Rabíndranáth Thákur

Rabíndranáth Thákur
রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর Popis tohoto obrázku, také komentován níže Tagore v Kalkatě, pravděpodobně v roce 1909 Klíčové údaje
Rodné jméno Rabíndranáth Thákur
Narození 7. května 1861
Kalkata , Britové Raj
Smrt 7. srpna 1941
Kalkata , Britové Raj
Primární činnost Básník, prozaik, dramatik, filozof, skladatel a malíř
Ocenění Nobelova cena za literaturu 1913
Autor
Psací jazyk bengálský
Podpis Rabíndranátha Thákura রবীন্দ্রনাথ ঠাকুর

Rabíndranáth Thákur řekl Tagore ( born ঠাকুর ( Rabíndranáth Thákur ) ) (nar7. května 1861v Kalkatě a zemřel dne7. srpna 1941ve stejném městě), známý také pod přezdívkou Gurudev , je indický skladatel, spisovatel, dramatik, malíř a filozof jehož práce měla hluboký vliv na Bengálsko literatury a hudby na úsvitu 20. století.  století . V roce 1913 byl korunován Nobelovou cenou za literaturu. Mnoho jeho románů a povídek bylo upraveno pro kinematografii, zejména filmařem Satyajitem Rayem .

Pocházející z kasty Pirali Brahmans z Kalkaty , Tagore složil své první básně ve věku osmi let. V šestnácti publikoval své první významné básně pod pseudonymem Bhanushingho („lev slunce“) a své první povídky a dramata napsal v roce 1877. Jeho domácí vzdělání, jeho život v Shilaidaha (kde jeho dědeček postavil venkovský dům) a jeho cesty dělají z Tagore divokého a pragmatika. On je jeden z hlasů, které byly vzneseny proti Britům Raj a že podporuje, stejně jako Gandhi, v hnutí za nezávislost Indie . Jeho život je tragický - ztrácí většinu své rodiny a je hluboce zarmoucen úpadkem Bengálska  - ale jeho díla ho přežijí v podobě básní , románů, divadelních her, esejů a obrazů i instituce, kterou založil. V Shantiniketan , Visva-Bharati University .

Tagore napsal romány, povídky, písně, taneční dramata a eseje o politických a soukromých tématech. Mezi jeho nejznámější díla patří Gitanjali ( Lyrická nabídka ), Gora (Bledá tvář) a Ghare-Baire (Dům a svět). Jeho verše, povídky a romány - ve kterých se často uchyluje k rytmickému lyrizmu, hovorovému jazyku, meditativnímu naturalismu a filozofickému rozjímání - získaly nadšené přijetí po celém světě. Tagore byl také kulturním reformátorem a polymatem, který modernizoval bengálské umění tím, že odmítl omezení, která ho vázala na klasické indické formy. Dvě písně z jeho kánonu rabindrasangeet se staly příslušnými hymnami Bangladéše a Indie  : Amar Shonar Bangla a Jana Gana Mana .

Životopis

Tagore (přezdívaný „Rabi“) je nejmladší ze čtrnácti přežívajících dětí Debendranath Tagore a Sarada Devde. Narodil se v rodinném sídle ( Thakurbari ) Jorasanko v Kalkatě . Syn jednoho ze zakladatelů hnutí Brahmo Samaj a vnuk Dvarkanath Thákura , byl Tagore vychováván v rodině umělců a sociálních a náboženských reformátorů, kteří se stavěli proti kastovnímu systému a ve prospěch zlepšení stavu žen.

Po obřadu Upanayanam (zavedení brahmanské šňůry) ve věku 101 let opustil Thákur a jeho otec Kalkatu 14. února 1873na několikaměsíční cestu do Indie. Navštěvují vlast Santiniketan a Amritsar, než dosáhnou Dalhousie , na úpatí Himalájí . Tam Tagore četl biografie, studoval historii, astronomii, moderní vědu a sanskrt a ponořil se do klasických básní Kalidasy . V roce 1877 se dostal do popředí složením několika děl, včetně dlouhé básně ve stylu Maithili, kterou prozkoumal Vidyapati. Žertem tvrdí, že je to ztracené práce Bhānusiṃha, básník Vaiṣṇava z XVII -tého  století, nedávno objevil. Napsal také Bhikharini (1877; „La gueuse“ - první povídka v bengálském jazyce) a Sandhya Sangit (1882) - včetně slavné básně Nirjharer Swapnabhanga („Nadšení vodopádu“).

Vzhledem k tomu, stát se právníkem, Thákur se zapsal v roce 1878 na soukromé střední škole v Brightonu , Anglie . Vystudoval právo na University College v Londýně , ale v roce 1880 se před maturitou vrátil do Bengálska. The9. prosince 1883, oženil se s Mrinalini Devi (rozenou Bhabatarini, 1873–1902). Z tohoto svazku se narodí pět dětí, z nichž dvě zemřou před dosažením dospělosti. V roce 1890 začal Tagore spravovat rodinné panství Shilaidaha (oblast, která nyní patří do Bangladéše ). Tam se k němu připojila jeho manželka a děti v roce 1898. Přezdívaný „  Zamindar Babu“ žije Thákur v luxusním rodinném člunu Padma a cestuje po velkém panství, aby od rolníků vybíral honoráře (hlavně mzdy) a věnoval se jejich stížnosti. Na oplátku vesničané pořádají večírky na jeho počest. Tyto roky, které tvoří období Sádhany od Thákura (1891–1895), pojmenované podle jednoho z jeho časopisů, patří k jeho nejplodnějším na literární úrovni. Napsal více než polovinu z 84 příběhů ve svém třídílném díle Galpaguchchha . S ironií a emocemi zobrazují širokou škálu životních stylů, zejména vesničanů.

Studie v Saint-Xavier (Kalkata)

Rabíndranáth Thákur se nejprve zúčastnil orientálního semináře . Neochotně formální vzdělávací systém začal studovat doma pod vedením soukromých učitelů. Jeho zápis na St. Xavier's College v Kalkatě v roce 1875 byl posledním pokusem jeho rodiny přimět ho, aby následoval klasický kurz. Tam měl mnohem lepší zkušenosti s učiteli a svými kamarády. Rabíndranáth Thákur si pamatuje: „Vždy si budu pamatovat Saint-Xaviera, památku jeho učitelů.“ Ve své knize Moje vzpomínky výslovně zmiňuje otce Alphonse de Peñaranda (1834-1896), tehdejšího profesora belgického jezuity .

"Měli jsme půl hodiny na to, abychom si zaplnili své notebooky, a v jednu chvíli jsem byl s perem v ruce rozrušený a mé myšlenky putovaly sem a tam." V ten den měl třídu na starosti Fr. de Peñaranda. Přišel a odešel za naše lavičky. Určitě si vícekrát všiml, že se moje brk nehýbe. Najednou se zastavil za mým sedadlem. Naklonil se ke mně a jemně mi položil ruku na rameno a něžně se zeptal: „Není ti dobře, Tagore?“ Byla to jednoduchá otázka, ale nikdy jsem nemohl zapomenout. "

Jméno Rabíndranáth se v ročním kalendáři St. Xavier's College objevuje dvakrát - a nesprávně se píše: „Nobindronath Thákur“. Jako jeho účast na instituci byl nepravidelný, nebylo dostal jeho přezkum 5. ročník  studia (ekvivalentní k francouzskému cm2). Rabíndranáth Thákur opustil tuto školu v roce 1877. Vrátil se tam v roce 1931 v čele nadace organizované učiteli a studenty za účelem získání finančních prostředků na pomoc obyvatelům Bengálska po těžkých povodních. Následně byl přijat na normální školu a na bengálskou akademii .

Santiniketan (1901–1932)

V roce 1901 opustil Tagore Shilaidaha a přestěhoval se do Santiniketanu ( Západní Bengálsko ), aby založil ášram , který postupně nabýval na důležitosti a zahrnoval modlitební sál dlážděný mramorem (dále jen „ Mandir  “), experimentální školu, školky, zahrady a knihovnu. Tady zemře Tagoreova žena a dvě jeho děti. Jeho otec zemřel dne19. ledna 1905a začne dostávat měsíční platby ze svého podílu na dědictví. Rovněž dostává další příjmy od Maharaje z Tripury , prodává část rodinných klenotů, svůj přímořský bungalov v Purí a na jeho díla získává malá autorská práva (2 000 Rs).

Tato práce si získala širokou podporu bengálských čtenářů i ze zahraničí. Vydal Naivedya v roce 1901 a Kheya v roce 1906, zatímco své básně překládal do volného verše . The14. listopadu 1913, Tagore se dozví, že získal Nobelovu cenu za literaturu . Podle Švédské akademie mu byla tato cena udělena za idealistický charakter - a přístupný západním čtenářům - malé části jeho přeloženého díla, včetně Gitanjali ( L'Offrande lyrique ) publikovaného v roce 1912. V roce 1915 přijal Tagore být povýšen do šlechtického stavu v britské koruně.

V roce 1921 založil Thákur a ekonom v zemědělství Leonard Elmhirst v Surulu, vesnici poblíž ášramu Santiniketan, Institut pro obnovu venkova (později přejmenovaný Thákurem na Dům míru ) . Tímto způsobem si Tagore myslí, že poskytne alternativu k symbolu Gándhího hnutí na základě tvrzení, s nímž nesouhlasí. Přijímá odborníky, dárce a oficiální příznivce z mnoha zemí, aby pomohli ústavu realizovat školní docházku jako prostředek „osvobození vesnic z pout bezmocnosti a nevědomosti“ „revitalizací znalostí“.

V časných 1930, on stal se více zabývá indického ‚abnormální kast vědomí‘ a situaci z nedotknutelných , přednášel o těchto zel, píše básně a dramata s nedotknutelných protagonistů, a vyzývá v chrámových orgánů. Od Gurovayoor přiznat dality .

Soumrak (1932–1941)

Ve svém posledním desetiletí Tagore nadále zůstává v centru pozornosti a veřejně kritizuje Gándhího za to, že představil zemětřesení v Biháru , ke kterému došlo15. ledna 1934jako božská odplata za útlak dalitů . Lituje také začátku sociálně-ekonomického poklesu Bengálska a endemické chudoby Kalkaty. Poslední báseň skládá v próze. V tomto sto veršovaném díle používá svlečenou diplopii, která předznamenává film Satyajita Ray Apura Sansara ( Svět Apu ).

Tagore také sbírá 15 kompilací jeho spisů, včetně prozaických básní Punashcha (1932), Shes Saptak (1935) a Patraput (1936). Pokračoval v literárních experimentech komponováním prozaických písní a tanečních dramat, například Chitrangada (1914), Shyama (1939) a Chandalika (1938). Píše také romány: Dui Bon (1933), Malancha (1934) a Char Adhyay (1934).
V posledních letech se Tagore zajímal o vědu a v roce 1937 napsal Visva-Parichay (sérii esejů). Jeho zkoumání biologie, fyziky a astronomie mělo důsledky pro jeho poezii, která naturalismu často dává velké místo a zdůrazňuje jeho respekt pro vědecké zákony. Popisuje tedy vědecký proces (včetně příběhů vědců) v mnoha povídkách publikovaných v nákladech, jako jsou Se (1937), Tin Sangi (1940) a Galpasalpa (1941).

Poslední čtyři roky života v Tagore se vyznačují chronickou bolestí a dvěma dlouhými epizodami nemoci. První začíná, když Tagore na konci roku 1937 ztratí vědomí: zůstává dlouho v kómatu na pokraji smrti. O tři roky později, na konci roku 1940, došlo k podobné epizodě, ze které se nikdy nezotaví. Poezie, kterou složil během těchto tří let, patří k jeho nejlepším a vyznačuje se zájmem o smrt. Po velkém utrpení Tagore zemřel7. srpna 1941(22 Shravan 1348 v bengálském kalendáři) v ložnici nahoře svého domu v Jorasanko, kde vyrůstal. Výročí jeho smrti je dnem smutku v administrativě po celém bengálsky mluvícím světě.

Cestovat

Veden pozoruhodnou touhou po cestování navštívil Tagore v letech 1878 až 1932 více než třicet zemí na pěti kontinentech. Mnoho z těchto cest bylo zásadní pro seznámení indiánského publika s jeho prací a pro šíření jeho politických myšlenek. V roce 1912 přinesl do Anglie ukázku svých přeložených děl, kde zapůsobili na misionáře a chráněnce Ghandiho Charlese F. Andrewse , anglo-irského básníka Williama Butlera Yeatse , Ezry Pounda , Roberta Bridgesa , Ernesta Rhysa , Thomase Sturge Moora , a mnoho dalších.
Yeats tedy podepisuje předmluvu k anglickému překladu Gitanjali , zatímco Andrews se připojuje k Tagore v Santiniketanu . The10. listopadu 1912, odchází do Spojených států a Velké Británie, kde bude bydlet v Buttertonu ve Staffordshire s přáteli církevních Andrewsů. Z3. května 1916 na Dubna 1917, Tagore pokračoval ve svých přednáškových turné v Japonsku a Spojených státech , během nichž kritizoval nacionalismus , zejména v Japonsku a Spojených státech. Napsal také esej nazvanou „Nacionalismus v Indii“, která mu vynesla posměch i pochvalu (druhou od pacifistů, včetně Romaina Rollanda ).

Krátce před návratem do Indie cestoval 63letý Tagore na pozvání peruánské vlády do Peru a navštívil v tomto procesu Mexiko . Obě vlády poskytly škole Visva-Barati škole v Shantiniketanu dar 100 000 $ Na památku jeho návštěvy. Týden po jeho příchodu6. listopadu 1924, v Buenos Aires v Argentině , je to nemocný Tagore, který se na naléhání Victoria Ocampo stěhuje do Villa Miralrío . Vrátí se do Indie v roceČerven 1925. The30. května 1926, Tagore připojí Neapole v Itálii . Následujícího dne se v Římě setkává s fašistickým diktátorem Benitem Mussolinim . Jejich srdečný vztah končí adresou20. července 1926 Tagore proti Mussolini.

The 14. července 1927, Tagore a dva společníci se vydali na čtyřměsíční trek v jihovýchodní Asii, který prošel přes Bali , Jávu , Kuala Lumpur , Melaku , Penang , Siam a Singapur . Tagoreovy cestovní poznámky jsou shrnuty v knize „Jatri“. Na začátku roku 1930 odešel z Bengálska na téměř rok trvající cestu do Evropy a Spojených států. Když se vrátil do Velké Británie, zatímco jeho obrazy byly vystaveny v Paříži a Londýně, zůstal v komunitě přátel v Birminghamu . Zde píše Hibbertovu přednášku pro Oxfordskou univerzitu (zabývající se „ideou lidskosti našeho Boha nebo božstvím věčného člověka“) a přednáší na každoročním setkání Quakers v Londýně. Tam (na téma vztahů mezi Brity a Indy, které bude studovat během následujících dvou let), Tagore hovoří o „temné separační příkopě“. Později navštíví Aga Khan III s bydlištěm v Dartington Hall ( Devon ), poté od června do poloviny září odjíždí do Dánska , Švýcarska a Německa a nakonec cestuje do Sovětského svazu . vDubna 1932, Tagore - kdo se dozvěděl o legendách a díla perského mystika Hafez  - je pozván jako osobní hostitel Shah z Íránu Reza Shah Pahlavi .

Tolik hloubkových cest umožňuje Tagore komunikovat s mnoha jeho slavnými současníky, včetně Henriho Bergsona , Alberta Einsteina , Roberta Frosta , Thomase Manna , George Bernarda Shawa , HG Wellse a Romaina Rollanda . Poslední Tagoreovy cesty do zahraničí, včetně návštěvy Persie a Iráku v roce 1932 a poté Cejlonu v roce 1933, jen vyostří jeho názory na lidské rozdělení a nacionalismus.

Funguje

Tagoreova literární reputace je založena hlavně na jeho básních. Je však autorem významného počtu románů, esejů, povídek, cestopisů, dramat a tisíců písní. Na konci svého života se věnoval také malbě. Mezi jeho prózami si bezpochyby nejvíce váží povídky; dlužíme mu zejména genezi žánru v bengálštině. Tyto práce jsou často známé pro jejich rytmickou, pozitivní a lyrickou povahu. Takové příběhy jsou inspirovány zdánlivě jednoduchými tématy: životy obyčejných lidí.

Poezie

Poezie z Thákura, jehož styl se pohybuje od klasického formalismu až komické, vizionáře a vytržení, má své kořeny v tradici básníků Vaishnava XV tého a XVI th  století. Thákur byl hluboce ovlivněn mystikou z Rishis , autory Upanishads , který Vjása , filozof, básník Kabir , a básníka-zpěváka Ramprasad Sen . Tagoreova poezie však dospěla a stala se inovativní při kontaktu s populární hudbou venkovského Bengálska, zejména baladovými baladami a zejména Bard Lalon . Ty, nově objevený a popularizoval Thákura, patří hymnů Kartābhajā XIX th  století, které se zaměřují na vnitřní božství a protest proti náboženské a sociální ortodoxii. Během období Shilaidaha jeho básně získaly lyrický odstín, vyjadřovaly se skrze manush maner („muž v srdci“ baulů ) nebo meditovaly nad devata jivan (živý Bůh uvnitř). Toto znázornění ilustruje hledání vztahu s božským prostřednictvím kouzla přírody a emocionální interakce lidského dramatu. Tagore implementoval takové techniky do svých básní Bhānusiṃha (které se týkají milostného příběhu Radhy a Krišny), které během 70 let několikrát přepracoval.

Tagore reagoval na náhlý nástup modernismu a realismu v bengálské literatuře složením experimentálních děl ve 30. letech. Lze uvést například Afriku a Camalia , což jsou jeho dvě nejslavnější pozdní básně. Někdy se uchýlil k Shadhu Bhasha (literární forma bengálštiny blízká sanskrtu); později začal používat Cholti Bhasha (populárnější forma). Mezi další pozoruhodná díla patří Manasi , Sonar Tori (Zlatý člun), Balaka (Divoké husy - metafora pro migraci duší) a Purobi . Nejslavnější báseň Sonar Tori , jejímž tématem je prchavá povaha života a úspěchu, končí těmito strašidelnými liniemi: „: নদীর তীরে রহিনু পড়ি / যাহা ছিল লয়ে গেল সোনার তরী“ („Shunno nodir tire rohinu poŗi / Jaha chhilo loe gêlo shonar tori “-„ Všechno, čeho jsem dosáhl, bylo [zmizet] na palubě zlaté lodi / a zůstal jsem vzadu. “) Gitanjali (গীতাঞ্জলি) je mezinárodně nejznámější dílo Tagore a získal Nobelovu cenu za literaturu. Píseň VII (গীতাঞ্জলি 127) od Gitanjaliho  :

আমার এ গান ছেড়েছে তার সকল অলংকার, তোমার কাছে রাখে নি আর সাজের অহংকার। অলংকার যে মাঝে পড়ে মিলনেতে আড়াল করে, তোমার কথা ঢাকে যে তার মুখর ঝংকার। তোমার কাছে খাটে না মোর কবির গর্ব করা, মহাকবি তোমার পায়ে দিতে যে চাই ধরা। জীবন লয়ে যতন করি যদি সরল বাঁশি গড়ি, আপন সুরে দিবে ভরি সকল ছিদ্র তার। Amar e gan chheŗechhe tar shôkol ôlongkar Tomar kachhe rakhe ni ar shajer ôhongkar Ôlongkar je majhe pôŗe milônete aŗal kôre, Tomar kôtha đhake je tar mukhôro jhôngkar. Tomar kachhe khaţe na mor kobir gôrbo kôra, Môhakobi, tomar paee zvaný chai je dhôra. Jibon loe jôton kori jodi shôrol bãshi goŗi, Apon shure dibe bhori sôkol chhidro dehet.

Překlad André Gide ( L'Offrande lyrique , chorál VII):

"Moje píseň svlékla své ozdoby." Už na to nejsem hrdý. Ozdoby by bránily našemu sjednocení; přijdou mezi nás a hluk jejich šustění přehluší vaše šelesty. " "Marnost mého básníka umírá hanbou na tvůj pohled." Ó mistře básníku! Posadil jsem se k tvým nohám. Mohu jen udělat svůj život jednoduchým a přímým, jako rákosovou flétnu, kterou můžete naplnit hudbou. "

Tagoreovo básnické dílo zhudobnili různí skladatelé, včetně klasického skladatele Arthura Shepherda (triptych pro soprán a smyčcové kvarteto), Alexandra von Zemlinského s jeho slavnou Lyrickou symfonií , Josefa Bohuslava Foerstera (cyklus milostných písní). Leoš Janáček , zaujatý Tagoreovým veřejným čtením bengálské literatury na Karlově univerzitě, použil text zahradníka Thákura pro svůj slavný sbor „Potulný šílenec“ pro soprán, tenor, baryton a sbor mužů, JW 4/43. V roce 1917 byla jeho slova přeložena a dovedně zhudebněna anglo-nizozemským skladatelem Richardem Hagemanem, aby se stala jednou z anglických písní považovaných za jednu z nejlepších skladeb: „  Do not go my love  “ (Ed. Schirmer NY 1917). V roce 1936 napsal Darius Milhaud scénickou hudbu ke hře „Amal and the King's Letter“, kterou z angličtiny přeložil André Gide. Druhá věta  filmu „  Jeden večer “ Jonathana Harveye (1994) začíná výňatkem z dopisu od Tagore: „Jak jsem sledoval východ slunce ...“ Dříve si tento skladatel pro své dílo již vybral text bengálského básníka s názvem „  Nabídky písní  “ (1985). Podobně „Praan“ skladatele filmové hudby Garryho Schymana je adaptací básně „Stream of Life“ převzaté od Gitanjaliho . Ten byl složen a nahrán hlasem americké zpěvačky Palbashy Siddique jako doprovod virálního videa vývojáře videoher Matta Hardinga .

Romány

Tagore napsal osm románů a čtyři krátké romány (novela), mezi nimi Chaturanga ( Quartet ), Shesher Kobita ( Farewell my Friend ), Char Odhay a Noukadubi ( The Shipwreck ).

Další romány jsou povzbudivější:

Literatura faktu

Tagore také opustil pole beletrie a psal o předmětech tak rozmanitých jako historie Indie nebo lingvistika. Kromě jeho autobiografických děl byly jeho cestovní deníky, eseje a přednášky sestaveny v mnoha svazcích, mezi nimiž můžeme citovat Iuropa Jatrira Patra ( Dopisy z Evropy ) a Manusher Dhormo ( Náboženství člověka ).

Činohra

Ve věku 16 let Tagore poprvé experimentoval s divadlem a hrál hlavní roli v adaptaci svého bratra Jyotirindranatha z Bourgeois gentilhomme od Molièra .

Jeho další skladby, úzce spojující lyrický vkus a emoční rytmus navázané na ústřední myšlenku, jsou na rozdíl od jakéhokoli předchozího bengálského dramatu. Snaží se formulovat, podle vlastních slov, Tagore, „hru citů a ne činu“.

Taneční dramata převzatá z Tagoreových her se běžně označují jako Rabindra Nritya Natya .

Nový

Tagoreovo období sádhany, které je mezi lety 1891 a 1895, je pojmenováno po jednom ze svých časopisů, ve kterých publikoval mnoho svých povídek. Je to jeden z nejplodnějších, během kterého je napsána více než polovina příběhů obsažených ve třídílné sbírce Galpaguchchha ( Bunch of Stories , Bouquet of histories ), která zahrnuje 84. Zůstává jednou z nejpopulárnějších sbírek Bengálská literatura inspirující mnoho úspěšných filmů a divadelních her (některé publikovány ve francouzštině v Épousailles et autres Histoires a Le vagabond et autres Histoires ).

Tyto příběhy jsou často zámečkem pro Tagore pro úvahy o jeho prostředí, o moderních a módních nápadech nebo dokonce o mentálních hrách (kterým se Tagore věnoval, aby otestoval jeho inteligenci). Tagore spojoval své rané příběhy (podobně jako v období  Sadhany  ) s nadšením vitality a spontánnosti: tyto charakteristiky úzce souvisí s jeho životem v malých vesnicích Patisar, Shajadpur a Shidala, mimo jiné, zatímco spravoval velké rodinné statky . Tam uvažoval o životě chudých a obyčejných lidí. Poté zkoumá tyto životy pronikavým pohledem, což je do té doby v indické literatuře jedinečnost.

Hudba

Thákur byl plodný hudebník. Je skladatelem přibližně 2230 skladeb, včetně jeho Rabindra Sangeet ( রবীন্দ্র সংগীত - „Chant de Tagore“), který je dnes nedílnou součástí bengálské kultury. Jeho hudba je neoddělitelná od jeho literární tvorby, protože texty jeho písní jsou velmi často výňatky z jeho románů, příběhů nebo divadelních her. První ovlivněn thumri stylu z hindustánské klasické hudby , protože prozkoumat celou škálu lidských emocí, z jeho raných smutečních zpěvů - jako zbožné hymny Brahmo je - na kvazi-erotické kompozic. Půjčují si tonální barvu klasických rag v různých poměrech. V některých případech tyto písně úzkostlivě přebírají melodii a rytmus dané ragy, v jiných si dovoluje sestavovat prvky různých typů rag a vytvářet inovativní formy.

Pro Bengálce přitahuje přitažlivost těchto písní, produkovaná kombinovaným účinkem jejich emocionální síly a jejich krásy, dokonce i poezii Tagore. A to natolik, že londýnský časopis Modern Rewiew podotýká, že „v Bengálsku neexistuje kultivovaný domov, kde by nebyly zpívány nebo alespoň v pokušení zpívat Tagoreovy písně ... Zpívají je i negramotní vesničané.“ Hudební kritik Arthur Strangways z The Observer jako první představil nebindálské Rabindrasangeet ve své knize The Music of Hindostan , kde ho popisuje jako „médium osobnosti ... [kdo] bude čerpat z pozadí tohoto nebo ten hudební systém, přenést do takové krásy zvuku, která předčí všechny systémy. ". Spolu s bangladéšskou národní hymnou Amar Shonar Bangla ( আমার সোনার বাঙলা ) a indickou Janou-Gana-Manou ( জন গণ মন ) je Tagore jediným, kdo kdy napsal národní hymnu dvou zemí. Na druhé straně, Rabindra Sangeet ovlivnil způsob hraní hudebníků, jako velmistra na sitár Vilayat Khan a sarodiyas Buddhadev Dasgupta a Amjad Ali Khan .

Malování

Šedesátiletý Tagore se vrátil ke kresbě a malbě. Tento pozdní vstup do malby lze vysvětlit jeho obdivem k obrazové tvorbě jeho synovce, malíře Abanindranath Thákura . Po dlouhou dobu se proto omezil na používání svého uměleckého oka pro vlastní kaligrafii, zdobení čmáranic, pruhů a uspořádání slov ve svých rukopisech jednoduchými uměleckými leitmotivy, včetně čistě rytmických vzorů. Když se rozhodl, že si vezme štětce, byl, stejně jako u ostatních disciplín, velmi plodný. Několik úspěšných výstav jeho děl se koná v Evropě, nejprve v Paříži, povzbuzené umělci, kteří se setkali na jihu Francie.

Tvrdilo se , že Tagore měl protanopii (forma barevné slepoty ) nebo částečné zhoršení barevného rozlišování (v případě Tagoreho červeno-zelená). Maloval ve stylu charakterizovaném zvláštnostmi v estetickém a obrazovém aranžmá.

Z jeho mnoha inspirací v různých žánrech můžeme zmínit, že umění Malangganů v severním Novém Irsku, plastiky Haida ze západního pobřeží Kanady nebo dřevoryty Maxe Pechsteina .

Díla přeložená do francouzštiny

Většina prací Thákura byla přeložena z angličtiny v letech 1910-1930. Publikované Gallimardem, nové vydání používají tyto verze. Je třeba upřednostňovat překlady z bengálštiny, věrnější.

Sbírky básní

Romány

Novinky

Eseje a monografie

Divadlo

Hudební úpravy

Umělci Will Oldham (alias Bonnie Prince Billy) a Mick Turner (alias markýz de Tren) zhudebnili některé básně od Gitanjaliho na albu Get On Jolly (2000).

Filmové adaptace

Neúplný seznam

Citáty

Indický Runner od Sean Penn (1991). Před zápočty je citována Tagoreova věta „  Každé nově narozené dítě přináší zprávu, že Bůh ještě není odraden od člověka  “ . "Existují totiž závažné otázky, které západní civilizace položila světu a na které plně neodpověděla." Konflikty mezi jednotlivcem a státem, prací a kapitálem, mužem a ženou; konflikty mezi chamtivostí po hmotném zisku a duchovním životem člověka, mezi organizovaným sobectvím národů a nejvyššími ideály lidstva; konflikty mezi všemi ošklivými složitostmi, neoddělitelnými od gigantických obchodních organizací a státu, a přirozeným instinktem člověka volajícího po jednoduchosti, kráse a množství volného času - to vše musí být vyřešeno v harmonii; Jak? “Nebo„ Co? zatím si to ani nemůžeme představit. » Zpráva z Indie do Japonska , přednáška na Tokijské císařské univerzitě dne18. června 1916.

Poznámky a odkazy

Poznámky

  1. Báseň byla složena jedním tahem během mystického osvětlení , zatímco on bydlel se svým bratrem v Sudder Street v Kalkatě

Reference

  1. A až Z hinduismu od BM Sullivana publikované společností Vision Books, strany 216 a 217, ( ISBN  8170945216 )
  2. (in) „  Rabíndranáth Thákur | Biografie a fakta  “ , Encyclopedia Britannica (přístup 5. srpna 2019 )
  3. „  Tagore And His India By Amartya Sen  “ na adrese www.countercurrents.org (přístup 12. března 2019 )
  4. Kde je peklo Matt? Matt Harding (20. června 2008) Youtube. Konzultováno s26. listopadu 2009.

Podívejte se také

Bibliografie

Související články

externí odkazy