se živili bobulemi a cedrovými jablky, ale při nejmenší pohotovosti se rychle rozběhnou k okraji, pak ke skále, aby padli do prázdna a létali, například. Dlouhé skluzavky proložené krátkým a hlučným křídlové údery (Hennache & Ottaviani 2011).
Píseň je docela podobná písni ostatních tetraogalli, ale byla by drsnější než kavkazská tetraogalla a melodičtější než píseň himalájské tetraogally (Madge & McGowan 2002).
Altai tetraogalli mají rádi drsná hnízdiště, zejména ta se strmými jižními stěnami, vysokými 100 nebo 200 metrů, například podél roklí. Hnízda zakládají v dutinách nebo pod převisy. Hnízdo je jednoduchá prohlubeň ve skále lemovaná rostlinami a několika peřími. Jakmile se samice vznáší, její partner se připojí k mužským společnostem. Slepice vychovává svá mláďata sama. Přirozenými omezujícími faktory během období hnízdění jsou poklesy teploty a srážky (Zabelin 2007).
Ačkoli je tento druh na ústupu, není považován za ohrožený. Celková populace by byla 10 000 až 12 000 osob, z toho 5500 v Altaji, 1000 v Sajanu, 1000 v Tuvě, 2000 až 4000 v Mongolsku. K těmto odhadům je třeba přidat velmi malou populaci v Číně a Kazachstánu. Degradace biotopů nadměrným spásáním, cestovním ruchem, stavbou silnic a lovem vytváří stále větší tlak na populace tetraogalli v Altaji, pro které je oblast vhodného stanoviště neúprosně fragmentační (Zabelin 2007).