Zprostředkovatel Francouzské republiky | ||
Logo Mediátor republiky | ||
Jean-Paul Delevoye, poslední prostředník Francouzské republiky | ||
Tvorba | 3. ledna 1973 | |
---|---|---|
Trvání mandátu | 6 let, neobnovitelné | |
Zrušení | 22. června 2011 (nahrazeno ochráncem práv ) |
|
První držitel | Antoine Pinay | |
Poslední držitel | Jean-Paul Delevoye | |
Ve Francii byl Mediátor republiky „ nezávislým správním orgánem “, který existoval v letech 1973 až 2011. Mediátor republiky byl odpovědný za zlepšení svých občanských vztahů se správou. Do sporů mezi nimi zasáhl pokusem navrhnout řešení.
Od roku 2011 tyto pravomoci vykonává ochránce práv .
Mediátorem republiky byl zvláštní nezávislý správní orgán .
Inspirován švédským veřejným ochráncem práv a britským parlamentním komisařem , měl za úkol vypovědět selhání správy .
Jeho působnost byla velmi široká a zahrnovala činnost státních správ, místních komunit , veřejných zařízení a orgánů pověřených misí veřejné služby.
Protože zákon z 3. ledna 1973, rozšířilo pravomoci mediátora pět zákonů:
Mediátor republiky byl jmenován Radou ministrů na šest neobnovitelných let.
Tato neobnovitelná povaha byla podmínkou jeho nezávislosti, kterou charakterizovalo také jeho zbavení hierarchické moci: nedostával žádné rozkazy a svých povinností se mohl zbavit pouze v případě řádně zaznamenané překážky.
Delegáti (asi tři sta) byli jmenováni na obnovitelné období jednoho roku. Pracovali v prefekturách, dokonce i na radnicích, v domech spravedlnosti a práva, v domech veřejných služeb nebo v sociálních centrech. Mise, která jim byla svěřena, museli věnovat alespoň dva půldny týdně kvůli svým profesionálním dovednostem (právní, administrativní, redakční, mezilidské dovednosti, znalosti různých forem mediace atd.).
Na rozdíl od mediátora republiky byl delegát přímým účastníkem. Pokud jeho zásah selhal, nasměroval občana na poslance, který měl na stížnost upozornit mediátora republiky.
V roce 2002 Mediátor republiky spojil své síly s dalšími mediátory veřejné služby, kteří mají podle textů vůči instituci postavení nezávislosti:
Zprostředkovatele republiky nelze kontaktovat přímo jednotlivci, ale pouze prostřednictvím poslance (zástupce nebo senátora podle volby občana).
Ve skutečnosti to bylo možné zadat přímo. V tomto případě předal stížnost poslanci, aby mu byl řádně sdělen.
Pokud je předáno přímo v případě nouze a pro situaci obzvláště důležité, je doporučení legalizováno a posteriori .
Jeho síla vychází ze skutečnosti, že je osvobozen od jakéhokoli postupu pro vypovězení protiprávnosti nebo neúčinnosti správy. Nemá žádnou sankční moc; může pouze doporučit řešení vhodné pro konkrétní případ. Má vyšetřovací pravomoci. Může se také chopit podlahy , i když to nikdy neudělal . Nakonec může po shromáždění těchto informací navrhnout komplexní reformy.
Nemá pravomoc zasahovat do soudů (nemožnost vstoupit do řízení před soudem nebo zpochybnit opodstatněnost rozhodnutí vydaného soudem).
Pokud však nedosáhne řešení dohodnutého se správou, má zvláštní pravomoci:
Všechny tyto pravomoci jsou zárukou nezávislosti a efektivnosti činnosti mediátora republiky.
Doktrinální debata o skutečné povaze mediátora a režimu jeho činů se postavila proti Guyovi Braibantovi a Yvesovi Gaudemetovi . U prvního byl mediátor nutně připojen k výkonné moci, protože nebyl ani zákonodárným orgánem, ani soudním orgánem, a byl tedy nezávislým správním orgánem. Pro Gaudemeta nemohl zprostředkovatel vstoupit do trojstranné klasifikace dělby moci nejen kvůli svému cizímu původu, ale především proto, že byl vytvořen, aby jiným způsobem kontroloval správu a následně mu uznal status autority. by jej podrobil těžkopádnému a procesnímu správnímu právu, které by ho učinilo neúčinným.
Státní rada rozhodla rozsudkem Maloobchod ze dne10. července 1981. Zprostředkovatel byl skutečně nezávislý správní orgán . Proti činům provedeným v rámci jeho poslání jako prostředníka nebylo možno podat odvolání před správním soudcem. Naproti tomu se lze odvolat proti organizačním aktům, jako je jmenování delegátů oddělení.