Korejský vliv na japonské kultuře se týká dopadu kontinentálních vlivů přenášeným nebo pocházející z Korejského poloostrova na institucích, kultury, jazyka a japonské společnosti . Jelikož Korejský poloostrov byl po většinu historie Dálného východu kulturním mostem mezi Japonskem a asijským kontinentem, jsou tyto vlivy, předpokládané či ustavené, přítomné v japonské kultuře v různých oblastech. Korea hrála důležitou roli při přenášení buddhismu do Japonska z Indie přes království Baekje . Odstíny typické pro korejské umělecké styly (často, ale nikoli výlučně z Číny) jsou patrné také v raném japonském malířství a architektuře a sahají od designu buddhistických chrámů v Japonsku až po umění různých předmětů, jako jsou sochy, textil a porcelán z XVII th století.
Během období Asuka poskytovali řemeslníci Baekje technické a estetické vedení japonské architektuře a umění. Proto jsou chrámové plány, architektonické formy a ikonografie silně a přímo ovlivněny příklady ze starověké Koreje. Ve skutečnosti byla většina japonských chrámů v této době navržena ve stylu baekje. Japonská šlechta, která si chce užít kulturu za mořem, přivedla umělce a řemeslníky z Korejského poloostrova (většinou, ale ne všichni, z Baekje), aby postavili a vyzdobili své první paláce a chrámy.
Mezi nejstarší řemesla v Japonsku patří Tamamushi no zushi , skvělý příklad korejského umění z tohoto období. Svatyně je miniaturní jednopatrový dřevěný chrám, který má sloužit jako druh relikviáře. Tato svatyně je tak pojmenována, protože je zdobena křídly duhového brouka ( tamamushi ) připevněného k kovovému okraji, další technice korejského původu. Prolamované ozdoby ze zlaceného bronzu svatyně, vykládané duhovými křídly tamamushi , jsou korejského typu.
Asuka-dera , nejstarší japonský buddhistický chrám postaven pod vedením řemeslníků ze starověké korejské království Baekje od 588 do 596, je postaven na půdorysu a architektury Baekje. A jeden z prvních velkých chrámů v Japonsku, Shitennō-ji , je navržen na typy starověké Koreje.
V roce 601 zahájil princ Šótoku stavbu svého paláce, první budovy v Japonsku s taškovou střechou. Vedle toho postavil svůj chrám známý jako Hórjudži . Pro tento projekt zaměstnává řadu zkušených řemeslníků, mnichů a designérů z Baekje . Chrám se stává jeho centrem osobní oddanosti, kde studuje u buddhistických kněží Hyeja a Damjing z korejského království Goguryeo ; je také domovem lidí, kteří praktikují medicínu, přičemž lékařské znalosti jsou dalším vedlejším produktem buddhismu. Vedle chrámu jsou koleje, kde jsou ubytováni studenti-mniši a učitelé mnichů.
První Hórjúdži byl úplně zničen požárem v roce 670. Je přestavěn a přestože je pravděpodobně menší než původní chrám, dnešní Hórjudží je designově stejný jako ten, který postavil Šótoku. Chrám opět přestavují umělci a řemeslníci z Baekje. Základy zlacené bronzové pagody v Baekje přesně odpovídají základům Hórjúdži. Hórjúdži dřevěná pagoda a zlaté místnosti, jděte na mistrovská díla architektury Baekje VII th století. Dva další chrámy, Hokki-ji a Horin-ji , jsou také pravděpodobně postaveny řemeslníky z korejského království Baekje.
Jednou z nejznámějších ze všech buddhistických soch z období Asuka, které se dnes v Japonsku nacházejí, je Kudara Kannon z Hórjudži, což znamená „ Guanyin z Baekje “ (Kudara je japonský název pro korejské království Baekje). Tato dřevěná socha byla přivezena z Baekje nebo vyrobena korejským přistěhovaleckým sochařem z Baekje. Kdysi stála jako ústřední postava ve Zlatém sále v Hórjúdži, poté byla přemístěna na lov skla v Muzeu pokladnice poté, co část Zlatého sálu v roce 1949 zničil požár.
" Tato štíhlá, vysoká a půvabná postava vytvořená z kafrového dřeva je odrazem nejvýznamnějšího stavu období tří království." Perforované crown designu lotus ve tvaru podstavci socha odhaluje vyšších technických umělců z Baekje až VII th století. "
První a určující stopa, která jasně naznačuje Baekjeho dílo, je design koruny, který ukazuje charakteristický lotosový vzor zimolezu nalezený v artefaktech pochovaných v hrobce Baekjeho krále Munyonga (vláda 501-523). Počet výčnělků z okvětních lístků je stejný a zvlnění vinné révy se zdá být stejné. V Koreji se stále nacházejí věnce téměř identického typu, provedené jak ve zlaceném bronzu, tak v žule. Přívěsky koruna znamenat odklad z důvodů shamanistic jak se objevují na korejské korun v th století. Guanyinovy bronzové náramky a náramky „ čtyř nebeských králů “ ve Zlaté síni také vykazují známky podobných prolamovaných kovových technik.
Druhá socha Hórjudžiho , Guze Kannon , je vyrobena ze zlaceného dřeva v korejském stylu. Kannon si ponechává většinu svého zlata. Je ve vynikajícím stavu, protože byl uchováván v místnosti snů ( yumedono ), zabalený do pět set metrů látky a nikdy nebyl vystaven slunečnímu záření. Socha, která původně pochází z Baekje , je považována za posvátnou a zůstala neviditelná až do rozbalení na žádost Ernesta Fenollosy , který byl vládou pověřen katalogizací uměleckých děl ve státě a později se stal kurátorem v Muzeu výtvarných umění, Boston . Fenellosa také považuje Kannona za Korejce a popisuje Kudaru Kannon jako „vrcholné mistrovské dílo korejské tvorby“. Podle Shogeishō (聖冏抄) kompilace starých archivů a historických tradic japonské princ regent Shotoku Taishi , sepsané japonský mnich Shogei (ja) (1341-1420), 7 th patriarcha Jodo sekty je Guze Kannon je socha, která představuje krále Seonga z Baekje (en) , vyrobená na objednávku dalšího krále, Wideoka z Baekje.
Další příklady korejského vlivu byly zaznamenány v New York Times , včetně novináře, který uvažuje o japonských národních pokladech v roce 1974, a v těchto pokladech socha Hokana Miroku vytesaná v Japonsku z korejského prototypu. A možná i ze Silla uchovávaného v Koryu- ji ;
"Je to také symbol samotného Japonska a ztělesnění kvalit často používaných k definování Japonity v umění: formální jednoduchost a emoční vyrovnanost." Obdivování je okamžitým japonským zážitkem. Mám svoji. Ukazuje se však, že socha Koryu-dži není vůbec japonská. Na základě korejských prototypů byl v Koreji téměř jistě vymodelován a zjevným výsledkem detektivní práce exponátu je zjištění, že některé klasické „japonské“ kousky jsou ve skutečnosti korejské. "
Jedním z nejzřetelnějších příkladů korejského vlivu na japonské sochařství je proto tato dřevěná socha Maitreyi v meditaci v chrámu Kórjúdži (Miroku Bosatsu). Zdá se, že tato socha byla interpretována kolem sedmého století ze současného korejského prototypu nebo krátce předtím. Pózování Maitreyi v meditaci je však pouze jedním z motivů buddhistické plastiky s kódy reprodukovanými na všech místech a za všech okolností, s malými obměnami velmi často, jako zde. Srovnání s jinými podobnými sochami umožňuje měřit nuance, které do korejského modelu přinesl japonský sochař.
V VIII th století, skupiny sochařů z Baekje a Silla podílet na konstrukci Tódaidži . Bronzová socha Velkého Buddhy v Todai-ji je vyrobena hlavně Korejci . Na Velkého Buddhu dohlížel korejský řemeslník z Baekje, Gongmaryeo (nebo v japonštině Kimimaro) a mnoho řemeslníků ze Silly na něm pracovalo od začátku projektu. Navzdory velkým obtížím byl Velký Buddha nakonec vržen díky dovednosti řemeslníků dovezených ze Silly v roce 752. Navíc se zdá, že socha Silla měla značný vliv na styly raného období Heian v Japonsku.
V roce 588 byl z japonského Baekje pozván korejský malíř Baekga (白 加) a v roce 610 přijel z japonského Goguryeo korejský kněz Damjing a učil Japonce techniku přípravy pigmentů a malířských materiálů.
V XV th století, čelí otroctví a pronásledování, zatímco neo-konfucianismus vyvíjí větší kontrolu nad dynastie Joseon Koreje, mnoho příznivců buddhismu umělci začínají migrovat do Japonska. Jakmile se ocitnou v souostroví, budou nadále používat svá buddhistická jména namísto rodných jmen (daných), což nakonec vede k tomu, že jejich původ bude do značné míry zapomenut. Tito umělci se následně oženili s domorodými ženami a vychovali děti, které zapomínaly na svůj historický původ. Mnoho slavných umělců v Japonsku spadá do této kategorie. Yi Su-mun, který v roce 1424 odešel do Japonska, aby unikl buddhistickému pronásledování, namaloval známý obraz „Úlovek sumce s tykví“. Slavný Tenshō Shubun z Shokoku-ji také dorazil na stejnou loď jako Yi Su-mun. Korean malíř Yi Su-mun, který jako umělec v rezidenci s daimyo Asakura rodiny Echizen v centrálním Japonsku, měl hrát důležitou roli ve vývoji japonského pracího malby. Je známý tím, že byl zakladatelem malířské linie Daitoku-ji , která dosáhla svého plného rozvoje v době velkého zenového mistra Ikkyu Sōjuna a jeho následovníků.
Soga (曽我派), skupina aktivních japonských malířů XV th století XVIII th století, také prohlásit původ z rodu korejského malíře přistěhovalce Yi Su-mun a některé stylistické prvky poznamenali v obrazech školy naznačují v korejském vlivu účinek. Muncheong (nebo v japonštině Bunsei) je malíř známý pouze pro pečeť umístěnou na jeho dílech uchovaných v Japonsku a Koreji, u nichž nelze zjistit, zda byl Korejcem nebo Japoncem.
Různé kovoobráběcí techniky, jako je kování, náprsenka , pec , bronzové zvony používané během období Yayoi v Japonsku, pocházejí hlavně z Koreje. Během období Kofun , The V th století, velké skupiny řemeslníků, kteří se stanou kvalifikovaní pracovníci ve zlatě, sedláři , že tkalci a další dorazí v Japonsku během období Kofun z Koreje. Tato přítomnost se uskutečňuje zpočátku během objevování prvních přístavů v Japonsku, v počátečním Kofunu (275-400) .
Techniky zpracování železa a výroby mečů ve starověkém Japonsku lze vysledovat zpět do Koreje. Starověká japonská oficiální historie, stejně jako současnost, skrývá většinu těchto důkazů. Například v šintoistické svatyni božstva skály Puyo v japonské Asuce je železný meč, který je třetí nejdůležitější historickou šintoistickou svatyní. Tento meč, který je veřejnosti nepřístupný, má korejskou šamanskou podobu a je vepsán zlatými čínskými znaky, jejichž součástí je datum odpovídající roku 369 n.l. V té době tento styl čínštiny znala pouze nejvzdělanější elita království Paekche. psaní.
Tyto meče Inariyama a další objevy meče v Japonsku, korejský systém používá IDU psaní. Meče pocházející z Paekche a které králové pojmenovaní ve svých nápisech představují spíše krále Paekche než japonské krále. Techniky výroby těchto mečů byly stejného stylu jako v Koreji.
Tvrdilo se, že keramika období Yayoi pochází z pozdější jomonské keramiky pod vlivem běžné hrnčířské tradice na Korejském poloostrově. Yayoi období vidí jeho definici založenou na vzhledu zaplavených rýžových polí, která odpovídají, pokud jde o archeologii, se založením nových vesnic, smíšené Yayoi-korejské kultury vedle vesnic Yayoi. V těchto vesnicích byly nalezeny střepy této běžné korejské keramiky .
Během období Kofun bylo know-how týkající se korejské keramiky, zejména pískovců Gaya a Silla, šedé barvy, dováženo na sever Kjúšú, poté na celý západ souostroví, nebo jej pravděpodobně přinesli přistěhovalci z poloostrov, který se tam usadil, a to z období závěrečného Kofunu (500-600) . Japonci nazývají tuto keramiku žalováním ; jsou prováděny na místě.
V XVII -tého století, Korejci přinést umění porcelánu v Japonsku. Korejští hrnčíři také založili pece v Karatsu , Arita , Satsuma , Hagi , Takatori , Agano a Yatsushiro v Japonsku.
Satsuma porcelánJe doloženo, že během invazí Hidejošiho do Koreje (1592-1598) unesly japonské síly řadu korejských řemeslníků a řemeslníků, mezi nimi i řadu hrnčířů. Bez ohledu na počet je nesporné, že přinejmenším někteří korejští hrnčíři byli během invazí násilně odvezeni z Koreje do Japonska a byli to potomci těchto hrnčířů, kdo zahájil výrobu porcelánu Satsuma .
Japonští archeologové označují pevnosti Ono, Ki a další za pevnosti v korejském stylu, protože se podobají strukturám postaveným na poloostrově ve stejném období. Podobnost není náhoda. Jedinci připisovaní Japonskými kronikami za stavění pevností byli všichni bývalí poddaní starověkého korejského království Baekje. Zejména po celou dobu éry Tenji se zdá, že Japonci upřednostňovali experty na opevnění Baekje a své technické schopnosti využili k opevnění Japonska proti možné zahraniční invazi.
V roce 1590 se jezuité představil Nagasaki si tiskový stroj s pohyblivým typem provozované dvou japonských mnichů, kteří učili postavy, v Portugalsku. Pohyblivý typ tisku vynalezený v Číně v roce XI th století se vyvíjí, z keramické hlíny a stiskněte tlačítko pohyblivý typ založený na bronz-měď-cínové slitiny. V Koreji se tato technika dále zdokonaluje. Toyotomi Hideyoshi přinesl korejské tiskárny a jejich písma zpět do Japonska v roce 1593 jako svou kořist během invaze na poloostrov (1592-1595). Téhož roku byl jako dárek japonskému císaři Go-Yōzei zaslán korejský tiskařský tisk . Císař nařizuje, aby byl použit k tisku edice Classic of Filial Piety : 孝 経Confucian. O čtyři roky později, v roce 1597, zjevně kvůli potížím při odlévání kovů, byla japonská verze korejského tisku vyrobena s použitím dřeva místo kovu a v roce 1599 byl tento tisk použit k tisku první části. Z Nihon Shoki („Chronicle“ Japonska “).
Po vyslání velvyslanců císařem Kimmeiem do Baekje v roce 553 bylo do Japonska posláno několik korejských věštců, lékařů a učenců kalendáře. Gwalleuk , kněz a buddhistický lékař z Baekje, odešel v roce 1602 do Japonska, usadil se v Genko-ji (現 光寺), odkud hrál významnou roli při zřizování školy Sanron ( Madhyamaka d 'East Asia ) a instruoval několik soudů studenti čínské matematiky, astronomie a vědy o kalendáři . Představil čínský kalendářní systém Yuán Jiā Li (元嘉 暦) (vynalezený Hé Chéng Tianem (何承天) v roce 443 n. L.) A své dovednosti v medicíně a farmacii předal například japonským učedníkům, jako je Hinamitachi (日 並立).
V oblasti historie japonské a korejské hudby je dobře známo, že starověká Korea ovlivnila starou japonskou hudbu. Vzhledem k tomu, V -tého století, hudebníci z Koreje návštěvě Japonska s jejich hudbou a jejich nástrojů. Komagaku , doslova „Korean music“ se vztahuje k různým typům japonské dvorní hudby z tří království Koreje . Skládá se z čistě instrumentální hudby se smyčcovými a dechovými nástroji (které již zastaraly) a hudby doprovázené tancem masek. V dnešní době komagaku přežívá pouze jako doprovod k bugaku a imperiální agentura jej obvykle nehraje samostatně .
V VIII th století, kudaragoto (百済琴 , Doslova „Baekje citera“ ) , který se podobá západní harfu a pochází z Asýrie , byl představen do Japonska od Baekje s korejské hudby. Má dvacet tři strun a je navrženo pro hraní ve vzpřímené poloze. A dlouhá citera s dvanáct strun shiragigoto byl představen na V th století nebo VI th století Silla Japonsku. Oba vypadli z populárního použití na počátku období Heian .
Některé tradiční japonské hudební nástroje pocházejí z Koreje: komabue je šestijamková příčná flétna korejského původu. Používá se k hraní komagaku a azuma asobi (písně a tance, doprovázené sadou skladeb). San-no-tsuzumi je hourglass- tvarovaný buben korejského původu. Buben má dvě hlavy, které jsou udeřeny jednou tyčou. Hraje se pouze v komagaku .
Několik Zainichi byli aktivní na japonské literární scény z druhé poloviny XX -tého století.
Během japonského období Asuka sloužili mniši a učenci z korejského království Baekje jako mistři i poradci vládců Japonska. V roce 552 představil král Seong z Baekje (v) v Japonsku zářivý památník zahrnující učení buddhismu, obraz zlata a mědi Shaka Butsu a několik svazků sútry . Po vstupu některých řemeslníků, učenců a řemeslníků z Baekje žádá císař Kimmei talentované Korejce, aby se učili věštění, výrobě kalendáře, medicíně a literatuře. Během VI -tého století, Soga žádný Umako pracuje tvrdě, aby podporovaly buddhismus v Japonsku pomocí království Goguryeo , Baekje a Silla Koreje.
Korejský vliv na japonské zákony lze přičíst také skutečnosti, že korejští přistěhovalci byli součástí výborů, které kodexy práva vytvořily. Čínští přistěhovalci byli také nedílnou součástí procesu vytváření prvních japonských zákonů. Osm z 19 členů výboru pro vypracování kodexu Taiho bylo z korejských rodin přistěhovalců, zatímco žádný nebyl z vlastní Číny. Kromě toho byla struktura místních správních obvodů a daň z příjmu založena na korejských modelech.
Tyto čínské znaky jsou obvykle používány reprezentovat smysl (jako ideogram ), ale jsou také používány reprezentovat slova foneticky v non-čínské jazyky jako je korejský a japonštině . Praxe používání čínských znaků k reprezentaci zvuků nečínských slov byla pravděpodobně poprvé vyvinuta v Číně během dynastie Han , často k přepisu sanskrtských výrazů používaných buddhisty. Tato praxe se rozšířila na Korejský poloostrov během období tří království , nejprve přes Goguryeo a později do Silla a Baekje. Tyto zvukové záznamy jsou široce používány k psaní názvů místních míst ve starověké Koreji.
Historie toho, jak raní Japonci změnili čínský systém psaní, aby vyvinuli pravopis pravopisu zvukového záznamu, je temná, ale v procesu vývoje člověka hrály důležitou roli písařské techniky vyvinuté na Korejském poloostrově . Obecný názor je, že přistěhovalci z Koreje a jejich potomci hráli roli v počátečním vývoji psaného slova v Japonsku. Systém Man'yogana, jeden z nejvíce nepohodlných, jaký kdy byl vytvořen, se zdá být vděčný zejména Paekje, kulturně nejsofistikovanějšímu ze tří říší.
Teorie, podle níž je systém Man'yōgana sledován vlivy zejména z království Paekche, ačkoli chybí spolehlivá data, zjevně odráží vědecký konsenzus. Žádosti o pomoc od učenců z Paekje jsou uchovávány v Nihon Shoki a Kojiki, které uvádějí jména dvou z těchto významných gramotných osobností, Atikisi (阿 直 岐) a Wani (和 邇 / 王仁). Výslovnost čínských znaků v tomto okamžiku proto může velmi dobře odrážet výslovnost používanou v království Paekje.
Podle Shoku Nihongi (続日本紀 ) , Takano No. Niigasa předek členové naturalizovaný klanu Yamato-ne-Fumito (和史 ) , Je potomek v 10 th generace krále Muryeong Baekje, které byly vybrány jako konkubína císaře Konin a později matka císaře Kanmu . Předpokládalo se, že japonská císařská linie má korejský původ. Jak uvádí National Geographic , Walter Edwards, profesor japonských studií na Tenri University v Nara , píše, že „pokrevní vazby mezi Koreou a japonskou císařskou rodinou jsou dokumentovány od osmého století. Dokonce i současný císař [Akihito] prohlásil, že má korejské předky. “ Od roku 1976 požadovali archeologové přístup do Gosashiho hrobky, která měla být místem odpočinku císaře Jingu, ale tyto žádosti byly zamítnuty. V roce 2008 poskytlo Japonsko archeologům omezený přístup k místu, aniž by umožnilo jakékoli výkopové práce . Jak napsal National Geographic , „Japonsko stále omezuje přístup k hrobům a podporuje zvěsti, že se úředníci obávají vykopávek, které odhalí vazby mezi„ čistou “císařskou rodinou a Koreou.“
" V Japonsku dostali korejští hrnčíři půdu a brzy založili nové a pokročilejší pece v Kjúšú - v Karatsu, Satsuma, Hagi, Takatori, Agano a Yatsushiro ." "
"V roce 1596 vtrhla Toyotomi Hidejoši podruhé do Koreje." Kromě rozšířeného zabíjení a ničení je velké množství korejských řemeslníků uneseno a transportováno do Japonska. Kvalifikovaní korejští hrnčíři hrají klíčovou roli při zakládání nových typů keramiky v Japonsku, jako jsou Satsuma, Arita a Hagi-yaki . Invaze končí náhlou smrtí Hidejošiho “
„Pokud jde o mě, cítím jistou spřízněnost s Koreou, vzhledem k tomu, že v„ Letopisech Japonska “je zaznamenáno, že matka císaře Kammu byla z linie krále Muryonga z Paekche, řekl císař [Akihito] novinářům "