Monolingualismu nebo monolingualismu je neschopnost používat pouze jeden jazyk . Liší se proto od dvojjazyčnosti a vícejazyčnosti . Termín popisuje jazykovou praxi osoby nebo státu nebo jeho správy obecně. Jednojazyčnost jako jazyková politika představuje zavedení používání jediného jazyka.
Obyvatelé Spojených států , Velké Británie , Japonska nebo Francie jsou někdy prezentováni jako jednojazyční mluvčí, zatímco mnozí z nich mluví jinými jazyky, které jsou navíc uznávány pouze ve Velké Británii.
Jednojazyčnost jako jazykovou politiku může stát formálně zavést donucovacím způsobem, nebo jak implicitně poznamenala irská sociolingvistka Bernadette O'Rourkeová . V tomto případě hovoříme o „anonymním“ jednojazyčnosti.
Angličtí mluvčí z mnoha zemí, jako jsou Spojené státy , Velká Británie , Austrálie , Nový Zéland a anglická Kanada, jsou často považováni za jednojazyčné, což je způsobeno globální myšlenkou, že angličtí mluvčí nejsou. Vidět malý zájem o studium druhého jazyka, kvůli zobecnění angličtiny jako převládajícího mezinárodního jazyka.
Podobné pozorování lze učinit mezi mluvčími jiných obecných jazyků, například Hispanophony v případě španělštiny a Francophonie v případě francouzštiny.
Jednojazyčnost nepopisuje pouze praxi, je to někdy i opozice vůči dvojjazyčnosti. Jakobíni (viz článek jakobinismus ) to prezentují jako „obranu osobních svobod“. Argument se používá také proti španělštině ve Spojených státech .
Pokud jde o Evropu, existuje mnoho oficiálně vícejazyčných států, jako je Belgie , Španělsko , Finsko , Irsko , Lucembursko , Malta a Švýcarsko . Jiné jsou oficiálně jednojazyčné (například Francie od roku 1992), jazyková realita se proto liší od oficiální reality.
Mono- nebo vícejazyčný charakter země je někdy uveden v její ústavě . Článek 2 z Ústavy V th Francouzská republika má a jazykem republiky je francouzština, zatímco ústavy Španělska a Itálie uznávají i jiné jazyky.