| Narození |
2. září 1925 Chamberet |
|---|---|
| Smrt |
6. února 1998(ve věku 72) Chamberet |
| Státní příslušnost | francouzština |
| Činnosti | Básník , spisovatel , sbírka povídek |
| Pole | Occitanská kultura |
|---|---|
| Ocenění |
Jaufré-Rudel Prize (1968) Paul Froment (1974) Cena Joan-Bodona (1991) |
Marcelle Delpastre (v Occitan Marcela Delpastre ), narozena dne2. září 1925v Germontu ve městě Chamberet v Corrèze a zemřel dne6. února 1998à Germont, je limuzínský básník okcitánského a francouzského jazyka .
Marcelle Delpastre se narodila v Germontu ve městě Chamberet ( Corrèze ). Dcera, vnučka, pravnučka limousinských rolníků , vyrostla v srdci rolnické civilizace . Doma Marcelle Delpastre slyší a učí se dva jazyky, Occitan (kterým mluví se svou matkou) a francouzština (kterým mluví se svým otcem). Před vstupem na vysokou školu v Brive-la-Gaillarde, kde získala maturitu ve filozofii a literatuře, byla školačkou v Surdouxu, poté v Saint-Léonard-de-Noblat v Haute-Vienne . Poté chodila na jeden školní rok do školy dekorativního umění v Limoges . Poté vyvinula vášeň pro lidské formy (tváře, ženské křivky atd.) A pro estetiku věcí obecně.
V roce 1945 se vrátila žít na rodinnou farmu v Germontu, kde bude po zbytek svého života rolnicí. Při práci, ať už je zaneprázdněna dojením krav nebo řízením traktoru , nikdy nepřestane myslet na předměty poezie, verše, rýmy. Poezie ji doprovází celý den a v kapse má notebook, do kterého si zapisuje verše a nápady, které jí přijdou na mysl, nápady, které pak během noci přepracuje.
Na konci 40. a na začátku 50. let , kdy se její zápisky básní a poznámek začaly hromadit, zaslala Marcelle Delpastre texty do několika časopisů a sborníků poezie, které ji po dlouhou dobu povzbuzovaly. literární korespondence. Od malých publikací po malé účasti se postupně stala známou a oceňovanou v literárním světě Limousin.
Na začátku 60. let si Marcelle Delpastre se zármutkem všimla smrti své malé vesnice Germont as ní rolnické společnosti, která je však v Limousinu tisíciletá. Traktory nahrazují voly, stroje nahrazují nástroje a lidské ruce, televize nahrazuje večery, během nichž se přenášela ústní tradice ... Právě v této době začala „la Marcela“ (jak ji její přátelé nazývají okcitánsky, vyslovuje se lo Marcélo ) zájem o příběhy, přísloví a tradice jeho země Limousin. V té době se seznámila s Robertem Joudouxem (z regionálního přehledu Lemouzi v Tulle ) a Jeanem Mouzatem (okcitánským autorem z Limousinu); od roku 1963 začala spolupracovat s recenzí Lemouzi .
Právě v této recenzi vyšlo jeho první dílo v Occitanu, báseň La lenga que tant me platz („Jazyk, který mě tak těší“):
" E si m'proisme a la senta taula, voldria 'na òstia de pan de blat —na společnou věc na lo còp emb lo dobrý Bůh e emb la terra - společně belament' semblats - coma alen a la saba daus blats - dins la lenga, že mě tolik platz . "
(A kdybych se přiblížil ke svatému stolu, byl bych rád, kdyby se v něm mluvilo o hostiteli pšeničného chleba současně s dobrým bohem a se zemí, která by byla úplně shromážděna - jako dech a míza pšenice.) že se mi tolik líbí)
Od té chvíle se rozhodla psát v Limousin Occitan, z Limousinu a v Limousinu. V polovině šedesátých let začala sbírat a přepisovat tradiční Limousinské příběhy. První sbírka vyšla v roce 1970 pod názvem Los contes dau Pueg Gerjant ( Les Contes du Mont Gargan ), která je dodnes často přetištěna ve sbírkách francouzských pohádek. Zároveň začala pracovat jako etnologka ve své zemi u Le Tombeau des Ancestors : Customs and Beliefs Around Religious Festivals and Local Cults .
Ačkoli nebyla „žába škeble“, Marcelle Delpastre přesto měla velmi silnou víru v Boha, když přijímala, stejně jako většina Limousins, různé pohanské tradice specifické pro tuto zemi. V roce 1968 vyšla La vinha dins l'òrt , báseň, která zvítězila v soutěži Jaufré Rudel . Jeho francouzskou verzi ( La Vigne dans le jardin ) uvede v roce 1969 soubor Radio-Limoges, který v 70. letech uvede další texty Delpastra ( L'Homme éclé , La Marche à l'Etoile ). Pokračuje v psaní básní a jen několik z nich bylo v té době publikováno v časopisech Lemouzi , Traces , Poésie 1 , Vent Terral nebo Oc .
V roce 1974 Los Saumes pohané ( Pagan Psalms přišel) se v Messatges sbírce z Institut d'Estudis Occitans . Je to tato sbírka básní, která ji ve skutečnosti dělá známou v celém okcitánském literárním prostředí. V Le Bourgeois et le Paysan Delpastre pokračuje ve studiu zvyků, víry a ústní tradice Limousinu, tentokrát na téma ohně. Později bude na řadě divoká a domácí zvířata, která budou v centru pozornosti v jeho Bestiari Lemosin , Limousin Bestiary navigujících mezi realitou a mytologií .
V 70. letech Marcelle Delpastre uskutečnila dvě důležitá setkání: setkání Michela Chadeuila a setkání Jana Dau Melhau , dvou mladých autorů v jazyce Limousin. Pravidelně se bude podílet na jejich recenzi Lo Leberaubre, jejíž název je kontrakce leberona ( vlkodlak ) a aubre (strom) a jehož poslání jako podtitul balhar de las raiç au leberon e far corre l'Aubbre nuech , to znamená zakořenit vlkodlaka a nechat strom běžet v noci. Delpastre začal být v Limousins známý svými intervencemi a rozhovory v místním tisku ( Limousin Magazine , La Montagne , L'Écho du Center , Le Populaire du Center ...) a také díky časopisům všem Occitanistům Oc , Occitans a zejména znalost Pays d'Oc (z pera Yves Rouquette ).
V posledních letech Marcelle Delpastre hodně pracovala se svým přítelem Janem dau Melhauem , aby z prachu vynesly stovky nepublikovaných textů. V 90. letech vydání Payot zveřejnila francouzské verze několika jeho textů v próze a Bernard Pivot ho pozval do svého programu Bouillon de Culture . Při této příležitosti šla poprvé v životě do Paříže. Bezdůvodně klopýtla na chodníku a ucítila první příznaky nemoci, která by ji ochromila na konec života. S Charcotovou chorobou zemřela Marcelle Delpastreová6. února 1998 na její farmě v Germontu, kde se narodila, kde vždy žila, pracovala a psala.
Jan dau Melhau, jeho univerzální legát, upravil veškerou Delpastrovu práci pro edice Lo chamin de Sent Jaume .
Rukopisy Marcelle Delpastre patří městu Limoges, jsou uloženy v městské mediální knihovně Limoges a lze je na základě oprávněné žádosti zobrazit.
Básník, povídkář, romanopisec a etnolog, Marcela Delpastre je někdy uváděn jako jeden z deseti největších spisovatelů Occitan na XX th století (vedle Joan Bodon , Bernard Manciet , Renat Nelli nebo Max Rouquette ). Čtou ji a studují mladí Occitanisté a několikrát se objevila v programu CAPES d'occitan. Články a čísla časopisů se mu pravidelně věnují v okcitanistických publikacích.
Přes četné pocty, přehlídky a výstavy od jeho smrti v roce 1998 zůstává jeho poetická, okcitánská a francouzská tvorba v Limousinu relativně neznámá. První čtyři svazky jeho pamětí, které ve francouzštině vydal Payot, se naproti tomu setkaly s velkým úspěchem, stejně jako v jiných regionech Francie.
Četné příběhy o Limousinovi, shromážděné a přepsané Marcelle Delpastreovou, byly distribuovány široké veřejnosti, zejména France Loisirs , aniž by toto čtenářství nutně vždy identifikovalo, že je sběratelkou .
Ve veřejné zahradě v Aixe-sur-Vienne poblíž Limoges mu od roku 2001 vzdává poctu bronzová socha Marca Petita inspirovaná jeho tvorbou .
Ve městě Chamberet, poblíž Puy des Fayes, poblíž vesnice Germont, kde žila, je malý kurz věnovaný Marcelle Delpastre, se zastávkami na místech a panoramatech, které měly v jejím životě velký význam a vliv na jeho práce.