Typ smlouvy | Změny stávajících smluv |
---|---|
Podpis | 26. února 2001 |
Místo podpisu | Nice ( Francie ) |
Vstupuje v platnost | 1 st February 2003, |
Signatáři | 15 členských států Evropské unie (viz seznam ) |
Depozitář | Itálie |
Jazyky | 12 Úředních jazyků Evropské unie |
|
Smlouva z Nice je smlouva byla podepsána dne26. února 2001od členských států na Evropskou unii (EU), která vstoupila v platnost dne1 st February 2003,a nahrazena Lisabonskou smlouvou dne 1. st prosince 2009 . Stanovila zásady a metody vývoje institucionálního systému, jak se EU rozšířila vstupem zemí střední a východní Evropy („CEEC“).
Ve skutečnosti, s perspektivou rozšíření na 28 členských států do roku 2007 , musely být přizpůsobeny rozhodovací metody v rámci orgánů. Nové rozložení hlasů přidělených každému státu v Radě, jakož i definice nového výpočtu kvalifikované většiny, se zdála nezbytná pro řádné fungování tohoto rozhodovacího orgánu ohroženého paralýzou.
Smlouva z Nice a rozšíření byly předmětem referenda v roce 2006 Červen 2001v Irsku . Irové poté řekli „ne“9. června ; po druhém referendu smlouvu nakonec ratifikovali.
Na začátku roku 2004 byl systém rozdělování hlasů v Radě Evropské unie následující:
Kvalifikovaná většina vyžaduje 62 hlasů z 87 nebo 71,2% hlasů, zatímco blokační menšina se dosáhne s 26 hlasy. Jedná se o vážený hlasovací systém: akt je přijat, když se celkový počet hlasů, který obdrží, rovná alespoň počtu hlasů definujících hranici kvalifikované většiny, tj. 62 hlasů (což odpovídá příznivému hlasování alespoň 10 členských států) . Blokující menšinu mohou získat tři velké členské státy, nebo dokonce dva velké členské státy a Španělsko.
Tato metoda výpočtu sahá až do počátků Evropského společenství a byla navržena tak, aby upřednostňovala „malé země“ tím, že jim bude přidělena váha hlasů větší než jejich demografická a ekonomická váha. Byla přizpůsobena postupnému rozšiřování při zachování stejných kritérií pro vážení hlasů, což ji činí stále nevyváženou: u 15 představuje kvalifikovaná většina méně než 58% populace, zatímco u 6 představuje 70% populace. Před touto smlouvou představuje lucemburský hlas 200 000 obyvatel, zatímco francouzský hlas 6 000 000 a německý 8 000 000.
Smlouva z Nice zahájila institucionální reformu nezbytnou pro rozšíření, zejména s ohledem na tři hlavní orgány Evropské unie:
Smlouva z Nice upravuje pravidla hlasování a stanoví nové postupy použitelné od 1 st 11. 2004(po přechodném období od 1. st května31. října 2004). Zákon bude přijat kvalifikovanou většinou, jsou-li splněna následující tři kritéria:
Rozhodujícím kritériem pro přijetí zůstává vážený hlas, protože ve velké většině případů hlasování rovnající se nebo překračující hranici kvalifikované většiny splňuje také kritéria prosté většiny členských států a 62% hlasů.
Tato smlouva poskytuje své vlastní úpravy, myšlenka spočívá v tom, že podléhá rychlé revizi, protože je velmi velkým počtem uznána jako nedostatečná.
Mezi 1. st května31. října 2004„období institucionálního přechodu, během něhož se budou používat přechodná ustanovení stanovená v Niceské smlouvě, budeme spokojeni s extrapolací stávajících pravidel pro rozdělování hlasů, přičemž stávající členské státy si ponechají stejný počet hlasů a nové členské státy s počtem hlasů přiřazeným podle jejich relativní váhy:
Kvalifikované většiny je dosaženo 88 hlasy ze 124 (tj. 71% hlasů), což představuje alespoň prostou většinu členských států, pokud návrh pochází od Komise, nebo 2/3 členských států, pokud návrh ano nepochází z Komise. Blokující menšina představuje 37 hlasů.
Z 1 st 11. 2004, rozhodování ve 25 se děje s následujícím rozdělením hlasů:
Kvalifikované většiny se dosáhne 232 hlasy z 321 (tj. 72,2% hlasů), což představuje alespoň prostou většinu členských států, pokud návrh pochází od Komise, nebo 2/3 členských států, pokud návrh ano nepochází od nepochází od Komise. Doložka o ověření představuje prahovou hodnotu 62% z celkové populace. Blokující menšina má 90 hlasů.
Proces rozhodování 27 stran se provádí se stejným rozdělením hlasů, avšak s 10 hlasy pro Bulharsko a 14 hlasy pro Rumunsko. Kvalifikované většiny se dosáhne 255 hlasy z 345 (tj. 74% hlasů), což představuje alespoň prostou většinu členských států, pokud návrh pochází od Komise, nebo 2/3 členských států, pokud návrh ano nepochází z Komise. Doložka o ověření představuje prahovou hodnotu 62% z celkové populace. Blokující menšina má 91 hlasů.
Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu v roce 2005 byla Niceská smlouva základem pro institucionální fungování Evropské unie až do doby, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne1 st December 2009.
Německo : Joschka Fischer , vicekancléř a ministr zahraničních věcí
Rakousko : Benita Ferrero-Waldner , ministryně zahraničních věcí
Belgie : Louis Michel , místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí
Dánsko : Mogens Lykketoft , ministr zahraničních věcí
Španělsko : Josep Piqué , ministr zahraničních věcí
Finsko : Erkki Tuomioja , ministr zahraničních věcí
Francie : Hubert Védrine , ministr zahraničních věcí
Řecko : Giórgos Papandréou , ministr zahraničních věcí
Irsko : Brian Cowen , ministr zahraničních věcí
Itálie : Lamberto Dini , ministr zahraničních věcí
Lucembursko : Lydie Polfer , místopředsedkyně vlády, ministryně zahraničních věcí a zahraničního obchodu
Nizozemsko : Jozias van Aartsen , ministr zahraničních věcí
Portugalsko : Jaime Gama , ministr zahraničních věcí
Spojené království :Robin Cook, ministr zahraničních věcí a věcí společenství
Švédsko : Anna Lindh , ministryně zahraničních věcí