William Shakespeare

William Shakespeare Obrázek v Infoboxu. Chandos portrét je jedním z mála portrétů Shakespeare považován za autentický. Životopis
Narození 1564
Stratford-upon-Avon ( Anglie )
Smrt 23.dubna 1616 (3. května 1616v gregoriánském kalendáři )
Stratford-upon-Avon ( Anglie )
Pohřbení Kostel Nejsvětější Trojice Stratford-upon-Avon
Přezdívka Bard z Avonu
Domov Stratford upon Avon (1564-1616)
Výcvik Škola krále Edwarda VI, Stratford-upon-Avon ( in )
Aktivita dramatik , básník , herec
Táto John Shakespeare
Matka Mary Shakespeare
Sourozenci Joan Shakespeare ( en )
Anne Shakespeare ( d )
Margaret Shakespeare ( d )
Richard Shakespeare ( d )
Edmund Shakespeare ( en )
Gilbert Shakespeare ( en )
Joan Shakespeare ( d )
Manželka Anne Hathaway (od1582 na 1616)
Děti Susanna Hall Hamnet
Shakespeare
Judith Quiney
Jiná informace
Pole Krásná písmena
Datum křtu 26.dubna 1564
Hnutí Alžbětinské divadlo
Umělecký žánr Alžbětinské divadlo
Ovlivněno Plautus
Odvozená přídavná jména shakespearovský
Výslovnost Shakespeare1COA.png erb Primární práce
podpis Grave Shakespeare -Stratford-upon-Avon -3June2007.jpg Pohled na hrob.

William Shakespeare byl dramatik , básník a herec English nazvaný26.dubna 1564ve Stratford-upon-Avon a zemřel dne23.dubna 1616ve stejném městě. Přezdívaný „Bard z Avonu  “, „Nesmrtelný Bard“ nebo jednoduše „Bard“, je považován za jednoho z největších básníků a dramatiků v anglickém jazyce . Jeho dílo přeložené do mnoha jazyků se skládá z 39 her, 154 sonetů a několika dalších básní, z nichž některé mu nejsou s jistotou přičítány.

Po studiích ve Stratford-upon-Avon ve Warwickshire se Shakespeare v 18 letech oženil s Anne Hathawayovou , se kterou měl tři děti. K neznámému datu mezi lety 1585 a 1592 zahájil svou kariéru jako úspěšný herec a autor v Londýně ve společnosti Lord Chamberlain's Men , ve které byl akcionářem. Zdá se, že odešel do Stratfordu kolem roku 1613, ale tam o tři roky později zemřel. Zbývá jen málo důkazů muže Shakespeare, který generované mnoho spekulací o jeho fyzický vzhled , jeho sexualitě , jeho náboženství  (v) . Tyto okrajové teorie tvrdí, že jeho práce byla napsána jiné realitě.

Shakespeare napsal většinu svých her v letech 1589 až 1613. První z nich byly většinou komedie a historické hry, poté se více věnoval tragédiím jako Hamlet , Othello , Král Lear a Macbeth . Na konci svého života psal tragikomedie a spolupracoval s dalšími dramatiky. Během svého života bylo mnoho jeho her publikováno v levných knihách různé kvality. V roce 1623 vydali dva z jeho přátel  sbírku „  Premier Folio “, která obsahovala téměř veškerou jeho divadelní tvorbu v definitivní podobě. Ve své předmluvě Ben Jonson správně předpovídá nadčasovost Shakespeara, jehož hry jsou i nadále inscenovány, adaptovány, znovu objevovány a znovu interpretovány po staletí v různých kulturních a politických kontextech.

Životopis

Původ, manželství a ztracená léta

William Shakespeare je synem Johna Shakespeara (c.1531-1601) a Mary Arden (c.1537-1608). Jeho otec, původem z Snitterfieldu ve Warwickshire , byl úspěšný glover se sídlem ve Stratfordu nad Avonou, kde zastával radní , zatímco jeho matka byla dcerou bohatého statkáře z Wilmcote . William Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn26.dubna 1564. Jeho přesné datum narození není známo. Tradice, která vznikla v omylu kritik George Steevens na XVIII th  století je23. dubna. Toto datum je převzato mnoha autory životopisů, svedeno shodou okolností se sv. Georgem , svátkem patrona Anglie, stejně jako dnem smrti dramatika v roce 1616. William je třetím z osmi Shakespearových dětí a nejstarší přeživší kojenecký syn.

Většina Shakespearových životopisců ho považuje za pravděpodobně vzdělaného na King's New School  ve Stratfordu, ačkoli z této doby nezůstal žádný záznam o účasti. Toto gymnázium bylo založeno královskou listinou od Edwarda VI v roce 1553 a je méně než 500 metrů od domu Johna Shakespeara. Anglické školy se liší kvalitou, ale sdílejí stejné osnovy královským výnosem. Je založen hlavně na intenzivním studiu gramatiky klasické latiny a latinské literatury .

William Shakespeare je mladší osmnáct let, když se oženil s Annou Hathawayovou , dcerou zemana z Shottery  (v) , dvacet šest. Presbytář v diecézi Worcester vydává oddací list na27. listopadu 1582, který povoluje oslavu sňatků po jediném zveřejnění zákazů namísto tří. Následujícího dne dva sousedé Hathawayové potvrzují, že této unii neexistuje žádná právní překážka. Tento spěch vysvětluje stát Hathaway, který o šest měsíců později porodí dceru Susannu pokřtěnou26. května 1583. Dvojčata, Hamnet a Judith , se narodí o rok a půl později a jsou pokřtěni2. února 1585. Hamnet zemřel ve věku jedenácti z neznámých příčin; je pohřben ve Stratfordu dne11. srpna 1596.

Po narození dvojčat Shakespeare zmizel téměř úplně z dobových dokumentů na sedm let, dokud se znovu neobjevil jako etablovaná postava v malém světě londýnského divadla v roce 1592. Jeho jediný odkaz ve zdrojích pro toto období je v dokumentech týkajících se soud se konal v Queen's Bench ve Westminsteru mezi koncem roku 1588 a koncem roku 1589. Životopisci dramatika zaznamenávají řadu apokryfních příběhů, o nichž se věřilo, že se odehrály během těch „ztracených let“ jeho života. První z nich, Nicholas Rowe (1674-1718), uvádí legenda, že Shakespeare Stratford uprchl do Londýna, aby se vyhnuli spravedlnosti poté, co byl chycen pytlačení na pozemcích Thomas Lucy  (v) . Pomstil by se později složením pomluvné básně proti Lucy. Další legenda tvrdí, že Shakespeare vstoupil do světa divadla jako stabilní ruka. John Aubrey (1626-1697) uvedl, že byl někde kantor v zemi, nápad převezen do XX -tého  století po objevu určitého „William Shakeshafte“ v závětním vůle ‚Alexander Hoghton, katolický vlastník pozemku od Lancashire. Žádná z těchto legend není založena na více než drbech a předpokladech, které nedosahují shody; Shakeshafte je běžné příjmení v Lancashire.

Herec a dramatik v Londýně

Datum a způsob, jakým Shakespearova herecká a spisovatelská kariéra začala, nejsou známy. V roce 1592 byl dostatečně dobře známý na to, aby byl terčem Roberta Greena . Ve své brožuře Greene's Groats-Worth of Wit  (in) , která byla zveřejněna posmrtně, Greene obvinil zahaleného Shakespeara z toho, že je klíčovým chudým, který chce předpoklad konkurovat zavedeným dramatikům z Oxfordu a Cambridge jako Christopher Marlowe , Thomas Nashe nebo Greene sám. Toto je úplně první narážka na Shakespearovu divadelní tvorbu, která mohla začít kdykoli mezi polovinou 80. let a útokem na Greena.

Od roku 1594 Shakespearovy hry hrály výhradně Muži lorda Chamberlaina , společnost herců, ke kterým patřil a která se rychle stala nejpopulárnější v Londýně. Po smrti královny Alžběty I. re , v roce 1603, se jeho nástupce Jacques I. stal nejprve patronem společnosti, která přejmenovala Královy muže. Několik členů společnosti spojilo své síly v roce 1599, aby vybudovalo vlastní divadlo v okrese Southwarku jižně od Temže  : Globe . Rovněž převezmou kontrolu nad divadlem Blackfriars  (in) v roce 1608. Záznamy ukazují, že Shakespeare získává značné výhody ze spojení se společností. V roce 1597 byl schopen koupit zpět druhý největší dům Stratfordu, New Place .

Hry napsané Shakespearem začaly být vydávány v kvarto formátu v roce 1594. Jeho jméno se objevilo na titulních stránkách od roku 1598, což naznačuje určitou popularitu. On pokračuje hrát jako herec, včetně dalších autorů částí, hrát v Každý člověk ve svém humoru  (in) (1598) a Sejanus jeho pád  (in) (1603) Ben Jonson . Na druhou stranu se neobjevuje v obsazení Volpone v roce 1605, což je interpretováno některými autory životopisů jako důkaz konce jeho herecké kariéry. První folio z roku 1623 nicméně tvrdí, že je jednou z hlavních rolí všech jeho her, z nichž některé se začaly hrát až po roce 1605, aniž by znal role, které hrál. V roce 1610, John Davies z Herefordu  (in) říká, že „dobré vůle“ hrál ‚Královské‘ role O století později, Nicholas Rowe hlásí k tradici, že vyložil králův spektrum  (v) v Hamletovi . Jiné role jsou následně udělil mu Adama jak se vám líbí na kůru v Jindřich V. . Odborníci zpochybňují zdroje těchto informací.

Během své kariéry Shakespeare rozdělil svůj čas mezi Londýn a Stratford. V roce 1596 pobýval ve farnosti St. Helen v Bishopsgate . Přestěhoval se do Southwarku před rokem 1599, rokem, kdy byl založen Globe, a poté se vrátil k životu přes Temži před rokem 1604. V tomto roce si pronajal byt francouzskému hugenotovi v oblasti severně od katedrály svatého. - Paul, který zahrnuje několik krásných domů .

Poslední roky a smrt

Nicholas Rowe je první, kdo tvrdí, že Shakespeare odchází do důchodu, aby se na poslední roky svého života přestěhoval do Stratfordu, což dokazuje i Samuel Johnson . Nicméně, myšlenka o odchodu do důchodu není běžné na počátku XVII th  století. Dokument z roku 1635 ve skutečnosti naznačuje, že byl stále aktivní na jevišti v Londýně v roce 1608. Epidemie dýmějového moru, která zasáhla Londýn následující rok, však vedla k častým zavíráním divadel ve městě (pro více mezi 60 měsíciKvěten 1603 a Únor 1610), což snižuje možnosti pracovat pro herce.

Shakespearova přítomnost v Londýně je stále doložena v letech 1611 až 1614. V roce 1612 byl povolán svědčit v případě Bellott v. Mountjoy . V březnu následujícího roku koupil vrátnici v bývalém převorství Blackfriars . ZListopadu 1614, strávil několik týdnů v Londýně se svým zeťem Johnem Hallem  (v) . Napsal méně her od roku 1610 a žádná mu není přičítána po roce 1613. Jeho poslední tři jsou výsledkem spolupráce, pravděpodobně s Johnem Fletcherem , jeho nástupcem ve funkci jmenovaného dramatika Královských mužů.

William Shakespeare zemřel dne 23.dubna 1616ve věku 52 let, jeden měsíc poté, co dělá jeho vůli  (in) , ve kterém on sám sebe popisuje jako „naprosto zdravý.“ Okolnosti jeho smrti nejsou hlášeny žádným zdrojem času. O půl století později farář Stratfordu John Ward  (ne) uvádí, že byl po příliš zavlažovaném večeru s Michaelem Draytonem a Benem Jonsonem převezen na horečku a zemřel.

Jeho žena a dvě dcery ho přežily. Nejstarší Susanna se provdala za Dr. Johna Halla v roce 1607, zatímco Judith se provdala za obchodníka s vínem Thomase Quineyho  (ne) dva měsíce před smrtí svého otce. Susanna zdědí většinu Shakespearova majetku, který má předat neporušený nejstaršímu ze svých možných synů. Quineyovi mají tři děti, které zemřou bez potomků. The Hall měl dceru Elizabeth  (v) , která zemřela v roce 1670, aniž by měla děti svých dvou manželů. Jeho smrt značí vyhynutí potomků dramatika.

Shakespeare je pohřben v chóru z kostela Nejsvětější Trojice v Stratford-upon-Avon dva dny po jeho smrti. Jeho hrobka nese následující epitaf:

Můj přítel se kvůli lásce ke Spasiteli zdržuje
kopání prachu, který se na mě ukládá.
Blahoslavený muž, který tyto kameny ušetří,
ale prokletý je ten, kdo porušuje mou kostnici

Dobrý příteli, proboha, nedopusť,
vykopat zde uzavřený prach.
Požehnaný muž, který tyto kameny šetří,
ale prokletý, kdo hýbe mými kostmi.

Na neznámém datu mezi 1616 a 1623, je památník  (in) je postaven v jeho paměti na severní stěně kněžiště. Zahrnuje sochu s jeho podobiznou a plaketu, jejíž text ho srovnává s Nestorem , Sokratem a Virgilem .

Rodokmen

                          Richard Shakespeare
(1490-1561) 		  Robert
Arden
(† 1556) 		                                 
                                                                             
                          John
Shakespeare
(1531-1601) 		  Mary
Arden
(1537-1608) 		                          Richard
Hathaway
(† 1581) 		 
   
                                                                                 
                                                                       
  Joan
Shakespeare
(1558-1558) 		  Margaret
Shakespeare
(1562-1563) 		  William
Shakespeare
(1564-1616) 		  Gilbert Shakespeare
(1566-1612) 		  Joan Shakespeare
(1569-1646) 		  Anne
Shakespeare
(1571-1579) 		  Richard
Shakespeare
(1574-1613) 		  Edmund Shakespeare
(1580-1607) 		  Anne
Hathaway
(1555-1623) 		 
                                                                             
                                                   
                                                                               
                     
                          John Hall
(1575-1635) 		  Susanna
Hall
(1583-1649) 		  Hamnet
Shakespeare
(1585-1596) 		  Judith
Quiney
(1585-1662) 		  Thomas Quiney
(1589-1662) 		         
       
                                                                                 
                     
                      Thomas Nash (1)
(1593-1647) 		  Elisabeth Barnard
(1608-1670) 		  John Barnard (2)
(1604-1674) 		  Shakespeare
Quiney
(1616-1617) 		  Richard
Quiney ( 1618-1639
) 		  Thomas
Quiney ( 1620-1639
) 		     
   


Shakespearovi přímí potomci a potomci jsou modře, jeho sourozenci červeně, rodina jeho manželky žlutě a jeho nevlastní rodiče zeleně. Některá data jsou pouze přibližná.

Funguje

Divadlo

Pokoje

Je těžké přijít s přesnou chronologií Shakespearových her . Nejstarší sahají do počátku 90. let 20. století, což je období velké popularity historického divadla: jsou to Richard III. A tři části Jindřicha VI . Existují určité důkazy, které naznačují, že Titus Andronicus , Komedie omylů , Zkrocené zlé ženy a Dva džentlmeni z Verony patří také do první poloviny 90. let 20. století. Shakespearovy nejstarší historické hry, které vycházejí hlavně z vydání kroniky z roku 1587. of Raphael Holinshed nabízejí dramatický výklad škodlivými důsledky slabé či zkorumpované vlády a snad představovat obranu počátky domu Tudora . Vydávají svědectví o vlivu dalších alžbětinských dramatiků, zejména Thomase Kyda a Christophera Marlowa, ale také středověkého divadla a seneckých her . Komedie omylů je také starodávnou inspirací, ale pro Zkrocenou rejsku nebyl nalezen žádný zdroj , který by mohl vycházet z populárního příběhu. Hra, která vypráví podřízení muže ženy svobodného ducha, je považován za problematický u kritiky i diváků začátku XXI tého  století.

Shakespearovy rané komedie starověké nebo italské inspirace se svými dobře regulovanými paralelními zápletkami a milimetrovými komediálními pasážemi ustoupily v polovině 90. let 20. století komediím s romantičtější atmosférou, obecně kritiky upřednostňovanými. Sen noci svatojánské tak mísí romantiku, pohádkovou magii a nízkou komedii. Kupec benátský , stejně romantický, nabízí problematickou postavu v osobě židovského lichváře Shylocka , který odráží antisemitismus alžbětinské společnosti. Vtipy Mnoho povyku pro nic , pastorační prostředí Comme il vous plaira a slavnostní atmosféra The Night of the Kings doplňují soupis Shakespearových velkých komedií. Po lyrické Richard II , téměř úplně verš hrát, Shakespeare zavádí komické prvky prózy ve dvou částech Henry IV a Jindřich V. . Jeho postavy se stávají složitějšími a obratně střídá vtipné a seriózní scény ve verších nebo prózách. Dvě tragédie rámec této plodné období: Romeo a Julie (cca 1595), jeden z jeho nejslavnějších her, která se zabývá dospívání, lásky a smrti, a Julius Caesar (cca 1599), inspirovaném překladu z Plutarch Paralelní životy od Thomase severu , který zavádí nový typ tragédie, ve které se do sebe navzájem začnou vracet Shakespearova oblíbená témata (politika, postavy, introspekce, současné události).

Směrem k začátku XVII th  století, Shakespeare psal sérii „  kusy problémy  “ Míra pro míru , Troilus a Cressida a Dobrý konec vše napraví . V tomto období také vznikly jeho nejslavnější tragédie. Tyto texty, které patří k nejuznávanějším dramatikům, se obvykle točí kolem hlavní postavy, jejíž zkáza je způsobena základní vadou postavy. V Hamletovi vede k jeho pádu nerozhodnost hlavního hrdiny , ilustrovaná jeho slavnou tirádou „  Být či nebýt  “ . V Othellovi je to žárlivost hrdiny , povzbuzená Machiavellianem Jagem , která ho tlačí, aby zabil svou ženu, která je přesto nevinná. V Králi Learovi starý král udělá tu chybu, že se vzdá svých sil, a uvede do pohybu sérii událostí, které vyvrcholí neochvějnou krutostí mučením hraběte z Gloucesteru a smrtí jeho oblíbené dcery Cordelie. V Macbethovi , nejkratší a nejhustší ze Shakespearových tragédií, je nenasytná ambice, která vede Macbetha a jeho manželku k zavraždění právoplatného krále, než je rozdrtí jejich vina. Shakespearovy poslední velké tragédie, Antony a Kleopatra a Coriolanus , jsou básníkem a kritikem TS Eliotem považovány za jeho nejlepší .

V pozdějších letech se Shakespeare obrátil k romantice a tragikomedii. Dokončil další tři velké skladby: Cymbeline , Le Conte d'Hiver a La Tempête , stejně jako Pericles, princ z Tyru , napsaný anonymním spolupracovníkem. Tyto čtyři hry jsou vážnější než komedie z 90. let, ale jsou také méně pochmurné než Shakespearovy dřívější tragédie, končící smířením nepřátel a odpuštěním potenciálně tragických chyb. Někteří kritici to považovali za posun ve filozofii staršího Shakespeara, ale může to být jen odraz módy dne. Shakespearovy poslední dvě známé hry, Henry VIII a Les Deux Nobles Cousins , jsou výsledkem spolupráce, pravděpodobně s Johnem Fletcherem .

Na scéně

Skupiny, pro které Shakespeare napsal své první hry, nejsou s jistotou identifikovány. Titulní stránka vydání Tituse Andronicuse z roku 1594 naznačuje, že tento kousek provedli tři různé společnosti. Po morové epidemii v letech 1592-1593 uvedla Shakespearova skupina, Muži lorda Chamberlaina, jeho texty v divadle a oponě , dvou místech v londýnské čtvrti Shoreditch . Spisovatel Leonard Digges uvádí, že se tam veřejnost vrhá na představení první části Jindřicha IV . V rozporu s jejich majitelem muži Lorda Chamberlaina zbourali divadlo a pomocí jeho paprsků našli své vlastní místo konání, Globe, v Southwarku. Je to vůbec první divadlo založené herci pro herce. To se otevřelo na podzim roku 1599 a jednou z prvních divadelních představení, která tam byla, byl Shakespearův Julius Caesar . Většina jeho dalších mistrovských děl je napsána pro Globe, od Hamleta přes Othella až po krále Leara .

V roce 1603 se muži lorda Chamberlaina stávají muži krále, a proto udržují zvláštní vztah s králem Jacquesem I. st . Dobové prameny jsou dílčí, ale je jisté, že mezi nimi předvedli sedm her Shakespeara1 st 11. 1604 a 31. října 1605, včetně Kupce benátského dvakrát. Od roku 1608 soubor vystupoval v Blackfriars v zimě a na Globe v létě. Protože Blackfriars je krytá místnost, umožňuje Shakespearovi představit propracovanější speciální efekty, které také odpovídají vkusu veřejnosti po komplikovaně inscenovaných maskách . Tím přiměje boha Jupitera, aby seděl na orlovi a byl obklopen bleskem v Cymbeline . Tyto speciální efekty nejsou bez nebezpečí:29. června 1613, během představení Jindřicha VIII. , dělová palba zapálila doškovou desku Zeměkoule a následná palba zmenšila divadlo na popel. Tato událost představuje jeden z mála případů, kdy můžeme datovat Shakespearovo představení dodnes.

Shakespearova skupina zahrnuje několik slavných herců, včetně Richarda Burbage a Williama Kempeho . Byl to Burbage, kdo měl premiéru několika svých her, včetně Richarda III. , Hamleta , Othella a Krále Leara . Kempe je sám populárním komiksovým hercem, který hraje včetně domácího Petera v Romeovi a Julii a strážníka Dogberry  (in) v Mnoho povyku pro nic . Kolem roku 1600 ho nahradil Robert Armin , který mimo jiné hrál Touchstone ve hře As You Like It a šaška v Kingu Learovi .

Po přestávce (1642-1660), během níž bylo divadlo zakázáno, se restaurátorské soubory opíraly o dílo dramatiků předchozí generace: nesmírně populární byli Beaumont a Fletcher, ale také Ben Jonson a William Shakespeare. Jejich díla jsou často přizpůsobeny radikálně obrázku Král Lear z Nahum Tate obdrží šťastný konec. Až do XIX th  století, Shakespearovy hry jsou interpretovány v dobových kostýmech. Ve viktoriánské éře se naopak divadelní představení vyznačovalo hledáním dobové rekonstrukce a umělci byli fascinováni historickým realismem . Inscenace Gordona Craiga pro Hamleta v roce 1911 zahajuje jeho kubistický vliv s čistým dekorem tvořeným jednoduchými úrovněmi, monochromatickými tóny rozloženými po dřevěných podlahových deskách v kombinaci, aby se navzájem podporovaly. Ačkoli toto využití divadelního prostoru není nové, je to poprvé, co ho režisér použil pro Shakespeara. V roce 1936 , Orson Welles nastavit vytvořila inovativní Macbeth v Harlemu , a to nejen transpozici éru hry, ale také s použitím pouze Afričana-američtí herci. Tato vysoce kontroverzní show udává dění v Západní Indii králem potýkajícím se s vúdú magií . Mnoho následných inscenací se rozhodlo transponovat akci Shakespearových her do velmi moderního a politického světa.

Vydání

V roce 1623 vydali dva členové Královských mužů, Henry Condell a John Heminges , First Folio , sbírku 36 Shakespearových her, z nichž 18 bylo vytištěno poprvé. Ostatní byly publikovány před tímto datem v kvartovém formátu , menší a méně prestižní. Neexistují žádné důkazy o tom, že by Shakespeare povolil zveřejnění těchto kvart, popsaných v prvním foliu jako „ukradené a tajné kopie“ . Dramatik si pravděpodobně nepředstavoval, že by jeho práce nějak přežila, a kdyby nebylo jeho přátel po jeho smrti vydání prvního folia, bylo by to pravděpodobně zapomenuto.

V roce 1909 zavedl bibliograf Alfred William Pollard výraz „  bad quarto  “ k popisu některých textů vydaných před rokem 1623, které se vyznačují špatnou kvalitou jejich obsahu. Upravené, parafrázované nebo smíšené, jejich text by mohl být částečně rekonstrukcí čerpanou ze vzpomínek člena veřejnosti nebo člena obsazení. Pokud existuje několik verzí stejné části, vždy představují rozdíly. Tyto rozdíly mohou pocházet z chyb kopírování nebo tisku, poznámek herců nebo členů publika nebo dokonce ze Shakespearových návrhů. Je pravděpodobné, že dramatik revidoval text některých her jako Hamlet , Troilus a Cressida a Othello po jejich vydání ve formátu kvarto. V případě krále Leara jsou rozdíly mezi 1601 Quarto a First Folio takové, že se redaktoři Oxford Shakespeare rozhodli vydat dva texty jeden za druhým, místo aby je kombinovali.

Klasifikace

36 Shakespearových her publikovaných v First Folio je rozděleno do tří kategorií: 14 komedií , 10 historických her a 12 tragédií . K shakespearovskému kánonu jsou tradičně přidávány tři další kousky, které nejsou zahrnuty do prvního folia, přičemž kritici souhlasili, že to do značné míry přispělo k jejich psaní: The Two Nobles Cousins , Pericles, Prince of Tire and Edward III .

V roce 1875 kritik Edward Dowden  (in) byla zavedena nová kategorie, která z románků , kde jsou klasifikovány čtyři pozdní komedie: Pericles, Prince of Tyre , Cymbeline , Zimní pohádka a Bouře . Termín „romantika“ je stále běžně používán k jejich popisu, i když někteří autoři raději hovoří o tragikomediích . V roce 1896 Frederick S. Boas  (v) rozlišuje čtyři části, All's Well That Ends Well , Measure for Measure , Troilus and Cressida and Hamlet , kterou popsal jako dílčí problém . Domnívá se, že tyto hry nejsou ani přísně komedie, ani přísně tragédie. Tato klasifikace, široce diskutovaná Shakespearovými učenci, se nadále používá pro tři z těchto čtyř her, Hamlet je rozhodně považován za tragédii.

Poezie

Sonety

Publikované v roce 1609, Sonety jsou Shakespearovým posledním nedramatickým dílem, které má být upraveno. Těchto 154 básní, hlubokých meditací o povaze lásky, vášně, plození, smrti a plynutí času, bylo pravděpodobně zkomponováno po dlouhou dobu pro malé publikum. Spisovatel Francis Meres je evokuje v roce 1598 a následující rok jsou dva z nich publikovány bez povolení Shakespeara ve sbírce Le Pèlerin slepé uličky . Pořadí vydání z roku 1609 pravděpodobně neodpovídá přání Shakespeara, který, jak se zdá, považoval tyto básně za dvě odlišné série: jedna popisuje násilnou vášeň pro vdanou ženu s tmavou pletí, zatímco druhá zobrazuje zmařenou. láska k blonďatému mladému muži. Otázka identity těchto dvou lidí je živě diskutována, stejně jako vypravěč básní, který nemusí být nutně Shakespeare. Další nevyřešenou otázkou je identita „pana WH“, kterému je vydání 1609 věnováno.

Jiné básně

V letech 1593-1594, kdy byla londýnská divadla zavřena kvůli moru, vydal Shakespeare dvě narativní básně, Venus a Adonis a Znásilnění Lucretie , které zasvětil hraběti ze Southamptonu Henrymu Wriothesleymu . Sex je téma, společný oběma básní: na Venuše a Adonis , nevinný Adonis odmítá zálohy bohyně Venuše , zatímco v Znásilnění Lukrécie , je oplzlý Tarquin porušuje ctnostného Lucretii . Inspirován Proměny z Ovidia , tyto texty ukazují, že pocit viny a morální zmatek plodí nespoutané chtíč. Měli velký úspěch a během života jejich autora byly několikrát znovu vydány. Třetí narativní báseň, Stížnost milence , se objevuje na konci prvního vydání Sonetů . Vyjadřující zoufalství mladé ženy opuštěné její milenec, to je obvykle přičítáno Shakespeare, ačkoli jeho otcovství bylo okamžitě napadán z počátku XIX th  století. A konečně, Fénix a hrdlička  (in) , publikoval v roce 1601 navíc k básni Love Martyr od Roberta Chester  (v) , je alegorická nářek nad smrtí fénixe a jejího milence, holubice.

Styl

Shakespearovy rané hry jsou psány jako jiné hry té doby. Jeho postavy se vyjadřují stylizovaným způsobem, který přirozeně nevyplývá z jejich charakterizace ani z potřeb zápletky. Poezie textu je založena na závitových metaforách a složitých koncepcích s mnoha rétorickými vynalézavostmi. Jsou více stvořeny k tomu, aby byly deklarovány než vysloveny. Někteří kritici se tedy domnívají, že grandiózní diatriby Tituse Andronicuse akci paralyzují a že verše The Two Gentlemen of Verona jsou příliš naštvaní.

Shakespeare rychle přizpůsobuje stylistické standardy pro své vlastní účely. Úvodní tiráda Richarda III je tedy zásadně inspirována Vice diskurzem ve středověkých křesťanských hrách, ale sebevědomí zobrazené v Richardově charakteru předznamenává monology v pozdějších Shakespearových hrách. Neexistuje jasná hranice pro tento posun od tradičního stylu k volnějšímu a dramatik je během své kariéry kombinuje, což jasně dokazují Romeo a Julie . Když píše tuto hru, spolu s Richardem II a Sen noci svatojánské , Shakespeare vytváří přirozenější a méně nabubřelý poezii, ve kterých srovnání a metafory jsou ve službě pozemku.

Jeho oblíbenou básnickou formou je nerýmovaný bílý verš v jambických pentametrech , s deseti slabikami na řádek a jednou ze dvou slabik zdůrazněných. Ve svých prvních dílech má tendenci začínat a končit své věty v mezích každého řádku, i když to znamená vytvoření určité monotónnosti. Jak rozvíjí své mistrovství v prázdném verši, začíná hrát s rytmem svých vět ve hrách jako Julius Caesar nebo Hamlet , ve kterých nasekané věty odrážejí otřesy v princově mysli.

Po Hamletovi Shakespeare dále rozvíjel svou stylistickou rozmanitost, zejména v emocionálně nabitých pasážích jeho pozdních tragédií. Používá několik technik: překračování , nepravidelné pauzy a výrazné rozdíly ve struktuře a délce jeho vět. Například v Macbethovi spojují linie řeči metafory a srovnání bez společného kotevního bodu, které vyzývají posluchače, aby rekonstruoval význam slov. Pozdní románky se svými zvraty a zvláštním přístupem k plynutí času inspirují další stylistickou variaci: dlouhé a krátké věty jsou oponovány, propozice jsou spojeny, pozice subjektu a předmětu jsou vyměněna, slova jsou vynechána. Všechny tyto efekty působí dojmem spontánnosti textu.

Shakespearův básnický génius souvisí především s jeho konkrétní vizí divadla. Jako všichni dramatici té doby čerpal z příběhů ze zdrojů, jako je Plutarch nebo Holinshed, ale přepracoval každou zápletku tak, aby nabídl více oblastí zájmu a představil divákům co nejvíce hledisek. Díky této metodě mohou být Shakespearovy hry přeloženy, zkráceny nebo znovu interpretovány, aniž by došlo ke ztrátě jejich ústředního konfliktu. Jeho spisovatelský pokrok ho vede k tomu, aby svým postavám nabídl jasnější a rozmanitější motivace i odlišné způsoby mluvení. Styl svých začátků však zcela nepopírá. Ve svých pozdních románcích se vědomě vrací k umělejší dikci, aby zdůraznil iluzorní charakter divadla.

Afektující

Shakespearův vliv na moderní divadlo je značný. Hraje klíčovou roli při rozvoji dramatického potenciálu prvků, jako je charakterizace, zápletka, jazyk a žánr. Takže milostné příběhy nebyly považovány za platné téma tragédie před Romeem a Julií . Monology byly používány hlavně k předávání informací veřejnosti; Shakespeare je používá k prozkoumání myslí postav. V XIX th  století, romantických básníků pokoušet vytvářet nové díly shakespearovské modelu, bez valného úspěchu: podle kritik George Steiner , všechny díly v angličtině poezie vyrobených mezi Coleridge a Tennyson jsou jen „chudých variací na shakespearovské motivy“ .

Shakespearova tvorba má také vliv na romanopisce, jako jsou Thomas Hardy , William Faulkner a Charles Dickens . Monologům postav Herman Melville dluží hodně Shakespearovi: kapitán Ahab z Moby Dick je tragickým hrdinou . Více než 20 000 hudebních děl má souvislost se Shakespearem, včetně oper Giuseppe Verdiho Macbetha , Otella a Falstaffa , jejichž kritická pověst se vyrovná pověsti skladeb, které je inspirovaly. Mnoho malířů, zejména romantických a předraffaelitských proudů, také čerpalo z práce dramatika. Kromě světa umění se psychoanalytik Sigmund Freud nechal inspirovat postavami Shakespeara, zejména Hamletem, aby rozvinuli své teorie o lidské přirozenosti.

Shakespearovo použití anglického jazyka přispívá k rozvoji jeho moderní podoby. Je nejcitovanějším autorem v A Dictionary of the English Language od Samuela Johnsona (1755), jednoho z prvních anglických slovníků. Mnoho slov a výrazů předávaných do každodenního jazyka se v Shakespearově díle objevuje poprvé, například „  one swoop  “ nebo „  good riddance  “. Angličtina se běžně označuje perifrázním „  Shakespearovým jazykem  “.

Shakespearův vliv se neomezuje pouze na anglicky mluvící svět. To je populární v Německu v XVIII th  století od autorů Weimar klasicismu a Christoph Martin Wieland byl první vytvořit kompletní překlad své divadelní práci v jiném jazyce, od 1760s ve Francii, to projevuje značný vliv na Honoré de Balzac , někteří dokonce zacházeli tak daleko, že mluvili o plagiátorství ohledně otce Goriota a krále Leara . Podle Index Translationum je s celkovým počtem 4 281 překladů třetím nejpřekládanějším spisovatelem na světě po Agatha Christie a Jules Verne .

Existuje více než 400 filmů adaptovaných ze Shakespearových her. V letech 1978 až 1985 BBC produkovala adaptace 37 Shakespearových her pro televizi: The Complete Dramatic Works of William Shakespeare . Tento jedinečný soubor, který hrají někteří z nejlepších britských komiků ( Derek Jacobi , Anthony Quayle , John Gielgud atd.), Je velmi věrný původním textům a nabízí inscenace inspirované anglickou divadelní tradicí.

Kritické přivítání

Zatímco byl naživu, Shakespearova tvorba získala nadšené kritiky, ale nebyl považován za génia. V prvním foliu to Ben Jonson popisuje jako „duši naší doby, radost z naší scény“ , ale jinde poznamenává, že „Shakespearovi chybělo umění“ . Během restaurování až do konce XVIII -tého  století, antické myšlenky jsou módní a Shakespeare je proto méně kritický pohled přes Jonson a John Fletcher . Thomas Rymer jej tedy kritizuje za to, že mísil komiks s tragickým. Názor Rymer je převládal již několik desetiletí, dokud kritici XVIII th  století zvážit Shakespeare sám sebe a odhalit to, co říkají jeho přirozený génius. Jeho pověst rostla vydáním kritických vydání od Samuela Jonsona a Edmonda Malona , publikovaných v roce 1765 ( The Plays of William Shakespeare ) a 1790. V roce 1769 uspořádal herec David Garrick pro Shakespeara ve svém rodném Stratfordu jubileum, které znamenalo etapu ve vývoji skutečného kultu kolem dramatika „bardolatrie“. Na počátku XIX th  století, jeho postavení jako národní básník Anglii je zajištěno. Rovněž má dobrou pověst v zahraničí poté, co byl oceněn autory jako Voltaire ( Philosophical Letters , 1734), Goethe ( Roky učení Wilhelma Meistera , 1795-1796), Stendhal ( Racine a Shakespeare , 1823-1825) a Victor Hugo (předmluva Cromwella , 1827 a esej William Shakespeare , 1864).

V XIX th  století, obdiv k Shakespearovi hraničí uctívání. Chválili ho romantici jako Samuel Taylor Coleridge a Auguste Schlegel a viktoriánská éra viděla jeho skladby v grandiózním provedení. Dramatik George Bernard Shaw se posmívá tomu, čemu on říká „bardolatrie“, a tvrdí, že naturalismus dramatiků jako Henrik Ibsen učinil Shakespeara zastaralým. Nicméně, modernistického hnutí z počátku XX th  století neodmítne jeho práce, naopak, její části jsou dány k použití podle divadelní avantgardy. Byly představeny německými expresionisty i ruskými futuristy a Bertolt Brecht rozvinul myšlenku epického divadla, přičemž se inspiroval Shakespearem. TS Eliot zastává opak Shawovy kritiky tím, že uvádí, že je to právě Shakespearova „primitivní“ postava, která ho činí moderním.

Současná nová kritika , inspirovaná Eliotem a kritiky jako G. Wilson Knight  (in) , nabízí bližší výklad Shakespearových obrazů. Nové přístupy se objevily v padesátých letech minulého století a ohlašovaly Shakespearovy postmoderní studie. Jeho práci zkoumají všechny druhy proudů, včetně strukturalismu , feminismu , neo-historismu , afroamerických studií a queer studií .

Spekulace

Otcovství jeho děl

Okrajové teorie o autorství díla přisuzovaných k Shakespearovi v oběhu od poloviny XIX th  století. Mezi jmény uváděnými jako skutečný autor jeho her a básní jsou nejoblíbenější Francis Bacon , Christopher Marlowe a hrabě z Oxfordu Edward de Vere . Tato myšlenka vzbuzuje u široké veřejnosti určitou zvědavost, ale akademická obec téměř jednomyslně usuzuje, že neexistuje žádný oprávněný důvod zpochybňovat autorství Shakespearových děl.

Náboženství

Shakespearův veřejný život je oddaným anglikánské církve  : je to náboženství, ve kterém se ožení, jeho děti jsou pokřtěny a je pohřben. Jeho důvěrné víry jsou však zdrojem debaty a někteří vědci tvrdí, že členové jeho rodiny jsou katolíci, víra, která je v Anglii zakázána. Její matka Mary Arden ve skutečnosti pocházela ze zbožné katolické rodiny. Prohlášení o katolické víře podepsané jeho otcem Johnem bylo objeveno v roce 1757 ve stropě jeho bývalého domu na Henley Street, ale tento dokument je nyní ztracen a jeho autenticita je diskutována. John Shakespeare údajně zmeškal mši v roce 1591 a dramaturgova dcera Susanna je na seznamu stratfordských věřících, kteří na Velikonoce v roce 1606 eucharistii nepřijali. . Různé četby jeho her v něm viděly důkazy o jeho katolicismu, protestantismu nebo nedostatku víry, aniž by kdy našly přesvědčivou stopu.

Sexualita

Shakespearova sexuální orientace je diskutovaným tématem. Je jisté, že se oženil s Anne Hathawayovou a že měli tři děti. Po jeho smrti někteří čtenáři považovali Shakespearovy sonety za autobiografické a považovali je za důkaz své lásky k mladému muži, a tedy i možné bisexuality . Jiní však vidí jen výraz intenzivního přátelství.

Portréty

Shakespearův fyzický vzhled není popsán v žádném dobovém zdroji a neexistují žádné důkazy o tom, že nechal svůj portrét namalovat. Jedinými dvěma reprezentacemi dramatika, které mohou poskytnout představu o jeho vzhledu, jsou Droeshoutův portrét , který se objevil jako průčelí prvního folia, o kterém Ben Jonson tvrdí, že dobře reprezentuje jeho model, a jeho pohřební památník ve Stratfordu. Od XVIII -tého  století, popularita Shakespeara přeloženy do několika výzkumných portréty dramatika, od misidentification portrétů jiných osob k výrobě falešných portréty.

Poznámky

  1. Všechna data v tomto článku jsou v juliánském kalendáři , který platil v Anglii až do roku 1752.

Reference

  1. Schoenbaum 1987 , s.  14-22.
  2. Schoenbaum 1987 , s.  24-26, 296.
  3. Honan 1998 , s.  15-16.
  4. Schoenbaum 1987 , s.  24-26.
  5. Schoenbaum 1987 , s.  62-63.
  6. Ackroyd 2006 , str.  53.
  7. Wells a kol. 2005 , s.  xv-xvi.
  8. Baldwin 1944 , str.  464.
  9. Baldwin 1944 , str.  179-180, 183.
  10. Cressy 1975 , str.  28-29.
  11. Baldwin 1944 , str.  117.
  12. Schoenbaum 1987 , s.  77–79.
  13. Dřevo 2003 , s.  84.
  14. Schoenbaum 1987 , s.  93.
  15. Schoenbaum 1987 , s.  94.
  16. Schoenbaum 1987 , s.  224.
  17. Bate 2008 , s.  314.
  18. Schoenbaum 1987 , s.  95.
  19. Schoenbaum 1987 , s.  97-108.
  20. Schoenbaum 1987 , s.  144-145.
  21. Schoenbaum 1987 , s.  110-111.
  22. Honigmann 1999 , s.  1.
  23. Wells a kol. 2005 , s.  xvii.
  24. Honigmann 1999 , s.  95-117.
  25. Dřevo 2003 , s.  97-109.
  26. Ackroyd 2006 , str.  176.
  27. Greenblatt 2005 , s.  213.
  28. Schoenbaum 1987 , s.  151-153.
  29. Wells 2006 , str.  28.
  30. Schoenbaum 1987 , s.  144-146.
  31. Chambers 1930a , str.  59.
  32. Schoenbaum 1987 , s.  184.
  33. Chambers 1923 , str.  208-209.
  34. Chambers 1930b , str.  67-71.
  35. Bentley 1961 , str.  36.
  36. Schoenbaum 1987 , s.  188.
  37. Kastan 1999 , s.  37.
  38. Knutson 2001 , str.  17.
  39. Holland 2013 .
  40. Schoenbaum 1987 , s.  200.
  41. Schoenbaum 1987 , s.  200-201.
  42. Ackroyd 2006 , str.  357.
  43. Wells et al. 2005 , s.  xxii.
  44. Schoenbaum 1987 , s.  202-203.
  45. Honan 1998 , s.  121.
  46. Shapiro 2005 , s.  122.
  47. Honan 1998 , s.  325.
  48. Greenblatt 2005 , s.  405.
  49. Ackroyd 2006 , s. 1.  476.
  50. Honan 1998 , s.  382-383.
  51. Smith 1964 , str.  558.
  52. Ackroyd 2006 , str.  477.
  53. Barroll 1991 , s.  179-182.
  54. Bate 2008 , s.  354-355.
  55. Honan 1998 , s.  326.
  56. Ackroyd 2006 , str.  462-464.
  57. Schoenbaum 1987 , s.  272-274.
  58. Honan 1998 , s.  387.
  59. Schoenbaum 1987 , s.  279.
  60. Honan 1998 , s.  375-378.
  61. Schoenbaum 1987 , s.  276.
  62. Schoenbaum 1991 , s.  78.
  63. Rowse 1963 , str.  453.
  64. Schoenbaum 1987 , s.  287, 292-294.
  65. Schoenbaum 1987 , s.  304.
  66. Honan 1998 , s.  395-396.
  67. Chambers 1930b , str.  8, 11, 104.
  68. Schoenbaum 1987 , s.  296.
  69. Chambers 1930b , str.  7, 9, 13.
  70. Schoenbaum 1987 , s.  289, 318-319.
  71. Schoenbaum 1987 , s.  306-307.
  72. Wells a kol. 2005 , s.  xviii.
  73. Schoenbaum 1987 , s.  308-310.
  74. Frye 2005 , s.  9.
  75. Honan 1998 , s.  166.
  76. Schoenbaum 1987 , s.  159-161.
  77. Dutton a Howard 2003 , str.  147.
  78. Ribner 2005 , s.  154-155.
  79. Frye 2005 , s.  105.
  80. Ribner 2005 , s.  67.
  81. Bednarz 2004 , s.  100.
  82. Honan 1998 , s.  136.
  83. Schoenbaum 1987 , s.  166.
  84. Friedman 2006 , s.  159.
  85. Ackroyd 2006 , str.  235.
  86. Dřevo 2003 , s.  161-162.
  87. Dřevo 2003 , s.  205-206.
  88. Honan 1998 , s.  258.
  89. Ackroyd 2006 , str.  359-383.
  90. Shapiro 2005 , s.  150.
  91. Gibbons 1993 , str.  1.
  92. Ackroyd 2006 , str.  356.
  93. Dřevo 2003 , s.  161.
  94. Honan 1998 , s.  206.
  95. Ackroyd 2006 , str.  353, 358.
  96. Shapiro 2005 , s.  151-153.
  97. Bradley 1991 , s.  85.
  98. Muir 2005 , s.  12-16.
  99. Bradley 1991 , s.  40, 48.
  100. Bradley 1991 , s.  94.
  101. Bradley 1991 , s.  42, 169, 195.
  102. Greenblatt 2005 , s.  304.
  103. Bradley 1991 , s.  226.
  104. Ackroyd 2006 , str.  423.
  105. Kermode 2004 , str.  141-142.
  106. McDonald 2006 , s.  43-46.
  107. Bradley 1991 , s.  306.
  108. Ackroyd 2006 , str.  444.
  109. McDonald 2006 , s.  69-70.
  110. Eliot 1934 , str.  59.
  111. Dowden 1881 , str.  57.
  112. Dowden 1881 , str.  60.
  113. Frye 2005 , s.  123.
  114. McDonald 2006 , s.  15.
  115. Wells a kol. 2005 , s.  1247, 1279.
  116. Wells a kol. 2005 , s.  xx.
  117. Wells a kol. 2005 , s.  xxi.
  118. Shapiro 2005 , s.  16.
  119. Foakes 1990 , str.  6.
  120. Shapiro 2005 , s.  125-131.
  121. Nagler 1958 , str.  7.
  122. Shapiro 2005 , s.  131-132.
  123. Foakes 1990 , str.  33.
  124. Ackroyd 2006 , str.  454.
  125. Holland 2000 , s.  xli.
  126. Wells a kol. 2005 , s.  1247.
  127. Ringler 1997 , str.  127.
  128. Schoenbaum 1987 , s.  210.
  129. Chambers 1930a , str.  341.
  130. Shapiro 2005 , s.  247–249.
  131. Viz Na stránkách historie v divadle na konci XIX th  století
  132. Gordon Craig a obnova divadla , Národní knihovna , 1962
  133. Wells a kol. 2005 , s.  xxxvii.
  134. Wells et al. 2005 , s.  xxxiv.
  135. Pollard 1909 , str.  xi.
  136. Maguire 1996 , str.  28.
  137. Bowers 1955 , str.  8-10.
  138. Wells a kol. 2005 , s.  xxxiv-xxxv.
  139. Wells a kol. 2005 , s.  909, 1153.
  140. Boyce 1996 , str.  91, 193, 513.
  141. Kathman 2003 , s.  629.
  142. Boyce 1996 , str.  91.
  143. Edwards 1958 , str.  1-10.
  144. Snyder a Curren-Aquino 2007 .
  145. Schanzer 1963 , s.  1-10.
  146. Boas 1896 , str.  345.
  147. Schanzer 1963 , s.  1.
  148. Bloom 1999 , str.  325-380.
  149. Berry 2005 , s.  37.
  150. Dřevo 2003 , s.  177-178.
  151. Schoenbaum 1987 , str.  180.
  152. Honan 1998 , s.  180, 289.
  153. Roe 2006 , str.  1.
  154. Schoenbaum 1987 , s.  327.
  155. Honan 1998 , s.  180.
  156. Schoenbaum 1987 , s.  268-269.
  157. Roe 2006 , s.  21.
  158. Frye 2005 , s.  288.
  159. Roe 2006 , s.  3, 21.
  160. Jackson 2004 , str.  267-294.
  161. Honan 1998 , s.  289.
  162. Clemen 2005a , str.  150.
  163. Frye 2005 , str.  105, 177.
  164. Clemen 2005b , s.  29.
  165. Brooke 2004 , s.  69.
  166. Bradbrook 2004 , s.  195.
  167. Clemen 2005b , s.  63.
  168. Frye 2005 , str.  185.
  169. Wright 2004 , s.  868.
  170. Bradley 1991 , s.  91.
  171. McDonald 2006 , str.  42-46.
  172. McDonald 2006 , s.  36, 39, 75.
  173. Gibbons 1993 , str.  4.
  174. Gibbons 1993 , str.  1-4.
  175. Gibbons 1993 , str.  1–7, 15.
  176. McDonald 2006 , s.  13.
  177. Meagher 2003 , s.  358.
  178. Chambers 1944 , str.  35.
  179. Levenson 2000 , str.  49-50.
  180. Clemen 1987 , s.  179.
  181. Steiner 1996 , str.  145.
  182. Bryant 1998 , str.  82.
  183. Hrubý 2003 , s.  641-642.
  184. Paraisz 2006 , s.  130.
  185. Bloom 1995 , str.  346.
  186. Crystal 2001 , s.  55-65, 74.
  187. Wain 1975 , str.  194.
  188. Crystal 2001 , s.  63.
  189. „  Jak se ze Shakespeara stal Němec  “ , na DW.com ,22.dubna 2016
  190. „  Unser Shakespeare: Němcova šílená posedlost Bardem  “ , The Local ,22.dubna 2016
  191. Martin Kanes, Père Goriot : Anatomy of Troubled World . Twayne Publishers, New York, 1993, str.  13 ( ISBN  0805783636 )
  192. (in) UNESCO „  50 nejlepších autorů všech dob  “ (přístup 29. července 2014 ) .
  193. (in) Mark Young, (ed.) Guinnessova kniha rekordů: 1999 , Bantam ,1999, 656  str. ( ISBN  978-0-553-58075-4 ) , str.  358.
  194. ( In ) Susan Willis, The BBC Shakespeare Plays: Making the Televised Canon , (Chapel Hill & London: The University of North Carolina Press, 1991), 10-11.
  195. Dominik 1988 , s.  9.
  196. Grady 2001b , s.  267.
  197. Grady 2001b , s.  269.
  198. Grady 2001b , s.  270-272.
  199. Levin 1986 , str.  217.
  200. McIntyre 1999 , s.  412-432.
  201. Grady 2001b , s.  270.
  202. Grady 2001b , s.  272-274.
  203. Sawyer 2003 , str.  113.
  204. Levin 1986 , str.  223.
  205. Schoch 2002 , str.  58-59.
  206. Grady 2001b , s.  276.
  207. Grady 2001a , str.  22-26.
  208. Grady 2001a , str.  24.
  209. Grady 2001a , str.  29.
  210. Drakakis 1985 , str.  16-17, 23-25.
  211. Shapiro 2010 , s.  77-78.
  212. Gibson 2005 , s.  48, 72, 124.
  213. Kathman 2003 , s.  620, 625-626.
  214. Láska 2002 , s.  194-209.
  215. Schoenbaum 1991 , s.  430-440.
  216. Rowse 1988 , str.  240.
  217. Pritchard 1979 , str.  3.
  218. Dřevo 2003 , s.  75-78.
  219. Ackroyd 2006 , str.  22-23.
  220. Dřevo 2003 , s.  78.
  221. Ackroyd 2006 , str.  416.
  222. Schoenbaum 1987 , s.  41-42, 286.
  223. Wilson 2004 , str.  34.
  224. Shapiro 2005 , s.  167.
  225. Casey 1998 .
  226. Pequigney 1985 .
  227. Evans 1996 , str.  132.
  228. Cooper 2006 , str.  48, 57.
  229. Schoenbaum 1981 , s.  190.

Bibliografie

  • (en) Peter Ackroyd , Shakespeare: The Biography , London, Vintage,2006, 546  s. ( ISBN  978-0-7493-8655-9 ).
  • (en) Joseph Quincy Adams, Život Williama Shakespeara , Boston, Houghton Mifflin,1923( OCLC  1935264 ).
  • (en) TW Baldwin, William Shakspere's Small Latine & Lesse Greek , sv.  1, Urbana, University of Illinois Press ,1944( OCLC  359037 ).
  • (en) Leeds Barroll, Politics, Mor and Shakespeare's Theatre: The Stuart Years , Ithaca, Cornell University Press ,1991( ISBN  978-0-8014-2479-3 ).
  • (en) Jonathan Bate , Duše věku , Londýn, Penguin,2008, 500  s. ( ISBN  978-0-670-91482-1 ).
  • (en) James P. Bednarz, „Marlowe and the English literature scene“ , Patrick Patrick Gerard Cheney (ed.), The Cambridge Companion to Christopher Marlowe , Cambridge, Cambridge University Press,2004( ISBN  978-0-511-99905-5 ).
  • (en) GE Bentley, Shakespeare: Biografická příručka , New Haven, Yale University Press ,1961, 256  s. ( ISBN  978-0-313-25042-2 ).
  • (en) Ralph Berry, Změna stylu v Shakespeare , Londýn, Routledge ,2005, 123  s. ( ISBN  978-0-415-35316-8 , číst online ).
  • (en) Harold Bloom , The Western Canon: The Books and School of the Ages , New York, Riverhead Books,1995, 546  s. ( ISBN  978-1-57322-514-4 ).
  • (en) Harold Bloom, Shakespeare: Vynález člověka , New York, Riverhead Books,1999, 745  s. ( ISBN  978-1-57322-751-3 ).
  • (en) Frederick S. Boas, Shakespeare a jeho předchůdci , New York, synové Charlese Scribnera ,1896.
  • (en) Fredson Bowers, On Editing Shakespeare and the Elizabethan Dramatists , Philadelphia, University of Pennsylvania Press ,1955( OCLC  2993883 ).
  • (en) Charles Boyce, Shakespearův slovník , Ware, Wordsworth,1996, 742  s. ( ISBN  978-1-85326-372-9 ).
  • (en) Muriel Clara Bradbrook, „Shakespearova vzpomínka na Marlowe“ , Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank a GK Hunter (eds.), Shakespearovy styly: Eseje na počest Kennetha Muira , Cambridge, Cambridge University Press,2004( ISBN  978-0-521-61694-2 ).
  • (en) AC Bradley , Shakespearova tragédie: Přednášky o Hamletovi, Othellovi, králi Learovi a Macbethovi , Londýn, Penguin,1991( 1 st  ed. 1904), 474  str. ( ISBN  978-0-14-053019-3 ).
  • (en) Nicholas Brooke, „Language and Speaker in Macbeth  “ , Philip Edwards, Inga-Stina Ewbank a GK Hunter (eds.), Shakespearovy styly: Eseje na počest Kennetha Muira , Cambridge, Cambridge University Press,2004( ISBN  978-0-521-61694-2 ).
  • (en) John Bryant, „  Moby-Dick jako revoluce“ , Robert Steven Levine (ed.), The Cambridge Companion to Herman Melville , Cambridge, Cambridge University Press,1998( ISBN  978-1-139-00037-6 ).
  • (ne) Charles Casey, „  Byl Shakespeare Gay? Sonet 20 a politika pedagogiky  “ , College Literature , sv.  25, n o  3,1998( JSTOR  25112402 ).
  • (en) EK Chambers , The Elizabethan Stage , sv.  2, Oxford, Clarendon Press ,1923( OCLC  336379 ).
  • (en) EK Chambers, William Shakespeare: A Study of Facts and Problems , sv.  1, Oxford, Clarendon Press , 1930a ( OCLC  353406 ).
  • (en) EK Chambers, William Shakespeare: A Study of Facts and Problems , sv.  2, Oxford, Clarendon Press , 1930b ( OCLC  353406 ).
  • (en) EK Chambers, Shakespearean Gleanings , Oxford, Oxford University Press ,1944( ISBN  978-0-8492-0506-4 ).
  • (en) Wolfgang Clemen, Shakespearovy monology , Londýn, Routledge ,1987, 211  str. ( ISBN  978-0-415-35277-2 , číst online ).
  • (en) Wolfgang Clemen, Shakespearovo dramatické umění: sebrané eseje , Londýn, Routledge , 2005a, 236  s. ( ISBN  978-0-415-35278-9 , číst online ).
  • (en) Wolfgang Clemen, Shakespeare's Imagery , London, Routledge , 2005b, 237  s. ( ISBN  978-0-415-35280-2 ).
  • (en) Tarnya Cooper, Hledání Shakespeara , New Haven, Yale University Press ,2006, 239  s. ( ISBN  978-0-300-11611-3 , číst online ).
  • (en) David Cressy, Education in Tudor and Stuart England , New York, St Martin's Press,1975( ISBN  978-0-7131-5817-5 ).
  • (en) David Crystal, Cambridge Encyclopedia of the English Language , Cambridge, Cambridge University Press ,2001, 500  s. ( ISBN  978-0-521-40179-1 ).
  • (en) Mark Dominik, Shakespeare - Middleton Collaborations , Beaverton, Alioth Press,1988, 173  s. ( ISBN  978-0-945088-01-1 , číst online ).
  • (en) Edward Dowden, Shakespeare , New York, D. Appleton & Company ,1881( OCLC  8164385 ).
  • (en) John Drakakis, Alternative Shakespeares , New York, Methuen ,1985, 294  s. ( ISBN  978-0-416-36860-4 ).
  • (en) Richard Dutton a Jean E. Howard, Companion to Shakespeare's Works: The Histories , sv.  2, Oxford, Blackwell,2003, 496  s. ( ISBN  978-0-631-22633-8 ).
  • (en) Phillip Edwards, Shakespearovy románky: 1900–1957 , roč.  11, Cambridge, Cambridge University Press ,1958( ISBN  978-1-139-05291-7 ).
  • (en) TS Eliot , Elizabethan Essays , London, Faber & Faber ,1934( ISBN  978-0-15-629051-7 ).
  • (en) G. Blakemore Evans (ed.), The Sonnets , Cambridge, Cambridge University Press ,1996( ISBN  978-0-521-22225-9 ).
  • (en) RA Foakes, „ Domy a hráči“ , AR AR Braunmuller a Michael Hattaway (ed.), The Cambridge Companion to English Renaissance Drama , Cambridge, Cambridge University Press,1990( ISBN  978-0-521-38662-3 ).
  • (en) Michael D. Friedman, „„ Nejsem feministický režisér, ale… “: Nedávné feministické produkce filmu Zkrocení zlé ženy  “ , Paul Nelsen a June Schlueter (ed.), Acts of Criticism: Performance Matters in Shakespeare a jeho současníci , New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press,2006( ISBN  978-0-8386-4059-3 ).
  • (en) Roland Frye, Umění dramatika , New York, Routledge ,2005, 271  s. ( ISBN  978-0-415-35289-5 , číst online ).
  • (en) Brian Gibbons, Shakespeare and Multiplicity , Cambridge, Cambridge University Press ,1993( ISBN  978-0-511-55310-3 ).
  • (en) HN Gibson, The Shakespeare Claimants: A Critical Survey of the Four Principal Theories About the Authorship of the Shakespearean Plays , London, Routledge ,2005, 320  s. ( ISBN  978-0-415-35290-1 , číst online ).
  • (en) Hugh Grady, „Modernity, Modernism and Postmodernism in the Twentieth Century's Shakespeare“ , in Michael Bristol and Kathleen McLuskie (eds), Shakespeare and Modern Theatre: The Performance of Modernity , New York, Routledge, 2001a ( ISBN  978-0) -415-21984-6 ).
  • (en) Hugh Grady, „Shakespearova kritika, 1600–1900“ , Margreta de Grazia a Stanley Wells (ed.), The Cambridge Companion to Shakespeare , Cambridge, Cambridge University Press, 2001b ( ISBN  978-1-139-00010- 9 ).
  • (en) Stephen Greenblatt , Will in the World: How Shakespeare Became Shakespeare , London, Pimlico,2005, 430  str. ( ISBN  978-0-7126-0098-9 ).
  • (en) John Gross, „Shakespearův vliv“ , Stanley Wells a Lena Cowen Orlin (ed.), Shakespeare: Oxford Guide , Oxford, Oxford University Press,2003( ISBN  978-0-19-924522-2 ).
  • (in) Peter Holland (ed.), Cymbeline , London, Penguin,2000, 144  s. ( ISBN  978-0-14-071472-2 ).
  • (en) Peter Holland , „Shakespeare, William (1564–1616)“ , Oxfordský slovník národní biografie , Oxford University Press ,2013( číst online ) Je nutná registrace.
  • (en) Park Honan , Shakespeare: A Life , Oxford, Clarendon Press ,1998, 479  s. ( ISBN  978-0-19-811792-6 , číst online ).
  • (en) EAJ Honigmann , Shakespeare: The Lost Years , Manchester, Manchester University Press ,1999, 172  s. ( ISBN  978-0-7190-5425-9 , číst online ).
  • (in) MacDonald P. Jackson, „  A Lover's Complaint Revisited  “ , Shakespeare Studies , sv.  32,2004( ISSN  0582-9399 ).
  • (en) David Scott Kastan , Shakespeare After Theory , Londýn, Routledge ,1999, 264  s. ( ISBN  978-0-415-90112-3 ).
  • (en) David Kathman, „Otázka autorství“ , Stanley Wells a Lena Cowen Orlin (eds), Shakespeare: Oxford Guide , Oxford, Oxford University Press,2003( ISBN  978-0-19-924522-2 ).
  • (en) Frank Kermode, The Age of Shakespeare , London, Weidenfeld & Nicolson ,2004, 194  s. ( ISBN  978-0-297-84881-3 ).
  • (en) Roslyn Knutson, Playing Companies and Commerce in Shakespeare's Time , Cambridge, Cambridge University Press ,2001( ISBN  978-0-511-48604-3 ).
  • (in) Jill L. Levenson (ed.), Romeo and Juliet , Oxford, Oxford University Press ,2000, 450  s. ( ISBN  978-0-19-281496-8 ).
  • (en) Harry Levin, „Critical Approaches to Shakespeare from 1660 to 1904“ , ve Stanley Wells (ed.), The Cambridge Companion to Shakespeare Studies , Cambridge, Cambridge University Press,1986( ISBN  978-0-521-31841-9 ).
  • (en) Harold Love, Attributing Authorship: An Introduction , Cambridge, Cambridge University Press ,2002( ISBN  978-0-511-48316-5 ).
  • (en) Laurie E. Maguire, Shakespearovské podezřelé texty: The Bad Bad Quartos and their Contexts , Cambridge, Cambridge University Press ,1996( ISBN  978-0-511-55313-4 ).
  • (en) Russ McDonald, Shakespearův pozdní styl , Cambridge, Cambridge University Press ,2006( ISBN  978-0-511-48378-3 ).
  • (en) Ian McIntyre, Garrick , Harmondsworth, Allen Lane,1999, 678  s. ( ISBN  978-0-14-028323-5 ).
  • (en) John C. Meagher, Pursuing Shakespeare's Dramaturgy: Some Contexts, Resources, and Strategies in his Playmaking , New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press,2003, 489  s. ( ISBN  978-0-8386-3993-1 , číst online ).
  • (en) Kenneth Muir, Shakespearova tragická sekvence , Londýn, Routledge ,2005, 207  s. ( ISBN  978-0-415-35325-0 , číst online ).
  • (en) AM Nagler, Shakespearova scéna , New Haven, Yale University Press ,1958, 117  s. ( ISBN  978-0-300-02689-4 ).
  • (en) Júlia Paraisz, autorka, redaktorka a překladatelka: William Shakespeare, Alexander Chalmers a Sándor Petofi aneb podstata romantického vydání , Cambridge, Cambridge University Press ,2006( ISBN  978-1-139-05271-9 ) , kap.  59.
  • (en) Joseph Pequigney, Such Is My Love: A Study of Shakespeare's Sonnets , Chicago, University of Chicago Press ,1985, 249  s. ( ISBN  978-0-226-65563-5 ).
  • (en) Alfred W. Pollard, Shakespeare Quartos and Folios: A Study in the Bibliography of Shakespeare's Plays, 1594–1685 , London, Methuen ,1909( OCLC  46308204 ).
  • (en) Arnold Pritchard, katolický loyalismus v alžbětinské Anglii , Chapel Hill, University of North Carolina Press,1979, 243  s. ( ISBN  978-0-8078-1345-4 ).
  • (en) Irving Ribner, The English History Play in the Age of Shakespeare , London, Routledge ,2005, 356  s. ( ISBN  978-0-415-35314-4 , číst online ).
  • (en) William Ringler, „Shakespeare and his Actors: Some Remarks on King Lear“ , James Ogden a Arthur Hawley Scouten (ed.), Lear from Study to Stage: Essays in Criticism , New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press,1997( ISBN  978-0-8386-3690-9 ).
  • (en) John Roe (ed.), Básně: Venuše a Adonis, Znásilnění Lucrece, Fénix a želva, Vášnivý poutník, Stížnost milence , Cambridge, Cambridge University Press ,2006, 309  s. ( ISBN  978-0-521-85551-8 ).
  • (en) AL Rowse, William Shakespeare: A Biography , New York, Harper & Row ,1963.
  • (en) AL Rowse, Shakespeare: The Man , London, Macmillan ,1988( ISBN  978-0-333-44354-5 ).
  • (en) Robert Sawyer, viktoriánské prostředky Shakespeara , New Jersey, Fairleigh Dickinson University Press,2003, 172  s. ( ISBN  978-0-8386-3970-2 , číst online ).
  • (en) Ernest Schanzer, The Problem Plays of Shakespeare , London, Routledge & Kegan Paul ,1963, 196  s. ( ISBN  978-0-415-35305-2 , číst online ).
  • (en) Richard W. Schoch, „Pictorial Shakespeare“ , Stanley Wells a Sarah Stanton (ed.), The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage , Cambridge, Cambridge University Press,2002( ISBN  978-0-511-99957-4 ).
  • (en) Samuel Schoenbaum , William Shakespeare: Records and Images , Oxford, Oxford University Press ,devatenáct osmdesát jedna( ISBN  978-0-19-520234-2 ).
  • (en) Samuel Schoenbaum, William Shakespeare: Kompaktní dokumentární život , Oxford, Oxford University Press ,1987, 384  s. ( ISBN  978-0-19-505161-2 , číst online ).
  • (en) Samuel Schoenbaum, Shakespearovy životy , Oxford, Oxford University Press ,1991, 612  str. ( ISBN  978-0-19-818618-2 , číst online ).
  • (en) James Shapiro, 1599: A Year in the Life of William Shakespeare , London, Faber & Faber ,2005, 429  s. ( ISBN  978-0-571-21480-8 ).
  • (en) James Shapiro, Napadený Will: Kdo napsal Shakespeara? , New York, Simon & Schuster ,2010( ISBN  978-1-4165-4162-2 ).
  • (en) Irwin Smith, Shakespearovo divadlo Blackfriars , New York, New York University Press,1964.
  • (in) Susan Snyder and Deborah Curren-Aquino (eds), The Winter's Tale , Cambridge, Cambridge University Press ,2007, 279  s. ( ISBN  978-0-521-22158-0 , číst online ).
  • (en) George Steiner , The Death of Tragedy , New Haven, Yale University Press ,1996, 368  s. ( ISBN  978-0-300-06916-7 , číst online ).
  • (en) John Wain , Samuel Johnson , New York, Viking,1975, 388  s. ( ISBN  978-0-670-61671-8 ).
  • (in) Stanley Wells, Shakespeare & Co. , New York, Pantheon,2006( ISBN  978-0-375-42494-6 ).
  • (en) Stanley Wells, Gary Taylor , John Jowett a William Montgomery, The Oxford Shakespeare: The Complete Works , Oxford, Oxford University Press ,2005, 2 nd  ed. , 1344  s. ( ISBN  978-0-19-926717-0 , číst online ).
  • (en) Richard Wilson, Secret Shakespeare: Studies in Theatre, Religion and Resistance , Manchester, Manchester University Press ,2004, 326  s. ( ISBN  978-0-7190-7024-2 , číst online ).
  • (en) Michael Wood, Shakespeare , New York, Základní knihy ,2003( ISBN  978-0-465-09264-2 ).
  • (en) George T. Wright, „Hra fráze a slova“, Russ McDonald (ed.), Shakespeare: Antology of Criticism and Theory, 1945–2000 , Oxford, Blackwell,2004( ISBN  978-0-631-23488-3 ).

externí odkazy