Finská suomi | |
Země | Estonsko , Finsko , Norsko , Rusko , Švédsko |
---|---|
Počet reproduktorů | ≈ 6 000 000 |
Typologie | SVO + objednávka zdarma , akuzativ , aglutinační , slabičná , s důrazem na intenzitu |
Klasifikace podle rodiny | |
|
|
Oficiální stav | |
Úřední jazyk |
Finsko Severská rada Evropské unie Uznávaný jazyk menšiny: Rusko ( Karelská republika ) Švédsko Norsko ( Kven )
|
Řízeno | Kotimaisten kielten keskus |
Kódy jazyků | |
ISO 639-1 | fi |
ISO 639-2 | konec |
ISO 639-3 | konec |
IETF | fi |
Linguasphere | 41-AAA-a |
WALS | konec |
Glottolog | finn1318 |
Vzorek | |
Článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv ( viz text ve francouzštině ):
1. článek |
|
Jídelní lístek | |
Distribuční oblast
| |
Finský (Finský: Suomi ) je jazyk ugrofinských se Finnic větev rodiny z uralské jazyky , používat latinku .
Finsky se mluví po celém Finsku , s výjimkou Alandských ostrovů, které jsou převážně švédské. Je také v Rusku , v autonomní republice Karélie , kde má oficiální status. Finština má celkem 5 milionů mluvčích a je mateřským jazykem přibližně 91% Finů; v ruské Karélii se počet mluvčích pohybuje kolem 70 000.
Ve skupině finských obcí nacházejících se na jihozápadě a západě země, hlavně na pobřeží Baltského moře , se o ní mluví v konkurenci švédštiny , v těchto oblastech většinou.
Slovníky tvrdí, že finština označuje jazyk, zatímco finština je adjektivum odkazující na Finsko a jeho obyvatele, přičemž někteří poznamenávají, že použití finštiny pro jazyk také de facto existuje . Deváté vydání Slovníku francouzské akademie uvádí dva výrazy, které upřednostňují finštinu .
Rozdíl mezi finštinou a finštinou pochází z historie a kultur Finska.
V praxi se může tento rozdíl pro ty, kdo neznají složitost finské historie, zdát umělý. Zachování finského adjektiva však umožňuje zásadní rozlišení mezi jednou z kultur tvořících národní identitu (finskou) a národností spojenou s finským státem. Pro ilustraci kulturní složitosti spojené s tímto problémem pojmenování stačí zmínit finskou národní hymnu Vårt Land - ve švédštině „Naše země“ - napsanou švédsky Johanem Ludvigem Runebergem , kterého Finové v té době považují za svého národního básníka. že je švédské kultury a jazyka, a nikoli finštiny.
Tyto Fenič jazyky jsou součástí jazyků ugrofinských . Současné teorie předpokládají, že existovaly nejméně tři proto-dialekty proto-finštiny, které se během prvního tisíciletí před naším letopočtem společně vyvinuly do substrátu moderní finštiny.
Až do středověku byla finština pouze ústním jazykem. I poté byl obchodním jazykem střední nízká němčina , administrativní jazyk švédština , zatímco bohoslužby se konaly v latině , takže finským mluvčím zůstávalo několik možností, jak používat svůj mateřský jazyk jinde než s rodinou.
Nejdříve známý příklad psané finštiny pochází z tohoto období a je nalezen v německém cestovatelském deníku datovaném kolem roku 1450: Mÿnna tachton gernast spuho somen gelen Emÿna daÿda (v moderní finštině: „ Minä tahdon kernaasti puhua suomen kieltä, [mutta] in minä taida. “, francouzsky:„ Opravdu chci mluvit finsky, ale nemůžu. “). Podle těchto novin by byl původem tohoto citátu finský biskup, jehož jméno není známo. Chyby gramatiky (nesprávné používání akuzativu Gelen / kielen Aby gelta / kieltä partitive očekává v tomto kontextu) a syntax (absence spojkou Mutta ) vedou k podezření na cizí reproduktoru, který není plně zvládnout finskou gramatiku, že jelikož zmatky mezi mnoha případy jsou společné pro začátečníky. Duchovní v té době byli většinou švédští mluvčí , což může vysvětlit tyto chyby.
První kompletní psací systém jazyka je dílem Mikael Agricola , finský kněz XVI th století. Je inspirován pravopisem švédštiny, němčiny a latiny. Jeho hlavním cílem je překlad Bible , ale k tomu potřebuje definovat pravidla psaní a morfologie, pravidla, na která se moderní finština stále spoléhá.
Agricola navrhuje svůj psací systém založený na dialektech západního Finska se záměrem, aby každý foném byl reprezentován jediným písmenem. Agricola však čelí několika problémům a nedosahuje této tolik požadované uniformity. Pro stejný foném tedy používá různá znamení, v závislosti na kontextu. Například střídavě používá dh a d pro / ð / .
Později ostatní revidují jeho systém, aby dosáhli jednotného fonemického psaní. Během tohoto procesu ztrácí finština mnoho svých fonémů. Například / ð / a / θ / již neexistují ve standardním jazyce, ale pouze v určitých dialektech. Nakonec je dnes psaní finštiny téměř dokonale fonemické.
V XIX th století, Johan Vilhelm Snellman a jiní trvali na tom, že je třeba zlepšit stav finštině: ve skutečnosti, od té doby, Agricola, finský psaní bylo používáno pouze v náboženském kontextu. Finština stále nebyla jazykem kultury. Ale nacionalismus , který se začíná rozvíjet nyní povoleny finský k dosažení tohoto stavu, pokud mentality byli připraveni na to, a dokonce požadoval tuto změnu. Značné úsilí bylo možné zlepšit stav finštiny ve společnosti a modernizovat jazyk, takže na konci XIX th století finský se stal jazykem administrace a kultury, který se používá v novinách a ve výuce, všichni spolu švédštině . V XIX . Století se navíc zrodila literatura finského výrazu, zejména díky Zachariášovi Topeliusovi , Aleksisovi Kivimu nebo Eliasovi Lönnrotovi .
Byl to Elias Lönnrot, kdo nejpozoruhodněji přispěl. Jeho dopad na rozvoj moderního finského slovníku byl obzvláště důležitý. Kromě své práce na kompilaci Kalevala působil jako arbitr při sporech mezi příznivci západních nebo východních dialektů jako základ standardní finštiny, zajišťoval přednost západním dialektům, které dříve preferovala Agricola, zatímco do slovníku vstoupilo mnoho slov z východních dialektů. a tím výrazně obohatil finský jazyk. První román napsaný finsky finským mluvčím byl Sedm bratří vydaný Aleksisem Kivim v roce 1870.
Přepis se řídí zvyky mezinárodní fonetické abecedy .
Grapheme | Fonemická hodnota | Poznámka |
---|---|---|
A, a | / ɑ / | Vyslovuje se stejně jako francouzština â (pro reproduktory, které mají rozdíl s a ) |
B, b | / b / | Pouze ve vypůjčených slovech. Stále často vyslovováno [p] |
CC | / k /, / s / | Pouze vypůjčenými slovy. V závislosti na slově se vyslovuje různě |
D, d | / d / | |
E, e | / e / | Vysloveno jako francouzské é |
F, f | / f / | Pouze vypůjčenými slovy. Stále často se vyslovuje [ʋ]. |
G, g | / g / | Ve slovech finského původu je vždy spojeno s n a tvoří skupinu ng vyslovovanou [ŋ]. Jinak pouze u výpůjček, kde se stále často vyslovuje [k]. |
H, h | / h / | |
Já, já | / i / | |
Není slovo | / d / | Vyslovováno jako y z majonézy |
K, k | / k / | |
L, l | / l / | |
M, m | / m / | |
N, n | /ne/ | |
O, o | / o / | |
P, str | / p / | |
Q, q | / k / | Pouze ve vypůjčených slovech. To bylo nahrazeno k ve slovech finského jazyka. |
R, r | / r / | Vždy válcované |
S, s | / s / | Vždy tvrdé, jako ve slově „dříve“, dokonce obklopené samohláskami |
T, t | / t / | |
U u | / u / | Výrazný jako nebo francouzský |
V, v | / ʋ / | Je to blízko k / v / francouzštině, ale méně živé |
X, x | / ks / | Pouze ve vypůjčených slovech. To bylo nahrazeno ks ve finských slovech. |
Y, y | / r / | Vysloveno jako francouzština u |
Z, z | / ts / | Pouze v půjčkách |
Å, å | / kde / | Představuje dlouhý o . Pouze slovy švédského původu a několika vlastními jmény. |
Ä, ä | / æ / | Open, jako v tlapě nebo slovo do |
Ö, ö | / ř / | Výslovný jak bylo z Littlea |
Písmena Å, Ä a Ö jsou považována za písmena plná abecedy, přicházející za Z v abecedním pořadí. Ve slovníku tedy najdeme v následujícím pořadí: paahto, paini, puu, pytty, päin, pää, pöllö.
Naopak Š (š) a Ž (ž) se považují za varianty S a Z. Ve finštině se používají k přepisu [ ʃ ] ( francouzsky ch ) a [ ʒ ] ( francouzsky j ). Objevují se pouze v určitých výpůjčkách, přepisech vlastních jmen nebo dokonce v určitých jménech zemí, jako je Ázerbájdžán (Ázerbajdžán) nebo Fidži (Fidži). Kromě toho jsou často přepisovány jako Sh a Zh .
Všimněte si také: asimilace W na V. Tedy v abecedním pořadí je W klasifikováno jako V.
Dvojité znaménko odpovídá dlouhé samohlásky nebo dvojčetné souhlásky: tuuli / tuːli /, takka / takːa /, tyytymättömyys / tyːtymætˈtømyːs / atd.
Standardní finština (s výjimkou regionálních variací) je jedním z jazyků, které se vyslovují tak, jak jsou hláskovány, a hláskovány tak, jak jsou vyslovovány, jinými slovy, grafický systém finštiny je téměř 100% zastoupením zvukových realizací. Je tedy velmi snadné se naučit číst finsky (týká se to také finsky mluvících dětí, které se učí číst mnohem snadněji než mladí mluvčí angličtiny a francouzštiny).
Stejně jako turečtina , mongolština , korejština a maďarština , i finština systematizuje harmonii samohlásek .
Samohlásky jsou rozděleny do tří sérií:
První dvě řady se nemohou v daném slově míchat, ale samohlásky e a i jsou neutrální, tj. Mohou se kombinovat se všemi ostatními samohláskami: kuolematon , säilöminen , tyytymättömyys atd. Konce nebo tím i přípony mít formu v nebo ä v závislosti na tom, zda je slovo obsahuje zadní nebo přední samohlásky : taloss (v domě), ale metsäss ä (v lese), ei sinullek aa n (ani pro vás ), ale v minäk ää n (ani mně).
Složená slova mohou kombinovat slova přední samohlásky a slova zadní samohlásky: syntymätodistus ( syntymä + todistus ), zabarvení desinenciální samohlásky v tomto případě závisí na posledním prvku: syntymätodistuksess a . V některých případech existuje určitá nejistota mezi samotnými finské reproduktory ( kilometri vs kilometri ä ) a slovníky někdy dávají zabarvení deklinace samohlásky.
Aglutinační charakterFinština často používá přípony, kde jiné jazyky snáze používají determinanty a předložky; to je to, co vedlo k popisu finštiny jako aglutinačního jazyka .
Jedním z projevů aglutinační povahy finštiny je relativní množství případů skloňování: existuje tedy 15 úředně zaznamenaných případů a 12 dalších, které se používají pouze pro omezený počet slov za účelem vytvoření příslovce. Mezi 15 hlavními případy představují případy označující předmět a předmět nominativní ( nominatiivi ), genitivní ( genetiivi ), akuzativ ( akkusatiivi ) a partitivní ( partitiivi ), jak by se dalo očekávat, asi 70% forem podle jména.
Aglutinace finštiny se neomezuje pouze na „případy“ nebo na složená slova. Ostatní gramatické prvky logicky zaujmou své místo za stopkou, a to v nezměnitelném pořadí. Například tvar taloissani „v mých domech“ lze rozdělit následovně: talo „dům“ + i množné číslo + ssa inessive case mark („in“) + přípona ni označující singulární vlastníka první osoby („My, my, moje "), forma" uidessani "" zatímco já plavu "je postavena na uida " plavat "a -ssa a -ni jako předtím (doslova" v mém plavání ").
Kanonické pořadí složek slova je tedy:
Finština se také vyznačuje fenoménem souhláskového střídání v deklinaci a konjugaci. Určité skupiny souhlásek zahrnujících p , k a t zastávky existují ve dvou stupních, nazývaných „silný“ a „slabý“, které se objevují v poslední slabice tématu slova. Historicky se slabý stupeň používal na začátku uzavřené slabiky, ale dnes existují určité výjimky, například přivlastňovací přípony použité v nominativu jednotného čísla nezpůsobí změnu slabého stupně: říkáme poi k amme (náš syn ), a ne * po j amme .
Když se na podstatné jméno nebo adjektivum vztahuje střídání souhlásků, tyto dva stupně se nejčastěji nacházejí v nominativu a genitivu v singuláru. Pokud jmenovaný končí otevřenou slabikou, je ve vysoké míře, zatímco genitiv ve slabé míře. Pokud naopak jmenovaný končí uzavřenou slabikou, je to ve slabé míře, zatímco genitiv ve silné míře, a forma jmenovaného jednotného čísla prochází v tomto případě dalšími úpravami, aby se vytvořilo téma deklinace. Je třeba poznamenat, že většina slov končících na e se vyslovuje rázem na konci, a proto končí uzavřenou slabikou. Například skupina kk (silná) se střídá s k (slabá), takže ku kk a (květina) se stává ku k an v genitivu, nu kk e (panenka) se stává nu k en , ale liu k as (kluzký) se stává liu kk aan a nimi k e (název) se v genitivu stanou nimi kk een . To, co předchází, je však velmi zjednodušené, protože u některých slov používá téma skloňování souhlásku, která není přítomna v nominativu jednotného čísla. Například käsi (hlavní) má silné téma v käte- , se slabým stupněm käde- a kolmas (třetí) má téma kolmante- , slabý stupeň kolmanne- .
Střídání, nebo gradace, může být kvantitativní (dvojče souhlásky se střídá s jednoduchým souhlásky, jako pp: p je uvedeno výše), nebo kvalitativní (souhlásky mění kvalitu, jako p: v v s p u (pomoc) / v ulla (pomocí)).
V následující tabulce jsou uvedeny páry souhlásek v silné a slabé stránce na obou stranách znaku „:“. Podívejte se na příklady v článku Střídání souhlásek .
Kvantitativní gradace | |||
---|---|---|---|
1 | pp: str | tt: t | kk: k |
2 | mpp: mp | ntt: nt | kkk: ŋk |
3 | lpp: lp | ltt: lt | lkk: lk |
4 | rpp: rp | rtt: rt | rkk: rk |
5 | bb: b | gg: g | |
Kvalitativní gradace | |||
6 | mp: mm | nt: nn | ŋk: ŋŋ |
7 | lp: lv | Je to: | lk: l ~ lj |
8 | rp: rv | rt: rr | rk: r ~ rj |
9 | ht: hd | hk: h ~ hj | |
10 | p: v | t: d | k: - (~ v) |
Sklony, deklinace a konjugace jsou konstruovány z radikálů nazývaných „ témata “. Slovo (podstatné jméno, adjektivum nebo sloveso) má vždy vokální téma, některá slova také souhlásková témata použitá v nominativu (forma slova nalezená ve slovníku) a v partitivu. Chcete-li konjugovat slovesa a odmítnout podstatná jména nebo přídavná jména, potřebujete vědět:
Tato pravidla mají svůj účinek současně a mohou vést k „modelům“ deklinací, které se zdají být odlišné, ačkoli existuje pouze jeden model deklinace: finština je skutečně velmi běžný jazyk.
Existuje jen velmi málo nepravidelná slovesa ve finštině: 3 th člověk svědčí o slovesa olla ‚být‘ jsou nepravidelné a radikální potenciál mode - viz pod ním - to sloveso je odlišný od běžného skupiny, ale nicméně, to je konjugovaná pravidelně. Hrst jiných sloves má souhláskové změny, které nelze odvodit z infinitivu, např. Tehdä "dělat", nähdä "vidět", juosta "běhat". Jedná se o simultánní aplikaci několika mechanismů (mezi nimiž můžeme také zmínit účinky fantomového rázu na konjugaci určitých sloves), které mohou působit dojmem složitosti. Stejné je třeba specifikovat, že je vždy užitečné naučit se genitiv a partitiv každého slova, abychom věděli, jak je správně odmítnout, stejně jako přítomnost a minulost sloves, která je mají konjugovat.
Deklinace„Případy“ finštiny nelze přirovnat k případům latiny nebo starověké řečtiny a spíše připomínají jednoduché přípony nesoucí význam. Ve skutečnosti existuje obecně pouze jeden možný konec pro každý případ (kromě genitivu množného čísla nebo partitivu, který může mít několik zakončení).
Je třeba poznamenat, že příležitostné zakončení se přidává nejen ke slovu tak, jak je, ale také k jeho tématu skloňování, které se může lišit od nominativní formy nalezené ve slovníku (tedy téma êtrein (hudební nástroj) je čas - ). U většiny typů slov existují pravidla pro odvození tématu od slova.
Kromě toho může téma podstoupit vnitřní transformace, než bude konec případu naroubován na:
Je třeba poznamenat, že finština nemá žádný článek ani žánr. Adjektiva (epiteta, demonstrativní a neurčitá) tedy souhlasí pouze v počtu a případech s podstatným jménem, které kvalifikují. Třetí osoba zájmeno hän znamená „on“ i „ona“.
Všimněte si, že akuzativ je zvláštní, protože pouze osobní zájmena a zájmeno kuka mají pro tento případ morfologicky odlišnou formu. U všech ostatních podstatných jmen, zájmen a adjektiv je forma použitá při mluvení o „akuzativu“ (například v níže uvedené části o telicitě) totožná s nominativem i genitivem. V množném čísle je to vždy jmenovaný. V jednotném čísle forma závisí na syntaxi věty: jmenovaný se používá, když konstrukce věty neumožňuje přítomnost předmětu v jmenovaném, například ve větách v pasivu, v infinitivu, v první a druhý imperativ, v neosobních stavbách, jako je Minun täytyy ostaa kirja (musím si koupit knihu). Jinak se použije genitiv. Některé gramatiky používají termín „akuzativ“ pro všechny tyto formy, jak je tomu zde, a v případě potřeby specifikují „nominativ-akuzativ“ nebo „genitiv-akuzativ“. Jiní se domnívají, že akuzativ se týká pouze zájmen, pro která má odlišnou formu, a že ostatní tvary jsou jmenované nebo genitivní.
Seznam 15 úředních případů. Překlady uvedené ve sloupci „význam“ jsou samozřejmě pouze příklady možných překladů v určitých případech a neodpovídají všem účelům. Například pidän tytöstä , kde tyttö je v elativu , znamená „mám ráda dívku“, a tytön pitää tulla , kde tyttö je v genitivu, znamená „dívka musí přijít“.
Název případu | Označení | Příklad | Význam | Poznámka |
---|---|---|---|---|
Jmenovaný | - (jednotné číslo)
t (množné číslo) |
tyttö
tytö t |
dívka
dívky |
Finština nemá žádné články: můžeme přeložit dívka , dívka , dívka (jednotné číslo), nebo dívky , dívky , dívky (množné číslo). Tato poznámka platí pro celou tabulku. |
Genitiv | n (singulární)
en, den, tten, ten, in (množné číslo) |
tytö n | dívky / dívky | |
Částečné | a / ä, ta / tä, tta / ttä (singulární)
a / ä, ta / tä (množné číslo) |
tyttö ä | (z) dívky | |
Akuzativ | t | minu t | mě
(kompletní přímý doplněk objektu) |
Případ celkového doplňku objektu namísto genitivu, pouze u osobních zájmen. |
Essif | na / nä | tyttö nä | jako dívka | |
Translativní | ksi | tytö ksi | jako dívka | |
Inessive | ssa / ssä | tytö ssä | ve dívce (statické) | Tyto tři případy tvoří místní interní případy. |
Elativní | sta / stä | tytö stä | od dívky | |
Odvozený | Vn, hVn, viděn (V označuje poslední samohlásku tématu) (singulární)
hin, siin, v (množném čísle) |
tyttö ön | v dívce (dynamická) | |
Adesivní | lla / llä | tytö llä | dívce, dívce (staticky) | Tyto tři případy tvoří místní externí případy. |
Ablativ | lta / ltä | tytö ltä | od dívky | |
Relativní | ona | tytö lle | dívce, dívce (dynamická) | |
Abessive | tta / ttä | tytö ttä | bez dívky | Vzácný. |
Comitativní | ine | tyttö ine ni | s mojí dcerou | Vzácný.
Používá se pouze tvar množného čísla, ale význam může být jednotný nebo množný. Je bezpodmínečně nutné k tomuto formuláři přidat přivlastňovací příponu: navrhovaný tvar obsahuje přivlastňovací příponu ani ekvivalent „mého / mého“ |
Instruktivní | v | tytö dovnitř | Vzácný.
Tento případ existuje pouze v množném čísle. |
Tzv. „Příslovkové“ případy, které se používají se sníženým počtem slov za účelem vytvoření příslovce:
Název případu | Konec | Příklad | Význam | Poznámka |
---|---|---|---|---|
Superesivní | alla / ällä | TÄ Alla
kaikki alla |
zde (statické)
všude (statické) |
|
Delativní | alta / ältä | TÄ Alta
kaikki alta |
odtud
odevšad |
|
Sublativní | go / älle, nne | kaikki alle
Ta SSV |
(do) všude
sem |
|
Latif | s | ala s
alemma s |
dolů, dolů (dynamicky)
(směrem) dolů |
Používá se s malým počtem příslovcí a komparativů. |
Temporální | lloin / llöin | TÄ llöin
jo lloin |
nyní
když (relativní) |
Používá se s malým počtem zájmen |
Kauzativní | deset | mi deset
useimmi ten |
jak (tázací)
obecně, nejčastěji |
|
Multiplikativní | sti | kolme sti | třikrát | |
Distribuční | ttain / ttäin | kimpui ttain
Kunnni Ttain |
ve svazcích, ve svazcích
podle obce |
|
Časová distribuce | hřích | maanantai sin | každé pondělí | |
Prolativní | tse | ali tse
posti tse maantei tse |
zespodu (dynamický)
emailem pozemními cestami |
|
Situativní | kkain / kkäin | viere kkäin
perä kkäin |
vedle sebe, v řadě
jeden po druhém |
Na téma viere-: vieressä (vedle (statický)), viereen (vedle (dynamický)) ... |
Naproti | tusten / tysten | kasvo tusten | tváří v tvář (příslovce) | Na kasvot (obličej) |
Finština zná následující režimy a časy:
Všimněte si, že ve finštině není morfologická budoucnost. Všechny tyto režimy (kromě některých příčastí) mají aktivní význam. Finština má také pasivní hlas ve všech režimech a časech, ale je falešný pasivní v tom smyslu, že je neosobní (existuje pouze jedna osoba) a neumožňuje specifikovat agenta. Je tedy spíše ekvivalentní francouzskému „on“: sanotaan il est dit, dit.
Finské konjugáty podle 3 osob na dvě čísla. Osobní konce (společné pro všechny časy a režimy) jsou tedy:
Číslo | Nikdo | Konec |
---|---|---|
Jednotné číslo | 1 st | -ne |
2. místo | -t | |
3. kolo | -V (prodloužení samohlásky tématu)
nebo žádné ukončení |
|
Množný | 1 st | -Paní |
2. místo | hlava | |
3. kolo | -vat / -vät |
Osobní zájmeno je volitelné, s výjimkou 3 e osob, kde je povinné, pokud není vyjádřen předmět.
Finština má tu zvláštnost, že má zápornou pomocnou látku: je to sloveso bez infinitivu, které je konjugováno s různými lidmi, aby vytvořilo negaci slovesa, spojením s formou slovesa zvaného „ spojka “, které nenese osobní značka, ale pouze značka času a módy. Takže na sanoa (řekněme) máme ( minä) sano n , (sinä) sano t , hän sano o (říkám, říkáte, on / ona říká) a ( minä) v sano, (sinä) a sano, hän ei sano (neříkám, neříkáš, on / ona neříká). Záporná pomocná látka má v imperativu speciální tvary.
Obecně, a ačkoli finština není indoevropským jazykem, je celkově syntaktická struktura podobná struktuře jiných evropských jazyků.
Ze zvláštností finštiny můžeme zmínit následující fakta:
Jedna ze zvláštností finštiny je, že rozlišuje TELIC a atelic akce , jinými slovy opatření, považovaných za úplné, dokončené, od těch, které nejsou. Tento rozdíl není vyjádřen slovesem, ale případem použitým pro doplněk objektu. Postavili jsme se tedy proti případu úplného předmětu (akuzativu), který vyjadřuje jednoduchost akce, a případu částečného předmětu (partitivu) pro atelicitu. Tato terminologie je zavádějící, termín částečný nevyjadřuje část něčeho, o nic víc než pojem partitiv . Můžeme tedy oponovat:
Nebo se slovesem ampua střílet (střelnou zbraní):
Telická povaha akce či nikoli zjevně závisí na sémantických kritériích (tedy lexikálních, tedy svévolných, což je proces, který se ve finštině považuje za telický, který jako takový nemusí být nutně vnímán v jiném jazyce) a na mnoha analogických případech, lexikalizaci atd. zmařit jeho provoz. Toto střídání tedy ovládají pouze finští mluvčí (s občasnými nesrovnalostmi mezi mluvčími), švédští mluvčí švédské menšiny ve Finsku jsou známí svými „objektovými chybami“, když mluví finsky.
Některá slovesa mají odlišný význam v závislosti na případu použitém pro objekt. Například näen hänet , kde je předmět akuzativ, znamená, že ho vidím ve smyslu vizuálního vnímání, a näen häntä , s částečným objektem, také znamená, že ho vidím, ale tentokrát ve smyslu datování nebo mít romantický vztah.
V negativních větách je objekt systematicky partitivní, protože pokud nedojde k akci, nelze ji dokončit, a proto je atelický: Hän ei rakenna taloa. Nestaví / nestaví / nestaví dům / dům.