Dabdulla Tuqay

Dabdulla Tuqay Obrázek v Infoboxu. Fotografie Tuqay. Životopis
Narození 14. dubna 1886
Koshlauch ( en ) ( Q34232463 , kazanské slyšení ( d ) , kazanská vláda , Ruská říše )
Smrt 2. dubna 1913(ve 26 letech)
Klyachkinova klinika ( d )
Pohřbení Tatarský hřbitov na předměstí Novo-Tatarskaya v Kazani ( d )
Státní příslušnost ruština
Domovy Mskәү uramy, 60 ( d ) (1908) , hotel Bulgar ( d ) (do1912)
Činnosti Básník , spisovatel , literární kritik , překladatel , názorový novinář
Příbuzenství Q63282727 ( praneteř )
Jiná informace
Náboženství islám
podpis Ğabdulla Tuqay podpis

Dabdulla Tuqay (narozen 14. dubna 1886 ( April 26 , 1886v gregoriánském kalendáři ) v Tatarstánu a zemřel 2. dubna 1913 ( April 15 , 1913v gregoriánském kalendáři ) v Kazani ) je tatarský básník , klasik literatury v tomto jazyce, kritik a vydavatel. Často je považován za zakladatele moderní tatarské literatury a moderní literární tatarštiny, která v literatuře nahradila starý tatarský jazyk.

Mládí

Dabdulla Tuqay se narodil v rodině dědičného mullaha ve vesnici Quşlawıç, v gubernii Kazaň , poté v ruské říši a dnes v ruském Tatarstánu ) poblíž moderního města Arsk. Jeho otec, Möxämmätğärif Möxämmätğälim ulı Tuqayıv, byl mullahem vesnice od roku 1864. V roce 1885 jeho manželka zemřela a zanechala mu syna a dceru. Znovu se oženil s Mämdüdä, dcerou Zinnätully Zäynepbäşir ulı, mully z vesnice Öäııııııııııı . The29. srpna(Juliánský kalendář) Möxämmätğärif zemřel, když měl dabdulla pouhých 5 měsíců. Brzy zemřel i její dědeček z otcovy strany a její matka byla nucena se vrátit ke svému otci a následně se znovu vdala za mullaha z vesnice Sasna. Malý dabdulla žil nějakou dobu se starou ženou ve své rodné vesnici, než nový manžel jeho matky souhlasil, že ho přijme do své rodiny. Tato relativně šťastná doba Tuqayova dětství netrvala dlouho:18. ledna 1890(Juliánský kalendář) Mämdüdä, jeho matka, také zemřela a Tuqay byl předán svému dědečkovi Zinnätulle, který byl velmi chudý. Nelze krmit své vlastní děti, svěřil Ğabdulla kočí a poslal ho do Kazaně. V tomto městě odvedl řidič Tuqay na tržiště, do Peçänského bazaru, v naději, že najde někoho, kdo by byl ochoten si dítě adoptovat. Koželuh jménem Möxämmätwäli a jeho manželka Ğäzizä z kazanské oblasti zvaná Yana-Bista se rozhodli, že se o něj postarají. Když žil v Kazani, Tuqay onemocněl v jeho očích. V roce 1892 oba adoptivní rodiče zase onemocněli a byli nuceni dítě vrátit jeho dědečkovi. Chudák se mohl pokusit nechat dítě znovu adoptovat, tentokrát ve vesnici Qırlay, kde žil dabdulla s rolnickou rodinou Säğdi. Během svého pobytu se svou novou rodinou byl Ğabdulla poslán do místní madrasy , tedy do náboženské školy; tam mu poprvé v životě a podle jeho vlastních slov vniklo do mysli světlo.

Na podzim roku 1895 se Ğosmanovs, Tatar obchodníci, kteří žili v Uralsk , rozhodla přijmout vzdálené členy rodiny po smrti svých vlastních dětí. Ğäliäsğar Ğosmanov a jeho manželka Ğäzizä, která byla dabdulla teta, požádali rolníka z Quşlawıç, aby jim přinesl Ğabdullu. Malému Tuqayovi bylo tehdy deset let, rolník ho vytrhl ze Säğdiho tím, že se mu vyhrožoval rusky psanými dokumenty a podporou vesnických úřadů. V Uralsku navštěvoval dabdulla Motíğía Madrassah, ale zároveň v roce 1896 začal navštěvovat ruskou školu. Tam poprvé v životě přišel do styku se světem ruské literatury a začal psát poezii. V roce 1899 se v Uralsku oslavovalo sté výročí Alexandra Puškina a tato událost vyvolala Tuqayův zájem o ruskou poezii, zejména o Puškinova díla.

Ğosmanov se pokusil zaujmout Ğabdullu prací, která byla jeho, ale stát se obchodníkem nezajímalo Tuqaye, který se raději vzdělával dál. The30. července 1900Ğäliäsğar Ğosmanov zemřel na žaludeční onemocnění a Tuqay se musel usadit v samotné madrase, kde žil nejprve ve společenské místnosti a poté, po dvou letech, v khujře, tj. Jednotlivé cele. V medersa Tuqay dokázal, že byl aplikovaným studentem, protože za deset let dokončil program určený pro patnáct. Přesto nadále žil v chudobě.

V roce 1902 se 16abdulla ve věku 16 let transformovala. Ztratil veškerý zájem o studium koránu a projevoval velkou skepsi vůči všemu, co se v mederech učilo. Neholil si vlasy, pil pivo a šel tak daleko, že kouřil. Zároveň se zvýšil jeho zájem o poezii.

Jeho literární život

V Ouralsku

Od svých let v Madrase se Tuqay zajímal o folklór a populární poezii a žádal studenty, kteří během letních prázdnin chodili do celého Idel-Uralu, aby obsadili různá místa, sbírali místní písně, příklady bajtů, tj. Epické básně a pohádky. V samotném madrase se seznámil s poezií v arabštině, perštině a turečtině, stejně jako s poezií ve starém tatarském jazyce z dřívějších století. V roce 1900 navštívil jeho mederu tatarský básník Mirxäydär Çulpaní, absolvent Motíğíi. Ğabdulla se s ním setkal a Çulpaní se stal prvním žijícím básníkem, který udělal dojem na Tuqay. Çulpaní psal „vysokým stylem“, přičemž používal ʿArūḍ, poetický systém z východu, a to zejména ve starém tatarském jazyce, plném arabských, perských a tureckých slov, a dost vzdálených od samotného tatarského jazyka . V letech 1902-1903 se setkal s tureckým básníkem Abdülveli, který se tam schovával, aby unikl trestnímu stíhání Abdülhamida II . Takto Tuqay přijal orientální poetickou tradici.

Kamil "Motíğí" Töxfätullin, mladý učitel, který byl synem ředitele, vytvořil nástěnný časopis Mäğärif (vzdělávání) a ručně psaný časopis. Právě tam byly publikovány první Tuqayovy ódy a on byl označován jako „první básník madrasy“.

V roce 1904 založil Motíğí vlastní nakladatelství a Tuqay tam pracoval a současně pokračoval ve výuce mladých žáků madrasy, kde představil nové metody charakteristické pro ruskou školu.

Po říjnovém manifestu z roku 1905 bylo možné vydávat noviny v tatarském jazyce, což bylo dříve přísně zakázáno. Motíğí však neměl dostatek finančních prostředků na založení vlastních novin, a tak koupil ruské noviny Uralets s jejich typografií, aby také tiskly tatarské noviny na stejném tisku a Tuqay se stal typografem. Tyto noviny se jmenovaly Fiker (Le Bien). Motíğí následně začal vydávat časopis Älğasrälcadid ( The New Century ). Tuqay tam poslal první jeho verše, které byly zveřejněny. Současně začal psát pro noviny a začal se podílet na vydávání několika tatarských časopisů. Ve dne Tuqay pracoval na typografii (a byl již korektorem), ale v noci psal verše, takže každé vydání Fikera, Nura a Älğasrälcadida obsahovalo jeho texty. Kromě toho pro tyto periodika psal články, romány a seriály a do časopisu překládal Krylovovy bajky . Víme také, že Tuqay distribuoval sociálně demokratické letáky a přeložil sociálně demokratickou brožuru do tatarštiny.

Navzdory nepřátelskému postoji sociálních demokratů k manifestu projevil Tuqay ve svých verších obdiv k němu a víra ve způsob života Tatarů se postupně změnila. V té době sdílel názory liberálů, protože mezi Tatary to bylo už dlouho, co osvícenská tradice odlišovala národně osvobozenecké hnutí od třídního boje a popírala tento třídní boj uvnitř tatarského národa. Nejdůležitějšími spisy tohoto období jsou báseň Millätä (národu) a článek Bezneñ millät, ülgänme, ällä yoqlağan ğınamı? (Je náš národ mrtvý nebo jen spí?). Po vydání satirického časopisu Uqlar (Šipky) v Uralsku se Tuqay stal známým jako satirik. Pozdravil zejména muslimské duchovenstvo, které se nadále stavělo proti pokroku a evropeizaci. Pokud jde o jazyk většiny jeho veršů, stále to byl starý tatarský jazyk a udržoval si orientální tradice, jako v Puşkinä (Puškinovi). V některých z nich, určených pro tatarské rolnictvo, však používal čistého Tatara, což byla novinka pro tatarskou poezii.

v Leden 1906policie provedla razii v dílně typografie, protože v novinách byly zveřejněny pobuřující články. První Duma byl rozpuštěn revoluce vedla nikam. Ruská nacionalistická krajní pravice Černých stovek navrhla Tatarům emigraci do Osmanské říše . Během tohoto období složil své nejdůležitější básně věnované sociálním tématům a vlastenectví: Gosudarstvennaya Dumağa (K dumě), Sorıqortlarğa (K parazitům) a Kitmibez! (Neodejdeme!). Zklamaný liberalismem cítil Tuqay sympatie k socialistům a zejména k revoluční socialistické straně . V Kitmibezu ! Odpověděl Černým stovkám, že Tataři byli bratrský lid Rusů a že emigrace do Turecka byla nemožná.

The 6. ledna 1907Tuqay opustil medersu, protože to, co si vydělal, mu umožnilo žít samostatně, a přestěhoval se do hotelového pokoje. Stal se skutečným šéfredaktorem časopisu Uqlar a byl hlavním básníkem a redaktorským manažerem všech časopisů Motíğí. Revize Fiker , v té době liberální, a Tuqay sám se postavili proti Qadimistům, tedy muslimským náboženským konzervativcům, kteří šli tak daleko, že požadovali pogromy proti aktivistům liberálního tisku. Ten rok byl však nečekaně propuštěn po sporu s Kamilem Motíğím a na popud typografických pracovníků, kteří stávkovali za zvýšení platů. The22. února 1907 Motíğí byl zbaven práva vydávat a jeho publikace byly prodány obchodníkovi, který znovu najal Tuqaye, ale publikací se brzy vzdal.

V této době Tuqay opustil sociální demokraty a politiku obecně, raději se věnoval poezii. Od poloviny roku 1906 do podzimu 1907 napsal více než 50 veršů a 40 článků a seriálů. Nyní se pomocí mluvené řeči orientoval na čistého Tatara. Pod dojmem Ruslana a Ludmily pohádky Puškina napsané v básni, napsal Tuqay svou první báseň Şüräle .

Víme, že Motíğí se pokusil založit další noviny v Uralsku , Yaña Tormış (La Vie Nouvelle), kde byl jedním ze zakladatelů Tuqay, ale nyní už byl Ğabdulla v tatarské společnosti tak populární, že hlavní vydavatelé v Kazani, hlavním městě Tatar , nabídl mu práci. Kromě toho musel Tuqay projít kontrolní komisí ve svém rodném Ouiezdu a stejně musel Uralsk opustit. Obdiv, s nímž přemýšlí o svém budoucím životě v Kazani, se odráží v By a (The Hair of Horses), které se z tohoto důvodu staly tatarskou báseň, která je s Kazanou spojována nejvíce.

Kazanské období

Ihned po příjezdu do Kazaně se Tuqay usadil v hotelu Bolgar a setkal se s inteligencí tatarské literatury, jako je dramatik a novinář Yoldız , Ğäliäsğar Kamal a slavný tatarský básník a šéfredaktor recenze Tan yoldızı , Sagit Rämiev . Několik dní po svém odchodu z Kazaně složil kontrolní komisi ve vesnici Atna. Byl reformován pro své křehké zdraví a špatný zrak a byl omluven ze služby v ruské císařské armádě. Vrátil se do Kazaně, kde dal o sobě vědět prostřednictvím svých spisů a činnosti vydavatele.

Byl přijat do redakce Al İslax , demokraticky inspirovaného věstníku vydaného Fatixem Ämirxanem a Wafou Bäxtiärevem. Bohužel tento časopis měl jen malý rozpočet. Tuqay byl přijat jako prostředník společností Kitap Publishing , která mu zaručila plat. On také odmítl nabídku Äxbar , varhany Al Ittifaq-Muslimin, blízký politických stran na kadetů , stejně jako další návrhy prosperující ale pravicových novin. Rovněž se nadále vzdělával sám, četl ruskou klasiku, psal recenze a studoval němčinu. Zajímal se o studium života obyčejných lidí, návštěvu bazarů a kaváren.

Hotelový pokoj Tuqay Bolgar často navštěvovali obdivovatelé patřící ke „zlaté mládeži“. Jak psal, jejich pití se mu dostalo do cesty a bránilo mu v tvorbě. Na konci let 1907-1908 však psal asi šedesát básní a dvacet článků v Äl-İslax a v satirickém časopise Yäşen ( Osvícení ) a vydal také dvě veršované práce. Nejdůležitějším satirickým dílem tohoto období byl Peçän Bazarı yaxud Yaña Kisekbaş ( Hay Hay Bazaar nebo The New Kişekbaş ), kde s výsměchem popsal problémy tehdejší tatarské společnosti, duchovenstva a třídy obchodníka.

Pokud jde o Tuqayův osobní život, je o něm známo jen velmi málo. Obvykle se vyhýbal ženám kolem sebe. Víme, že byl zamilovaný do Zäytünä Mäwlüdové, své 15leté obdivovatelky. Několik básní bylo věnováno jemu a jejich pocitům, například Un Étrange Amour . Následně se však Tuqay nepokusil posunout svůj vztah dále a důvodem může být komplex méněcennosti kvůli jeho zdravotní a finanční situaci.

v Květen 1908Článek porovnávající básně Tuqaye, Rämjeva a Majita Ghafuriho vyšel v ruštině v časopise Volzhsko-Kamsky Vestnik. vSrpna 1908, podněcovaný Tuqayem, založil Kamal satirické noviny Yäşen . Většina toho, co tam bylo zveřejněno, byla samozřejmě kvůli Tuqayovi. vSrpna 1908Kamal a Tuqay navštívili veletrh Makariev , který se poté konal v Nižním Novgorodu . Tam se Tuqay dočasně připojil k první tatarské divadelní skupině Sayyar , zpíval národní písně a deklaroval své verše na jevišti. The14. říjnapředstavil svoji novou satirickou báseň Bazar sena nebo Nový Kisekbaş , vycházející ze staré klasické tatarské básně Kisekbaş . Ve své vlastní básni se vysmíval nacionalismu mezi Tatary a opovrhoval fanatiky sekty Wäisi , jejíž vůdce spojoval nanaynana Wäiseva s Diu, zlým duchem Kisekbaşe.

1909-1910: krize

V letech 1909-1910 byly politiky Stolypina zrušeny všechny svobody, které revoluce v roce 1905 získala . Výsledkem bylo, že se Ğabdulla Tuqay, který se naklonil doleva, téměř zklamal ze své činnosti a upadl do deprese. Dalším důvodem byl přechod na pravicové noviny od některých jeho přátel, jako byl Kamal a Rämiev. Většina jeho veršů ukazuje jeho depresi, nicméně Tuqay pokračoval v produkci, vydal téměř sto básní, dvě pohádky v podobě básní, autobiografii a článek o tatarském folklóru ( Xaliq ädäbiäte , tj. Populární literatura ); napsal třicet seriálů a vytiskl asi dvacet knih, které obsahovaly nejen jeho vlastní básně, ale také sestavil lidové písně.

V těch letech se Tuqay silně zmocnil levice, a to navzdory svému pobytu v buržoazní rodině: z Al-Islaxu se staly pouze levicové politické noviny, kritizoval Tuqay všechny své staré přátele, kteří se posunuli směrem k pravicovým novinám nebo liberální noviny: Zarif Bäşiri z Çükeç, který se objevil v Orenburgu, a Säğit Rämiev z Bäyänelxaq . Nazýval je lokaji buržoazie a v reakci na to označili Tuqaye za rusofila. Je třeba poznamenat, že Okhrana zároveň odsoudil jeho básně jako rusofobní. Tuqay se tedy obrátil na Xösäyena Yamaşeva , prvního tatarského marxisty.

v Červen 1909Yäşen musel zavřít, oběť finančních problémů a požadavků cenzury, ve stejné době jako Äl-İslax . Spadl do hloubky své krize a pomyslel na sebevraždu, aleBřezen 1910v Kazani začal vydávat nový satirický časopis Yal-Yolt ( Lightning ) pod vedením Äxmät Urmançiev.

Jelikož se zajímal o myšlenky a intelektuální dědictví Lva Tolstého , cítil Tuqay horlivě smrt tohoto ruského génia. Zdůraznil důležitost výchovy dětí a připravil dvě dětské knihy a dvě učebnice tatarské literatury. Celkově složil přes padesát básní a sedm básní pro děti.

Ufa - Petrohrad - Troitsk

V roce 1911 zničily kadimistické síly spojené s Okhranou İj-Bubí, nejprogresivnější tatarskou madrasu, která rozhořčeně naplnila celou tatarskou inteligenci. Byl to však jen začátek kampaně proti tatarské demokracii, která byla pro Tuqaye opět tragédií. Jak však víme z dopisů, které napsal svému příteli Säğitovi Sönçäläyovi, rozhodl se napsat tatarského Eugena Onegina , ale musel se zotavit. Zorganizoval výlet do jižních oblastí, aby mohl těžit z léčby kumizy .

V dubnu opustil Kazan a odcestoval do Astrachánu u Volhy . Tam se setkal s Rämievem, s nímž se smířil. O tři týdny později odešel do vesnice Kalmyk Bazary a žil tam s učitelem Şahitem Ğäyfim. Protože se zajímal o fotografii, vyrobili sérii karet věnovaných básním Tuqaye a tatarského divadla. Po návratu do Kazaně vydal Miäwbikä (Malá kočka), nejznámější z jeho básní pro děti. Aplikoval na to nové poetické metody, které si vysloužily kritiku. Zajímal se také o myšlenku publikovat své zakázané verše v novinách ruských muslimů vydávaných v Paříži, ale později tuto myšlenku odmítl, protože noviny šířily panislamistické myšlenky.

Na podzim roku 1911 zasáhl Idel-Ural hladomor. Podzimní vítr byl věnován tomuto hladomoru a nešťastnému osudu rolníků. Trpí malárií , Tuqay bohužel žije ve špatně vyhřáté hotelovém pokoji. Všechno se tedy vzdal a přestěhoval se s příbuznými do Öçile. Strávil tam zimu, psal nebo přepisoval své básně, někdy zasílal vydavatelům nové seriály. Dalším důvodem jeho odchodu může být jeho kniha, která vyšla v roce 1907. Vrátil se doÚnor 1912. vBřezen 1912, jeho přítel, Yamaşev zemřel na infarkt a on věnoval báseň plnou citlivosti ( Xörmätle Xösäyen yädkâre , tj. Z požehnané paměti Xösäyena ) prvnímu tatarskému marxistovi.

V dubnu dabdulla Tuqay znovu odešel. Nejprve dorazil do Ufy, kde se setkal s Majitem Ghafuri. Poté odešel a usadil se v Petrohradě, kde žil s Musou Bigievem. V tom městě se setkal s mladými lidmi z místní tatarské diaspory, z nichž mnozí byli studenti a levicoví aktivisté. Dojem, který na něj udělali, vyjadřuje La Jeunesse tatare ( Tatar yäşläre ), báseň plná optimismu. Nevěděl však, že je v poslední fázi tuberkulózy  : lékař ho vyšetřil v Petrohradě, ale považoval za nejlepší mu diagnózu nedat. Bylo mu doporučeno absolvovat kurz ve Švýcarsku, ale on to odmítl a po rozloučení se vrátil, aby žil v Ufě a odtud do Troytsku . Žil tam až doČervence 1912, mezi nomády v kazašské stepi, těžící z kumizské léčby.

Konec

Začal plný optimismu v tom, co mělo být jeho posledním rokem: byly zdůrazněny revoluční tendence a sociální téma se v jeho poezii znovu objevilo. V Añ (La Conscience) a Dahigä (Au Génie) napsal, že jeho boj nezůstane zbytečný, stejně jako revoluce z roku 1905. Mnoho řádků bylo věnováno problémům rolnictva a přinutilo člověka myslet na poezii Nekrasov . Stále více jeho veršů bylo zakázáno; některé z nich byly zveřejněny až po říjnové revoluci . Tuqay však byl kritizován Ğälimcanem Ibrahimovem, který měl pocit, že jeho poezie byla ochuzena.

V létě roku 1912 vydal svou poslední knihu Jídlo pro ducha , která spojila 43 krátkých básní a jednu delší. Ale do té doby se jeho zdraví zhoršilo. Navzdory všemu našel sílu psát pro nový literární časopis Añ a pro demokratické noviny Qoyaş (Le Soleil), které redigoval Fatix Ämirxan . Když byl Ämirxan paralyzován, oba bydleli ve vedlejších místnostech v hotelu Amour, kde sídlila redakční rada. Na počátku roku 1913 napsal The Freeze , duchovní báseň, která ukázala, jak se Kazanis z různých společenských tříd choval během mrazu. Následující významný báseň byla věnována 300 -tého  výročí dynastie Romanovců . Protože to bylo docela chvalozpěv, mainstreamová sociologická kritika počátku 20. let, čerpající z této básně, prohlásila Tuqaye za panislamistu a cara. Konec však nemluví o dynastii carů, ale o internacionalismu mezi Rusy a věčném přátelství mezi Tatary a Rusy.

The 26. února 1913Dabdulla Tuqay byl hospitalizován s těžkou tuberkulózou . Dokonce ani v nemocnici Klyachkinskaya nikdy nepřestal psát básně pro tatarské noviny a časopisy. Tyto básně byly sociální i filozofické. V březnu napsal svůj literární zákon První dějství po probuzení . V nemocnici se Tuqay začal zajímat o dědictví Tolstého, kterému věnoval dvě básně. Pokračoval ve čtení o historii bulharské Volhy a četl také všechny kazanské časopisy.

The 15. dubna ve stejném roce zemřel Ğabdulla Tuqay ve věku 27 let.

Tuqay dnes

Navzdory popření Tuqayovy geniality během prvních let sovětského režimu byl brzy uznán jako největší tatarský básník. Jeho jméno se nachází v umění a jeho jméno nese Tatarský státní symfonický orchestr. Během sovětské nadvlády byly nejvíce citovány jeho sociální básně, zatímco nyní jsou nejoblíbenější básně o povaze Tatarstánu , tatarské národní kultury, tatarské hudby, tatarské historie a samozřejmě tatarského jazyka . The26. dubna, který má narozeniny, se slaví jako Den tatarského jazyka a její báseň İ, Tuğan tel , (Ó můj mateřský jazyk!) je neoficiální hymnou tatarského jazyka.

Výňatek z: „Ó, můj mateřský jazyk!“

Ó, milovaný jazyk mého dětství,
O, okouzlující jazyk mé matky!
Jste to vy, kdo mi
od mých mladých let umožnil poznat svět

Když jsem jako dítě nemohl spát
Moje matka mi zpívala ukolébavky
A babička mi vyprávěla příběhy
Temnotou, abych zavřel oči

Ó, můj jazyk! Vždycky jsi byl
Mou oporou v bolesti a v radosti,
rozumím ti a vážím si tě,
protože jsem byl malý chlapec

V mém jazyce jsem se trpělivě naučil
vyjadřovat svou víru a říkat:
„Ó, Stvořiteli! Požehnej mým rodičům
Alláhu, sním mé hříchy "

Publikace ve francouzském jazyce

Výňatky z poslední kapky slzy , Editions du Cygne, 2021.

Poznámky

  1. vyslovit [ɣʌbduˈlɑ tuˈqɑɪ]; celé jméno Ğabdulla Möxämmätğärif ulı Tuqayıv, [ɣʌbduˈlɑ mœxæˌmædɣæˈrif uˈlɯ tuˈqɑjəf]; Tatarská arabština: عبدالله توقاي; Tatar cyrilice: Габдулла Тукай, Габдулла Мөхәммәтгариф улы Тукаев v Jaŋalif: Ƣabdulla Tuqaj, rusky: Габдулла Тукай, Габдулла Мухаммедгарифович (Мухамметгариф улы) Тукаев, Gabdulla Tukay, Gabdulla Mukhammedgarifovich (Mukhammetgarif Uly) Tukayev; Gabdulla Tukai je také psána z ruštiny, Abdullah Tukay z turečtiny.
  2. (tatarština) „Тукай, Габдулла“. Tatar Énsíklopädiä Süzlege. Kazaň. Publikoval Institut tatarské encyklopedie, publikoval pod záštitou Republiky Tatarstán. 2002.
  3. (ru) Тукай. И. Нуруллин. (серия ЖЗЛ). Москва, „Молодая Гвардия“, 1977.
  4. (ru) Тукай. И. Нуруллин. (Série érie Série). Moskva, „Молодая Гвардия“, 1977.

externí odkazy

Odkaz na překlad