| Originální název | ( grc ) Περὶ ζῴων μορίων |
|---|---|
| Jazyk | Starořečtina |
| Autor | Aristoteles |
| Druh | Soud |
| Témata | Anatomie , zoologie |
Mezi částí zvířat (v starořecké Περὶ ζῴων μορίων / peri zoon Morion , v Latinské De Partibus animalium ) je pojednání podle Aristotela se skládá ze čtyř knih; on představuje klasifikaci zvířat a kritizuje platonické pozice na pojetí přírody z živých organismů .
Aristoteles začíná rozhovorem o metodě přírodních věd. Zvířata jsou již přítomna před člověkem, ale běžné zkušenosti nestačí; je nutné postupovat podle přesně definované metody, aby bylo možné zvířata znát a klasifikovat:
„Chci hovořit o otázce vědět, zda se starat o každou bytost samostatně a definovat ji izolovaně, studovat povahu člověka, povahu lva, vůle nebo jakéhokoli jiného zvířete, a to tak, že si je vezmu každý samostatně, nebo zda je nejprve nutné provést obecnou studii vlastností společných pro všechna tato zvířata. "
Jako vždy u Aristotela prochází poznání kategorizací a vymezením objektů, to znamená jejich charakterizací podle jejich limitů nebo podle jejich formy. První čtyři kapitoly této knihy popisují metodiku přírodních věd. Vidíme tam aplikaci na tyto Aristotelovy epistemologie (viz Fyzika ). Pátá kapitola, metafyzičtější, odhaluje autologův teleologismus . Aristoteles tam prohlašuje: „V přírodních dílech vládne ve vysoké míře náhoda, ale konečnost; Konečnost, která řídí ústavu nebo produkci bytosti, je právě to, co vede ke kráse. „ A popisuje zcela novou radost, kterou pociťuje při studiu bytostí živé přírody: “ Znalost plánu přírody v nich si vyhrazuje pro ty, kdo pochopí příčiny, pro rasové filozofy, nevyslovitelná potěšení. "
Základním principem částí zvířat je jednota analogie. „Co je to dráp kraba , to je ruka k člověku . “ Oba jsou uchopovacími orgány: oba se vyznačují stejným účelem. Pokud tyto orgány nemají stejný tvar, i když mají stejný účel, lze to pochopit podle prostředí, ve kterém se různá zvířata vyvíjejí. To znamená, že orgány pohybu z ryb jsou žebra , protože se pohybují ve vodě; nohy nebo tlapky by jim byly k ničemu. Aristoteles však není zastáncem mechanismu . Kritizuje myšlenku, že všechny vlastnosti zvířat jsou způsobeny vnějšími a nevybíravými příčinami. Příroda, jak ji popisuje, nedělá nic nadarmo. Každou část těla musí být možné vysvětlit nejen prostředím, ve kterém se každý druh zvířete vyvíjí, ale také působením přírody, která v úzkosti usiluje o vyvážení silných a slabých stránek druhu, aby zabránila tomu, že žádný zmizí (zde jsme ve fixačním, neevolučním schématu), dejte jim přesně to, co je potřeba.
Toto vysvětlení podle konců vede Aristotela k identifikaci s konci orgánů samy o sobě , a proto nejsou variabilní. S finalistickou metodou vysvětlení, co? se stane s ohledem na co? . Mnoho z jeho vysvětlení je správných (jak popisuje současný stav druhů, a nikoli jejich vývoj v rámci přirozené historie), ale některá pro nedostatek potřebných znalostí nemohou být. V té době tedy nebylo známo, k čemu se plíce používají . Aristoteles chápe, že plíce jsou pro muže to, co mají žábry lovit, podle výše zmíněného principu analogie, ale neví, jakou roli jim v organismu připisovat. Nejpravděpodobnější se mu zdá být chladicí orgán určený k ochlazení těla, které by se bez přídavku vzduchu příliš zahřálo: je to to, co jim připisuje (místo dýchání ). Existuje také slavná pasáž o spojení mezi nadřazenou inteligencí člověka a vlastnictvím ruky: „Nejinteligentnější z bytostí je člověk nikoli proto, že má ruce, ale je to proto, že je nejinteligentnější z bytostí že má ruce. "
Po těchto metodologických a epistemologických úvahách se Aristoteles dostává k jádru věci. Prvních 9 kapitoly popisují homeomeric (podobné) části zvířat, to znamená, že části, které jsou stejné povahy jako celku, které nemají žádné zvláštní teleological účel: tkáně , kůži, krevní na kabel , atd .
V kapitole 10 jsou popsány anhomeomerní (nepodobné) části. Jedná se o části se zvláštním účelem, nejsou si navzájem podobné a nemají stejný název. Jedná se o vnější orgány ( ruce k uchopení, nohy k chůzi, oči k vidění atd. ). Tyto části nejsou stejné povahy jako celek; tkanina, ať už v noze nebo v ruce, zůstává látkou, zatímco ruka a noha se liší svým účelem. Aristoteles popisuje různé části těla podle jejich složení, ale také podle jejich použití a účelu, které jsou také jeho součástí.
Stejná studie pokračuje po celou dobu až do kapitoly 5 knihy IV, kde Aristoteles zkoumá otázku vztahu mezi orgány.
Plinius starší si z této smlouvy vypůjčí mnoho půjček, aniž by kdy uvedl zdroj.
Práce se šíří v arabsko-muslimském světě, kde obíhá pod překladem Kitāb al-hayawān , ve kterém je seskupena do skupiny Historie zvířat a Generace zvířat . Bude to zejména číst a kritizovat Avicenna a ovlivní to Al-Jahiz při psaní jeho vlastní Knihy zvířat . Tato arabská verze přeložená Michaelem Scotem do latiny bude sloužit jako základ pro Alberta Velikého pro jeho De animalibus .
Rukopisy přímo odvozené z řeckého textu byly také zachovány jako gr.1853 Parisinus X. ročník století a Vaticanus gr. 1339 .
Tato smlouva bude mít hluboký a trvalý vliv na teorii přírody k práci přírodovědců z XVIII -tého století . Jako přírodovědec netrpí Aristoteles srovnáním s Cuvierem . Kniha také zaujme Darwina : „ Linné a Cuvier byli moji dva bohové v mnoha různých směrech, ale jsou to jen školáci ve srovnání se starým Aristotela“ .