čeština

Česká
Čeština
Země Česko , menšiny ve Spojených státech , Kanadě , Německu , Polsku , Slovensku a Rakousku
Počet reproduktorů 11 milionů
Jména mluvčích Čeští mluvčí
Typologie SVO , inflexní , akuzativ , s akcentovanou intenzitou
Klasifikace podle rodiny
Oficiální stav
Úřední jazyk Česká republika Evropská unie
 
Kódy jazyků
ISO 639-1 cs
ISO 639-2 cze, tyhle
ISO 639-3 tyto
IETF cs
Linguasphere 53-AAA-da
WALS cze
Glottolog czec1258
Vzorek
Článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv ( viz text ve francouzštině )

Článek 1

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co dělají důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Český (Český: čeština / t ʃ ɛ ʃ c ɪ n / ) je jedním ze slovanských jazyků západní, s Kashubian , v polštině , na slovenském a Sorbian , větve rodiny Indo-Evropan . Mluví se ním hlavně v Česku , což představuje přibližně jedenáct milionů řečníků.

Čeština je velmi blízká slovenštině a v menší míře polštině a rusínštině . Většina dospělých z Čech a Slovenska si bez problémů rozumí. V době Československa byli ve skutečnosti v neustálém kontaktu s těmito dvěma jazyky prostřednictvím národního rozhlasu a televize . Školy také nabídly dětem příběhy ve druhém jazyce, aby se s nimi seznámily. Každá byla dvojjazyčná až do rozdělení Československa na1 st 01. 1993. I dnes mají Češi a Slováci společné televizní programy. Navzdory tomu mohou mít mladí lidé, kteří byli v Československu noví, potíže s porozuměním, když používají velmi odlišná slova nebo mluví příliš rychle. Čeština však mohla stále pracovat v oficiální komunikaci se slovenskými orgány a všechny dokumenty z České republiky musí být přijímány prostřednictvím zákona 270/1995 a dalšího zákona 318/2009.

Vzhledem ke své složitosti se čeština považuje za obtížné se naučit. Tato složitost pochází hlavně z velké rozmanitosti morfologie a syntaxe . Stejně jako ve všech slovanských jazycích (kromě moderních bulharských a moderní Macedonian ), slov (podstatných jmen, zájmen a adjektiv) se odmítl v závislosti na jejich roli ve větě. V tomto ohledu je gramatika češtiny a slovanských jazyků blíže indoevropskému původu než ostatní indoevropské jazyky, ve kterých variace ochudly (jako v němčině ), nebo dokonce prakticky zmizely (jako ve francouzštině) ).

Dějiny českého jazyka

Čeština se vyvinula na konci prvního tisíciletí, z doby protoslavské . Některé rysy staroslověnštiny přežívají ve staré češtině, například jery , nasalizace (ę a ǫ), palatalizace nebo konjugační systém minulého času ( aorista , dokonalý / nesplněný aspekt , více než dokonalý ). Tyto vlastnosti zůstávají až do konce XV -tého  století .

Existuje jen málo písemných důkazů z nejranějšího období, protože jen málo lidí vědělo, jak číst a psát. Latina poté plní roli literárního jazyka, někdy i starosloviensky . První písemné svědectví v češtině sestává ze dvou vět ze zakládací listiny kapitoly Litoměřic z roku 1057: Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu. www.fi.muni.cz

Ve středověku se čeština začala odlišovat od staroslovanského. Mezi XII th a XIII th  století, přeměnu svého g v h neobjeví. Tak starý slovanský Glova ( „hlava“), který dal Głowa v polštině, голова Golova v ruštině a ukrajinštině, dává hlava v češtině. XIII th  století vidělo vznik ř od r ochablou staroslověnském.

V XIV th  století, české vstoupí literaturu a správu. Objevují se první knihy v češtině. Karel IV. Ze Svaté říše nechal překládat Bibli do češtiny. Foneticky, nepochybně kvůli značnému německému přistěhovalectví a skutečnosti, že se soud stal německy mluvícím, vstoupil f do českého jazyka, zatímco ve staroslovanštině chyběl a byl latinsky lexikalizován z náboženských důvodů do češtiny, nahrazen písmeny p nebo b .

Mezi XIV th a XV -tého  století, reforma hláskování představen v českou diakritikou. Jan Hus , aniž by si byl jist, že byl autorem, je horlivým obhájcem této inovace. Z XV -tého  století, Češi ji vyslovit jinak než tam (s názvem „hard i“ ve slovanských jazycích, což bylo v blízkosti centrální unrounded samohláska ) a i (nazývané „soft i“). Výslovnost i však zachovává pravopis y .

Písemné česká literatura prožívá významný rozvoj po objevu tisku v XVI th  století. Bible kralická pak stává příkladem literární češtiny. Po roce 1620 věděli Češi jistý úpadek kvůli nucené emigraci nekatolických intelektuálů jako byl Komenský nebo Pavel Stránský. Němčina má postupně přednost a stává se jazykem vzdělávání a vědy.

Díky úsilí členů českého národního obrození , český jazyk je opět povýšil XVIII th a XIX th  století. Škola vyvíjí velké úsilí, aby se z ní stal znovu literární jazyk. Jazyk je oddělen od archaismů pocházejících z kralické bible. Právě v této době získala literární čeština současnou podobu.

Otázka češtiny agituje politický život Rakouska-Uherska  ; V roce 1897 se vyhláška o Jazyky z5. dubna 1897 je zdrojem nepokojů v Čechách a na Moravě.

Psaní

Česká abeceda pochází z latinské abecedy , ke které byla přidána písmena upravená diakritikou , zejména u určitých souhlásek jako c, s, z, r a která byla obohacena o digraf "ch".

Český pravopis je etymologický a fonetický. Drtivá většina dopisů je mluvena.

Abecední pořadí a hodnota grafémů

Přepis se řídí zvyky mezinárodní fonetické abecedy .

NA B VS VS D (Ď) E F G H CH Já J K. L M NE (NE) Ó P Q R Ř S Š T (Ť) U PROTI Ž X Y Z Ž
na b vs. vs. d (ď) E F G h ch i j k l m ne (ne) Ó p q r ř s š t (ť) u proti w X y z ž
[ a ] [ b ] [ ts ] [ tʃ ] [ d ] ([ ɟ ]) [ ɛ ] [ f ] [ ɡ ] [ ɦ ] [ x ] [ ɪ ] [ j ] [ k ] [ l ] [ m ] [ n ] ([ ɲ ]) [ ɔ ] [ p ] [kv] [ r ] [ r̝ ] [ s ] [ ʃ ] [ t ] ([ c ]) [ u ] [ v ] [ v ] [ks] [ ɪ ] [ z ] [ ʒ ]

Písmena „i“ a „y“ označují foném [ i ], označující tvrdý (velar artikulace) nebo měkký (palatal artikulace) charakter předchozí souhlásky (srov. „Fonologický systém“, níže ); toto rozlišení má malý vliv na samohlásku samohlásky. Tento pravopisný proces je však platný pouze pro souhlásky zubů td nebo alveolární n a navíc není systematicky v půjčovacích slovech pozorován. Z toho vyplývá, že volba mezi „i“ a „y“ představuje pravopisnou obtíž. Ve slovech cizího původu se di vyslovuje jako [dj]. Souhláska d není měkká.

Stejným způsobem jsou postavena písmena e a ě s poznámkou [e]. Například „tě“ představuje „ťe“ nebo [t'e].

Ve všech ostatních případech je smáčení reprezentováno přidáním značky háček („ˇ“ řekl caron - invertovaný háčkový přízvuk ) na „t“, „d“ a „n“: „  ť  “, „  ď  “, „  ň  "(velká písmena"  Ť  ""  Ď  ""  Ň  "); ty se samy o sobě nepovažují za písmena abecedy.

V písmech převyšovaných háčkem představovaným v abecedě toto označení neoznačuje fonetickou vlastnost smáčení (níže uvidíme, že jsou však ve variantách asimilovány na měkké ):

A konečně, abeceda neposkytuje správné místo písmům samohlásek s diakritikou, která představují dlouhé samohlásky:

Fonologický systém

Relevantní rysy, díky nimž je čeština snadno rozpoznatelná, jsou rozdíl mezi dlouhými a krátkými samohláskami, rozdíl mezi tvrdými a měkkými souhláskami (navzdory špatnému výkonu) a souhlásky označované jako „ř“ a „h“, počáteční pevný přízvuk. Klasifikujeme pod fonémy podle tradičních souhlásk dichotomie vs. samohlásky , i když je obtížné je implementovat v češtině (srov. dvojhlásky a sonanty).

Samohlásky

České samohlásky jsou buď krátké, nebo dlouhé, což jen těžko ovlivňuje jejich zabarvení (následující tabulka zaměňuje [ɔ] a [o] ):

Graf české samohlásky.png

Tento rozdíl v délce umožňuje oponovat slovům (je to fonologicky relevantní ), jak ukazují následující minimální páry :

Povaha této opozice sdílí specialisty:

V každém případě tato délka není pouhým zdvojnásobením samohlásek: nemá smysl interpretovat / á / as / a / následované dalším / a /, to znamená - řekněme rozložit dlouhé slabiky na dvě mores ): skutečně , slovo zdůrazňující dlouhou samohlásku platí bez rozdílu mores ( na rozdíl od srbštiny, chorvatštiny nebo starořečtiny).

Dvojhlásky

V češtině existují tři dvojhlásky :

Souhláska

Bod artikulace → Souhláska na rty Koronální souhláska Hřbetní souhláska Glotální souhláska
Režim artikulace ↓ Bilabiální souhláska Labio
dentální 		Alveolární souhláska Postalveolární souhláska Palatal souhláska Velar souhláska Globální
Nosní    m    ( ɱ )    ne     ɲ    ( ŋ )  
Okluzivní p b   t d c ɟ k ɡ ( ʔ )
Frikativní   f v s z ʃ ʒ   x ( ɣ ) ( h ) ɦ
Spiranta                j    
Válcované        r r̝ *
Boční spirant    l        

Písmeno „ř“ představuje foném, o kterém je známo, že je specifický pro češtinu. Mazon popisuje toto „  ř tak charakteristické pro češtinu“. Kombinuje vibrace jazyka svinutého „r“ a třecí zvuk syčícího „j“. Jedná se o válcovanou dorsoalveolární souhlásku, jejíž hlavní varianta je vyjádřena, což se přepisuje jako / r̝ / (nebo / ɼ / v systému API před rokem 1989).

Znělá frikativa / ɦ / je produkována zúžením bukálního kanálu na úrovni hrtanu během emise hlasu. (To by nemělo být zaměňováno s hluchým frikativem - nazývaným „expired“ - anglického „  h oliday  “). Je uvedeno „h“ před samohláskou.

Digraf „ch“ / x /, ale také „h“ jinde než před samohláskou, upozorňuje na hluchého korespondenta předchozí. Jeho realizace je srovnatelná s německou „  A ch !  », Ale měkčí.

Kromě toho, jak již bylo řečeno, existuje zvlhčovací korelace pro okluzivní a zvukové dentály; měkké souhlásky jsou velmi jasně palatalizovány:

Sonanty [ r ], [ m ] a [ l ] mohou fungovat jako slabikový vrchol (jako samohlásky ) a umožňují jinak samohlásková slova jako zmrzl „zamrzl“; ztvrdl „zatvrdil“; scvrkl "zmenšilo se to"; čtvrthrst "quarter handle"; blb "blázen"; vlk „vlk“; smrt "smrt". Tuto vlastnost ilustruje slavný jazykolam : Strč prst skrz krk „dejte prst přes krk“.

Čeština považuje [m] , [r] a [l] za samohlásky. Když hrají tuto roli, jsou vždy tvrdí. Například pravidlo přídavku eufonický samohlásek, před slovem počínaje dvěma souhlásky, neplatí v případě, že slovo začíná s jedním z těchto dvou fonémů: v e kterém „ve kterém“, ale v kleci „v kleci“.

Na konci slov a před hluchými jsou zvukové souhlásky (vyjádřené) ztlumeny: lev „lev“ se vyslovuje, jako by byl psán „  lef  “, a batoh „vak“ se vyslovuje jako „  batoch  “.

Iniciála slov

Na začátku slov se vyskytuje několik jevů.

Všimli jsme si vložení glottis výstřelu před samohláskami. S tímto rázem se zachází jako s hluchou souhláskou, a následně způsobí ohlušení hlasových (zvukových) souhlásek, které předcházejí: pod oknem [pot ʔ oknem] „pod oknem“. Výslovnost [podoknem], považovaná za uvolněnější, nastává, když je tok rychlejší.

V hovorovém jazyce se před počátečním o- někdy vyvíjí protéza [v]: tedy okno se často říká v okně .

Tyto jevy umožňují odlišit absolutní iniciálu slova od iniciály větší skupiny, včetně matných částic ( klitiků ), které nesou přízvuk.

Přízvuk

Důraz je vždy kladen na první slabiku slova. Existují výjimky.

Monosyllabické předložky tvoří jednotku s dalším slovem, pokud není delší než tři slabiky. Důraz je kladen na předložku: např. Pra ha (Praha) → do Prahy (do Prahy). Toto pravidlo se nevztahuje na dlouhá slova, například: na ko lo ˌ ná of .

Jednoslabičná slova (například: mi (já), ti (vy), do (to), se , si (sudé), jsem (jsem), jsi (y) atd.) Jsou klitici . Nemají žádný přízvuk a tvoří jednotku s předchozími slovy. Clitic nemůže být prvním slovem věty. Musí předcházet další slovo. Například: Na PSAL jsem ti ten do bad , napsal jsem vám tento dopis.

Slova delší než dvě slabiky mají další přízvuky. Umístěny na liché slabiky, jsou mnohem méně výrazné než první přízvuk, což představuje jakousi „ozvěnu“. Například: nej .krás . ˌ ní .ší (nejkrásnější).

Přízvuk neovlivňuje délku samohlásek. To nabízí čtyři možnosti, charakteristické pro rytmus v češtině:

Morfologie

Jazyk se skládá z podstatných jmen ( podstatná jména ), přídavných jmen ( přídavné jméno ), zájmen ( zájmeno ), číslovek ( číslovka ), sloves ( sloveso ), příslovcí ( příslovce ), předložek ( předložka ), spojek ( předložka ) spojka ), částic , ( částice ) a citoslovce ( citoslovce ). V češtině však neexistuje žádný článek, ale vždy je možné místo toho použít ukazovací zájmeno , které dává určitý důraz.

K dispozici jsou podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky. Slovesa jsou konjugovaná. Příslovce, předložky, spojky, částice a citoslovce jsou neměnné.

Variace

Klasifikace případů

Český jazyk má sedm případů, které si děti ve škole zapamatují takto:

Příklad skloňování tázacích zájmen
Hodnost Případ Tázací zájmeno
1. Jmenovaný kdo / co? (kdo co ?)
2. Genitiv bez koho / čeho? (bez koho / co?)
3. Dativ komu / čemu? (komu / komu?)
4. Akuzativ vidím koho / co? (Vidím kdo / co?)
5. Vokativ volám (volám)
6. Pronájem o kom / čem? (o tom, kdo / co?)
7. Instrumentální s kým / čím? (s kým / co?)

Francouzský slovanský Claude Kastler však ve své učebnici Český jazyk nabízí modernizovanou tabulku variací .

Vylučuje vokativ z deklinací a považuje lokativ za zvláštní formu dativu, který je přijat určitými slovy za předložkami: na, v, při, o, po . Pro účely zapamatování přijímá následující klasifikaci:

  1. Nominativní (souvisí s vokativem )
  2. Akuzativ
  3. Genitiv
  4. Dative (propojeno s lokálním )
  5. Instrumentální

Tato prezentace, která odráží jevy synkretismu (formální náhody) spojující určité formy nominativu, akuzativu a genitivu, není nic jiného než ta, kterou dlouho používali odborníci na slovanskou srovnávací gramatiku a byla aklimatizována ve francouzském popisu. idiomy rusistů. Na ni navazují četné české učebnice pro cizince nebo v jediné české gramatice češtiny pro cizince , Český jazyk cizí od Ivana Poldaufa a Karla Šprunka. To je to, co je přijato v tomto článku.

Oslovení je používán v písemné formě av ústních komunikačních situacích při řešení osoba: ahoj Mark u ! („Ahoj Mark!“), Ale má tendenci se zjednodušovat a místo Váženého pan e Novák u budeme běžně říkat Vážený pan e Novák . Je možné použít vokativ pro objekty vytvořením personifikace .

Kromě těchto sedmi případů se variace vyznačují počtem (jednotné a množné číslo), třemi pohlavími (mužský, ženský, střední) nebo spíše čtyřmi, protože mužský rod má dvě standardní formy: animovaný mužský rod (muži nebo zvířata) a neživý mužský (objekt). Deklinace se také liší v závislosti na poslední souhláse („tvrdé“ nebo „měkké“) kořene slova. Standardní varianty mají proto velkou gramatickou složitost.

Faktory omezující volbu případu

Různé příkladné varianty

Pro každý žánr existuje příkladná „tvrdá“ a „měkká“ variace. Kromě této dvojice potřebujete několik atypických variant. Nejčastěji jsou neproduktivní a používají se pro „archaické“ výrazy. Například v „_ost“ je ženský a v „_í“ kvaziinvariant neutrální. České gramatiky nabízejí příkladná deklinace, která slouží jako vzor pro deklinaci jiných slov.

  • Animovaný muž
    • pán (student), syn, voják
    • muž, cizinec, rodič
    • předseda, paňáca (rikša)
    • Najednou
    • génius
    • hajný (který se skloňuje jako adjektivum mladý )
    • průvodčí (které se skloňuje jako adjektivum jarní )
  • Neživý muž
    • hrad
    • stroj
    • cyklus
  • Ženský
    • žena, Máňa, lidičky
    • růže (nůše / tabule / židle)
    • píseň (skříň)
    • kost (místnost), lidé
    • idea
    • hajná (která se skloňuje jako adjektivum mladý )
    • průvodčí (které se skloňuje jako adjektivum jarní )
  • Neutrální
    • město, středisko (hledisko), jablko (brko), pončo
    • moře, bojiště, vejce
    • kuře
    • stavení (nádraží)
    • rámě
    • muzeum
    • drama
    • vstupné (které se skloňuje jako adjektivum mladý )
    • telecí (který se skloňuje jako adjektivum jarní )

Kromě toho má čeština paralelní systém deklinací specifických pro mluvený jazyk, což přispívá k této složité sadě.

Skloňování podstatných jmen

Animovaný muž

Většina mužských podstatných jmen končí souhláskou.

Jednotné číslo Jmenovaný pánev muž předseda a soudc e
Vokativ pan e ! divák u ! muž i ! předsed o ! soudc E !
Akuzativ pán a muž e předseda u soudc e
Genitiv pán a muž e předsed y soudc e
Dativ pán ovi , pán u muž ovi , muž i předsed ovi Soudc i , Soudc ovi
Pronájem pán ovi , pán u muž ovi , muž i předsed ovi Soudc i , Soudc ovi
Instrumentální pán em muž em předsed nebo sudc em
Množný Jmenovaný pán ové , pán i muž ové , muž i předsed vejčité Soudc i , Soudc ové
Vokativ pán ové ! pán i ! muž ové ! muž i ! předsed ové ! sudc i ! ové sudc !
Akuzativ pán y muž e předsed y soudc e
Genitiv pán ů muž ů předsed ů sudc ů
Dativ pán ům muž ům předsed ům sudc ům
Pronájem pán ech , divác ích muž ích předsed ech , kolez ích Soudc ích
Instrumentální pán y muž i předsed y sudc i
Neživý muž
Jednotné číslo Jmenovaný hrad stroj
Vokativ hrad e ! zámk u ! stroj i !
Akuzativ hrad stroj
Genitiv hrad u  ; má stroj e
Dativ hrad u stroj i
Pronájem hrad u , hrad ě  ; u je E stroj i
Instrumentální hrad em stroj em
Množný Jmenovaný hrad y stroj e
Vokativ hrad y ! stroj e !
Akuzativ hrad y stroj e
Genitiv hrad ů stroj ů
Dativ hrad ům stroj ům
Pronájem hrad ech  ; zámc ích stroj ích
Instrumentální hrad y stroj i
Ženský

Většina ženských podstatných jmen končí samohláskami „a“ nebo „e“.

Jednotné číslo Jmenovaný žen a růž e pís e ň kost
Vokativ žen o ! růž e ! písn i ! kost i !
Akuzativ žen u růž i pís e ň kost
Genitiv žen y růž e písn ě kost i
Dativ žen ě  ; škol e růž i písn i kost i
Pronájem žen ě  ; škol e růž i písn i kost i
Instrumentální žen nebo růž í písn í kost í
Množný Jmenovaný žen y růž e písn ě kost i
Vokativ žen y ! růž e ! písn ě ! kost i !
Akuzativ žen y růž e písn ě kost i
Genitiv Zen růž í písn í kost i
Dativ žen ám Ruz iM PISN iM kost em
Pronájem žen ách růž ích písn ích kost ech
Instrumentální kamarád růž emi písn ěmi kost mi
Neutrální

Většina neutrálních podstatných jmen končí samohláskou „o“.

Jednotné číslo Jmenovaný mest o moř e kuř e staven í
Vokativ měst o ! moř e ! kuř e ! staven í !
Akuzativ mest o moř e kuř e staven í
Genitiv Jsem na moř e kuř léto staven í
Dativ měst u moř i Kur andi staven í
Pronájem měst ě , měst u moř i kuřet i staven í
Instrumentální m'st em moř em kuř etem Staven iM
Množný Jmenovaný Jsem na moř e kuř ata staven í
Vokativ m'st má ! moř e ! kuř ata ! staven í !
Akuzativ Jsem na moř e kuř ata staven í
Genitiv mest moř í kuř at staven í
Dativ MEST UM moř iM kuř atům Staven iM
Pronájem měst ech moř ích kuř atech staven ích
Instrumentální jsem tam moř i kuř aty staven ími

Slova latinského původu, která končí v UM jsou odmítnuti v závislosti na město modelu : muze um , Muze , Muze u , muze um ... Některé z těchto slov bylo „aklimatizaci“ a mají obvyklou české skloňování.

K dispozici jsou také číslice. Například číslice „dva“ je vyjádřena takto:

Jmenovaný dva / dvě
Vokativ dva / dvě
Akuzativ dva / dvě
Genitiv dvou
Dativ dva
Pronájem (o) dvou
Instrumentální dva

Zájmeno „oba“, „my dva“, „oni dva“, „tyto dvě věci“ , pozůstatek indoevropského souboje , má skloňování shodné s touto číslicí. Toto skloňování má tu zvláštnost, že má dativ, který není podobný lokativu, ale instrumentálnímu.

Skloňování přídavných jmen

Přídavná jména jsou skloňována podle pohlaví a počtu podstatných jmen, ke kterým se vztahují:

  • mlad ý muž (mladík) (mužský)
  • mlad á žena (mladá žena) (žena)
  • mlad é víno (neutrální)

Existují také příkladné varianty adjektiv:

  • mladý (dobrý) - tvrdý základ
  • jarní - měkký základ
  • otcův - mužské přídavné jméno
  • matčin - ženské přídavné jméno
Deklinace v tvrdé základně
Číslo Případ
Animovaný muž
Neživý muž		 Ženský Neutrální
Jednotné číslo Jmenovaný mlad ý mlad á mlad é
Vokativ mlad ý ! mlad á ! mlad é !
Akuzativ mlad eho mlad ý mlad nebo mlad é
Genitiv mlad eho mlad é mlad eho
Dativ mlad se pohnul mlad é mlad se pohnul
Pronájem mlad em mlad é mlad em
Instrumentální mlad ým mlad nebo mlad ým
Množný Jmenovaný mlad í mlad é mlad á
Vokativ mlad í ! mlad é ! mlad á !
Akuzativ mlad é mlad á
Genitiv mlad ých
Dativ mlad ým
Pronájem mlad ých
Instrumentální mlad ými
Variace měkké základny
Číslo Případ
Animovaný muž
Neživý muž		 Ženský Neutrální
Jednotné číslo Jmenovaný jarn í
Vokativ jarn í !
Akuzativ jarn ího jarn í
Genitiv jarn ího jarn í jarn ího
Dativ jarn ímu jarn í jarn ímu
Pronájem Jarn iM jarn í Jarn iM
Instrumentální Jarn iM jarn í Jarn iM
Množný Jmenovaný jarn í
Vokativ jarn í !
Akuzativ jarn í
Genitiv jarn ích
Dativ Jarn iM
Pronájem jarn ích
Instrumentální jarn ími
Přídavné jméno příslušnosti

Přídavná jména sounáležitosti jsou tvořena animovanými podstatnými jmény mužského nebo ženského rodu v jednotném čísle:

  • otec → otcův
  • matka → ráno
Číslo Případ
Animovaný muž
Neživý muž		 Ženský Neutrální
Jednotné číslo Jmenovaný otc UV , MS in otc ova , MS ina otc ovo , MATC ino
Vokativ otc UV , MS in otc ova , MS ina otc ovo , MATC ino
Akuzativ otc ova , MS ina otc UV , MS in OTC OVU , MATC inu otc ovo , MATC ino
Genitiv otc ova , MS ina otc ovy , MATC iny otc ova , MS ina
Dativ OTC OVU , MATC inu otc Ove , MATC INE OTC OVU , MATC inu
Pronájem otc Ove , MATC INE
Instrumentální otc ovým , MATC iným otc OVOU , MATC neslýchané otc ovým , MATC iným
Množný Jmenovaný otc ovi , MATC ini otc ovy , MATC iny otc ova , MS ina
Vokativ otc ovi , MATC ini otc ovy , MATC iny otc ova , MS ina
Akuzativ otc ovy , MATC iny otc ova , MS ina
Genitiv otc ových , MATC iných
Dativ otc ovým , MATC iným
Pronájem otc ových , MATC iných
Instrumentální otc ovými , MATC inými

Příklady:

  • otcův dům (Dům mého otce)
  • matčino auto ( auto mé matky)

Několik množných čísel

V pozůstatku indoevropského duelu si čeština zachovává oba zájmeno (my dva nebo oba), které je odmítnuto. Stejnou deklinaci najdeme u podstatných jmen označujících symetrické části lidského těla, jako je ruka (ruka), noha (noha) nebo oko (oko).

  1. ruk a - jmenovaný jednotné číslo
  2. ruc e - množné číslo jmenovaný a akuzativ
  3. ruk nebo - množné číslo genitiv
  4. ruk nebo - množné číslo lokální
  5. ruk ama - množné číslo instrumentální

V češtině se noha člověka liší od nohy stolu, ačkoli obě slova mají stejný jmenovaný jednotné číslo: noha (noha).

Má také dvě množná čísla za číslicí předcházející věcnou. Od dvou do čtyř používáme normální množné číslo , to znamená vhodný případ v množném čísle. Z pěti i mimo ni, používáme jediná množné genitiv (viz forma francouzštiny hodně o ... nebo spoustu z ...). Některé termíny jako Spousta (hodně), Tolik (tolik) také vynutit použití této množné genitiv.

  • jeden hrad (hrad)
  • dva hrady, tři hrady, čtyři hrady (dva, tři, čtyři hrady)
  • pět hradů, šest hradů … (pět, šest hradů…)

Slovní formy

Časování má několik režimů: infinitiv, orientační, na spojovací způsob, rozkazovací, gerund.

Infinitiv

Infinitiv má koncovku -t . V literární češtině můžeme najít koncovku -ti ; sudá -ci pro některá slovesa v „-ct“. Například lze říci „moc“: Moct nebo Moci.

Orientační

Claude Kastler navrhuje několik časů pro orientační: osobní, minulost a budoucnost.

Personál

Indikativ má v gramatice Clauda Kastera jediný jednoduchý napjatý osobní titul . Má současnou hodnotu pro nedokonalá slovesa. U dokonalých sloves má nejčastěji hodnotu budoucnosti, ale i současnosti.

Ohýbá se v počtu (jednotném i množném čísle) a osobě (1, 2, 3):

Nikdo Jednotné číslo Množný
1. -m / -i / -u -mě
2. -š -vy
3. -Aj -ají / - (ej) í / -nebo

Česká slovesa se dělí do pěti skupin podle jejich ukončení v přítomném čase.

Minulost

Minulost je postavena pomocí:

  • konjugát pomocného být (bytí), jehož úkolem je označit osobu a číslo;
  • a minulé příčestí s příponou „-l“:
Jednotné číslo Množný
mužský Ženský Neutrální
Animovaný muž
Neživý muž
a žena 		Neutrální
podle l
děla l 		podle la
děla la 		podle lo
děla lo 		podle li
děla li 		podle ly
děla ly 		podle la
děla la

Příklad konjugace minulého času:

Nikdo Jednotné číslo Množný
1. delal jsem delali jsme
2. delal jsi dělali jste
3. delal delali

Je vidět, že pomocná bytost není ve třetí osobě použita.

Budoucí sloučenina

Existuje také budoucí sloučenina pro nedokonalá slovesa. Skládá se z konjugovaného slovesa „být“ a z infinitivu slovesa, nutně nedokonavého.

Nikdo Jednotné číslo Množný
1. budu dělat rozpočet dělat
2. budeš dělat budete Delat
3. bude dělat budou dělat

Slovesa pohybu konstruují svou budoucnost pomocí předpon po- / pů-, které se přidávají k přítomnému času:

  • pů jdu , po nesu , po vezu .

Spojovací způsob

Kromě infinitivních, indikativních a imperativních režimů je nutné uvést podmínku (někdy označovanou jako „konjunktiv“, protože nemá pouze hypotetickou hodnotu).

Přítomný spojovací způsob

Tvoří se pomocí konjugované částice -by a vyladěné -l formy slovesa.

Nikdo Jednotné číslo Množný
1. delal bych delali bychom
2. delal bys dělali byste
3. delal by dělali by
Minulý spojovací způsob

Málo používaný v mluveném jazyce, má tendenci být nahrazen současným konjunktivem. Skládá se ze slovesa „být“ v konjunktivu a také z udělené -l formy slovesa.

Nikdo Jednotné číslo Množný
1. was bych dělal byli jsme dělali
2. byl bys vytvořil byli jsme dělali
3. was by dělal byli by dělali

Rozkazovací způsob

Imperativem je vytvořen na druhé osobě jednotného čísla a množného čísla, jakož i pro první osoby množného čísla.

Pro druhou osobu jednotného čísla mají slovesa, jejichž kmen končí na jednu souhlásku, koncovku na -0 , zatímco slovesa, jejichž kmen končí na dvě souhlásky, mají koncovku -i / -ej (v závislosti na skupině slovesa).

Pro druhou osobu množného čísla přidáme koncovku -te / -ete / -ejte .

Pro první osobu množného čísla přidáme koncovku -me / -eme / -ejme .

Příklady:

  • pupen! bute! buďme!
  • spinakr! řeč! spermie!
  • dělej! snídaně! student!

Imperativ třetí osoby je vyjádřen spojkou at ' .

Gerundium

Gerund se používá pouze v případě, že je napsán v podporovaném jazyce. Liší se podle druhu a počtu podle předmětu.

Nedokonalá slovesa tvoří svůj gerund pomocí přípony: -ouc . Perfektivní slovesa to tvoří s příponou: -vš-

Pasivní

Existují dvě formy pasivu:

  1. Pomocí slovesa „být“ ( být ) a pasivního predikativu:
    • Město bylo založeno ve 14. století. (Město bylo založeno v XIV -tého  století)
  2. Pasivní pronominál, když je sloveso doprovázeno pronominální částice „  se  “:
    • Ono se neudělalo. (Nestalo se.)
    • To se vyrábí v Číně. (Vyrábí se v Číně.)

Klitická negace

Negace je vyjádřena pomocí předpony „  ne-  “. V budoucnu bude tato předpona přidána k pomocnému „být“; v minulém čase a podmíněné se přidává do příčestí:

  • žádný rozruch
  • ne delám
  • neuč se!
  • ne delal jsem
  • ne budu dělat
  • ne delal bych
  • byl bych ne udělal nebo ne byl bych udělal
  • ne ní děláno

České věty hromadí negativní výrazy:

  • Nic ne mám. (Nic nemám)
  • Ani kdy to, ani komu ne říkej. (Nikdy to nikomu neříkej)

Slovní skupiny

Čeština má pět tříd sloves. Existují výjimky, například, jíst, vědět, vidět, mít, chtít a jít .

  1. -e :
    • Základna končí tvrdou souhláskou, před minulým časem „-l“ je samohláska „a“:
      • nese - nesl
      • bere - bral
    • Základna končí měkkou souhláskou.
      • maže - mazal
      • peče - pekl
      • umře - umřel (tře - třel)
  2. Slovesa tvořená příponou -nout v infinitivu a koncovkou -ne v přítomném čase.
    • tiskne - tiskl
    • moje - minulé
    • začne - začal
  3. Slovesa s přítomnou koncovkou třetí osoby -i
    • kryje - kryl
    • kupuje - kupoval
  4. Slovesa končící ve třetí osobě přítomná s dlouhou samohláskou -í
    • prosí - prosil
    • trpí - trpěl
    • sází - sázel
  5. Slovesa, jejichž zakončení ve třetí osobě přítomného času je dlouhá samohláska -á
    • dělá - připrav
První skupina
Infinitiv narozený číst hřích třít spratek mazat
francouzština nést číst kuchař drhnout vzít rozmazat
Současnost, dárek nesu
neseš
Nese

neseme
nesete
nesou 		ČVUT
Ctes
CTE

čteme
čtete
TCBEU 		peču
pečeš
peče

pečeme
pečete
pečou 		třu
třeš
tře

třeme
třete
třou 		beru
bereš
bere

bereme
berete
berou 		mažu
mažeš
maže

mažeme
mažete
mažou
-L forma
(minulá) 		nesl četl pekl třel bral mazal

Minulé příčestí		 nesen čten pečen třen otruby mazán
Rozkazovací způsob narozený!
vnořit se!
nesme! 		čti!
léto!
duše! 		peč!
čurat!
špatný! 		třídění!
hlava!
třeme! 		ber!
berte!
berm! 		maž!
mažte!
mažme!
Gerund je
přítomen 		nesa
nesouc
nesouce 		čta
čtouc
čtouce 		peka / peče
pekouc / pečíc
pekouce / pečíce 		tra
trouc
trouce 		bera
berouc
berouce 		maže
mažíc
mažíce

Minulý gerund		 (do) ​​nes
(do) ​​nesši
(do) ​​nesše 		(pře) čet
(pře) četši
(pře) četše 		(u)
pek
(u) pekši (u) pekše 		(u) třev
(u) třevši
(u) třevše 		brav
(s) bravši
(s) bravše 		(na) mazav
(na) mazavši
(na) mazavše

Většina sloves má imperativní zakončení 0 / -te / -me . Slovesa se stopkou končící dvěma souhláskami končí imperativem: - i / -ete / -eme .

Druhá skupina
Infinitiv tisknout minout začít
francouzština vytisknout postrádá začít
Současnost, dárek tisknu
tiskneš
tiskne

tiskneme
tisknete
tisknou 		minu
doly
důlní

mineme
minete
koťátko 		začátek
začíná
zahájit

budeme
muset
začít
"-L" formulář
(minulost) 		tiskl minul začal

Minulé příčestí		 tisknut / tištěn minuta začnut
Rozkazovací způsob tiskni!
tiskněte!
čaj! 		miň!
roztoč!
hmm! 		začni!
začněte!
začnem!
Gerund je
přítomen 		tiskna
tisknouc
tisknouce 		mina
kočička
kočička

Minulý gerund		 (při) tisknuv
(při) tisknuvši
(při) tisknuvše 		minuv
minuvši
minuvše 		začav
začavši
začavše
Třetí skupina
Infinitiv krýt kupovat
francouzština skrýt Koupit
Současnost, dárek kryji, kryju
kryješ
kryje

kryjeme
kryjete
kryjí, kryjou 		kupuji, kupuju
kupuješ
kupuje

kupujeme
kupujeme
kupují, kupujou
"-L" formulář
(minulost) 		kryl kupoval

Minulé příčestí		 kryt kupován
Rozkazovací způsob kryj!
kryjte!
kryjme! 		kupuj!
kupujte!
kupujme!
Gerund je
přítomen 		kryje
kryjíc
kryjíce 		kupujíce
kupujíc
kupujíce

Minulý gerund		 (za) kryv
(za) kryvši
(za) kryvše 		kupovav
kupovavši
kupovavše
Čtvrtá skupina
Infinitiv Prosit čistit trpest sázet
francouzština žádost umýt trpět rostlina
Současnost, dárek prosím
prosíš
prosí

prosím
prosíte
prosí 		čistím
čistíš
čistí

čistíme
čistíme
čistíte čistí 		trpím
trpíš
TRPÍ

trpíme
trpíte
TRPÍ 		sázím
sázíš
sází

sázíme
sázíte
sázejí, sází
"-L" formulář
(minulost) 		prosil čistil trpěl sázel

Minulé příčestí		 prošen čištěn trpěn sázen
Rozkazovací způsob profesionálové!
proste!
prosm! 		čisti!
tady!
istem! 		trp!
trpte!
obrovský! 		sázej!
sázejte!
sázejme!
Gerund je
přítomen 		próza
prosíc
prosíce 		čistě
čistíc
čistíce 		trpě
trpíc
trpíce 		sázeje
sázejíc
sázejíce

Minulý gerund		 prosiv
prosivši
prosivše 		(vy) čistiv
(vy) čistivši
(vy) čistivše 		(s) trpěv
(s) trpěvši
(s) trpěvše 		(vy) sázev
(vy) sázevši
(vy) sázevše

Většina sloves má imperativní zakončení -i / -ete / -eme . Slovesa se stopkou končící dvěma souhláskami končí imperativem: - -i / -ěte / -ěme .

Pátá skupina
Infinitiv půvab
francouzština udělat
Současnost, dárek dělám
Delas
dela

děláme
Delate
dělají
"-L" tvar (minulost) delal

Minulé příčestí		 dělán
Rozkazovací způsob dělej!
snídaně!
student!
Gerund je
přítomen 		dělaje
dělajíc
dělajíce

Minulý gerund		 dělav
dělavši
dělavše
Nepravidelný
Infinitiv být mít jít jíst
sníst 		vid vetovat chtít
francouzština být mít jít na procházku jíst vidět znát chtít
Současnost, dárek Jsem
JSI
i

Jsme
jste
JSOU 		mám
máš
Má

MÁME
Máte
Maji 		JDU
jBlock
jde

jdeme
jdete
jdou 		jím, sním
jíš, sníš
jí, sní

jíme, sníme
jíte, sníte jedí
, snědí 		vidím
vidíš
vidí

vidíme
vidět
vidí 		Vim
vis
ví

Vime
rychle
Vedi 		chci
chceš
chce

Chceme
chcete
chtějí

Minulé příčestí		 byl e-mailem šel, šla, šlo
šli, šli, šla 		jedl, snědl video věděl cht
Pasivní (-byt) --- (-jit) jeden, sněden video věděn chtěln
Rozkazovací způsob pupen!
bute!
buďme! 		měj!
mějte!
dokonce! 		jdi, pojď!
jděte, pojďte!
jděme, pojďte! 		jez, sněz!
jezte, snězte!
jezme, snezme! 		viz!
vizte!
vizme! 		vidět!
obléci!
vezme! 		chtěj!
chtějte!
chtějme!
Gerund je
přítomen 		jsa
jsouc
jsouce 		Maje
Majic
majíce 		JDA
jdouc
jdouce 		jeda
jedouc
jedouce 		vida
vidouc
vidouce 		věda
vědouc
vědouce 		chtěli / chtěli
chtít / chtěli
chtít / chtěli

Minulý gerund		 byv
byvši
byvše 		(při) šed
(při) šedši
(při) šedše 		(vy) jed, sněd
(vy) jedši, snědši
(vy) jedše, snědše 		(u) viděv
(u) viděvši
(u) viděvše 		(z) věděv
(z) věděvši
(z) věděvše 		chtěli
jsme
chtěli, abychom chtěli

Následující slovesa mají nepravidelné futures

  • jít - půjdu, půjdeš, půjde; půjdeme, půjdete, půjdou
  • být - budu, budeš, bude; budeme, budete, budeme

Nepravidelná negace:

  • být - třetí osoba jednotného čísla : není (not neje )

Aspekty

Stejně jako ostatní slovanské jazyky má české sloveso dva aspekty  : dokonalý a nedokonalý .

Uvádějí se také procesy odvozování, které byly dříve popsány jako aspekty, i když pouze přidávají k hlavnímu rozdělení na dokonalé a nedokonalé: s iterativní , dosaženou nebo inchoativní hodnotou . Změnou jeho aspektu může sloveso podstoupit úplnou změnu kmene. Právě tato zvláštnost je jednou z obtíží češtiny pro studenty ze západoevropských zemí.

Například :

  • delal "udělat" je jednoduchý imperfekt: delal jsem to - udělal jsem to, udělal jsem to.
  • dělávat je imperfekt s iterativní hodnotou, získaný příponou: dělávál jsem to - dělal jsem to pravidelně.
  • udělat je perfective, získaný přidáním preverb: udělal jsem to - udělal jsem to, udělal jsem to (a netrvalo to).
  • dodělat je dokonalý prostředek dokonalé hodnoty („do konce“ - předchozí do- ): dodělal jsem to - (to je ono ...) Dokončil jsem to.
  • dodělávat je nedokonalost odvozená z předchozí přípony: dodělával jsem to - s tím jsem skončil (tím jsem se včera zabýval).

atd.

V těchto příkladech je kořen přeloženého slovesa „dělat“ všude stejný, což neplatí vždy: brát „vzít“ je nedokonalý korespondent vzít .

Česká konjugace činí osobu , podřízenou slovesu, zdravou a činí zájmena zbytečnými. Existují však a používají se k zdůraznění:

  • ona to udělala  : udělala to

naproti tomu:

  • udělala to  : udělala to

Slovesu „být“ lze rozumět. Pomocí výše uvedeného příkladu:

  • vytvořil jsem to  : Udělal jsem to (doslovně: dělat v minulém čase je to)
  • já  to udělal: Udělal jsem to (doslovně: dělám to v minulém čase)

Syntax

Syntaktická funkce slov je v podstatě indikováno sklonu. Proto je k dispozici slovosled, který označuje vložení promluvy do jejího enunciativního kontextu. To je to, co české gramatici nazývají „Současné rozdělení věta“ ( Aktuální větné členění ). V tomto smyslu lze o slovosledu říci, že je volný  : není omezen elementární syntaxí. Na druhou stranu se řídí pravidly aktuálního rozdělení.

Aktuální rozdělení vět

Tvrzení lze rozdělit na téma („o čem mluvíme“) a rheme („to, co říkáme o tématu“) podle velkého obecného principu: pokud existuje explicitní téma, pak předchází, jako pravidlo, réma.

Pokud jde o francouzštinu, přiřazení syntaktické funkce slovosledu vykresluje účinky aktuálního českého dělení různými způsoby důrazu (například věty zvané „clivées“ v c'est ... que ) nebo volbou z faktorů (určitý / neurčitý) , atd.

  • Češi udělali revoluci  : „Češi udělali revoluci“
  • Revoluci udělali Češi  : „ Revoluci provedli právě Češi “
  • Češi revoluci udělali  : " Češi revoluci opravdu udělali"

Podobně porovnáme:

  • Včera zemřel slavný herec . "Včera zemřel slavný herec  "
    • slavný herec ("slavný herec") je réma. Základní otázka zní: Kdo je mrtvý?
  • (Ten) známý herec zemřel včera. „  Tento slavný herec včera zemřel“
    • včera (včera) je réma. Základní otázka zní: Kdy zemřel?

Prvek patřící do Rheme věty mohou být zahrnuty do tématu druhé, jak je tomu v případě Král „krále“, který je zaveden v Rheme jeden král :

  • Byl jednou jeden král. Ten král měl tři dcery. "Byl jednou jeden král. Tento král měl tři dcery. “

Tato opozice mezi tématem a rémou je někdy identifikována s rozdílem mezi „starými informacemi“ a „novými informacemi“. Opakovací zájmeno nesoucí „starou informaci“ však může být v rémové pozici:

  • Vytvořit - „Je to on, kdo to udělal“

Příjmení

Jméno ženy chodí ženám, Jana Ticha nese stejné příjmení jako Miloš Tichý . V tomto případě je tichý adjektivum a ženská forma tohoto adjektiva je tichá . Když je příjmením podstatné jméno, je nejčastěji odvozeno od mužského rodu přidáním „—ová“: Eva Romanová je sestra Pavla Romana . Formulář „-ová“ je gramaticky genitiv a napovídá, ke zlosti feministek , myšlenka vlastnictví (Madame Nováková je doslova žena nebo dcera na pana Nováka).

Donedávna byla tato forma povinná, uložená československým právem a poté českým právem. V této povinnosti vidíme otravné opatření vůči německé nebo maďarské menšině , které bylo po ovládnutí země donuceno přijmout slovanské zvyky. Například Kateřina Neumannová je dcerou pana Neumanna . Od nynějška si česká manželka cizince nebo příslušníka jazykové menšiny České republiky může vybrat mezi:

  • zachovat jeho rodné jméno
  • přidejte její rodné jméno k (nezměněnému) jejího manžela
  • přidejte její rodné jméno k slovanskému jménu jejího manžela
  • přijmout jméno, slovanské či nikoli, svého manžela

Dialekty a sociolekty

Dialekty

Existuje několik dialektů seskupených do dvou regionálních souborů, které přesně neodpovídají Čechám a Moravě . Do východomoravské skupiny patří sub-dialekt silně ovlivněný slovenštinou . Polská slezská skupina byla někdy považována za samostatný jazyk, slezský . Regiony osídlené před rokem 1945 německou menšinou navíc přijímaly migranty z celého bývalého Československa a používají bezbarvý dialekt.

Existují také varianty specifické pro každé hlavní město. Nějaké příklady :

  • Tyto Pilsenois jsou známé pro své pěvecké přízvukem. Za tázací zájmena přidávají příponu pa . Jak máš? (jak se máš?) se stává Jak pa se máš?
  • Obyvatelé Ostravy neprodlužují slabiky.
  • V Moravskoslezském nechci (nechci, aby) se stane nechcu .
  • Brno slang má slova jako Salina na Tramvaj (tramvaji)
  • V jihovýchodních Čechách se ť vyslovuje [j] podle samohlásky. Například: (zaplaťte> zaplajte)

Sociolect

Mezi hovorovou češtinou ( obecná čeština ) a takzvaným „literárním“ jazykem ( spisovná čeština , což v překladu znamená německý výraz Schriftsprache ) existuje značná propast . Ten si zachovává určitý archaický odkazu jeho standardizaci J. Dobrovský, který byl do značné míry založen na modely XVI th a XVII th  století. Skrz XX th  století pokračovalo živou debatu mezi „puristé“ (představovaných v novinách Naše Rec , vydané Ústavem pro jazyk český ) a „restaurátory“ (počínaje velkých postav lingvistického kroužku Praha  : Vilém Mathesius , Bohuslav Havránek ).

Pokud „mluvená“ čeština ( hovorová čeština ) snížila počet poklesků , znamená to kromě výše uvedeného výčtu přidání celé řady případů k zapamatování. Zde je několik příkladů „populárních“ variant:

  • Nominativní množné číslo animovaných mužských podstatných jmen není v „í“ se smočením kořene, ale v „y“.
  • Lokální množné číslo se také provádí bez smáčení kořene:
    • v čůrcích se proto stává v čůrkách .
  • Instrumentální množné číslo je stejné bez ohledu na žánr, „tvrdost“ poslední souhlásky atd.

Slovní zásoba

Některá běžná slova

Slovo Překlad Přepis API Přibližná výslovnost
Země zeme [ˈZɛmɲɛ] zemgnè
nebe nebe [ˈNɛbɛ] nèbè
voda voda [ˈVoda] voda
oheň oheň [ˈOɧɛɲ] ohegn
muž muž [ˈMuʃ] moucha
ženy žena [ˈƷɛna] jena
jíst jíst [ˈJiːst] yiist
pít jáma [jáma] piit
vysoký velký [ˈVɛlkiː] velkii
malý malý [ˈMaliː] malii
noc noc [ˈNot] ne
den doupě [ˈDɛn] doupě
Ahoj dobrý den [ˈDobriː dɛn] dobrii dèn
Dobrý večer dobrý večer [ˈDobriː vɛtʃɛr] dobrii vetchèr
dobrou noc dobrou noc [ˈDobrou nots] dobro - nebo ne
Děkuju děkuji [ˈɟɛkujɪ] dyèkouyi
prosím prosím [RosProsiːm] prosiimm

Poznámky a odkazy

  1. Guard, Paul, důraz . Paříž: PUF (kol. „SUP, le linguiste“), 1968: 14–15.
  2. Mazon, André, Gramatika českého jazyka . Paříž, IES 1952 ( 3 th ed.).
  3. Kastler, Claude, Praktický a rozumný český jazyk , Paříž: Ophrys, 1995 (druhé pozměněné vydání), ( ISBN  2-7080-0704-1 ) .
  4. Tereza Filinová, „  Pátý pád: jde to z kopce? (Vypadá vokativ?)  ” , Radio Praha,9. září 2007(zpřístupněno 8. srpna 2008 ) .
  5. http://e-skola.sweb.cz/sklonovani_podstatnych_jmen.html Skloňování slova Ruka v množném čísle.
  6. Vstup do evropského společenství měl tu výhodu, že v platných právních předpisech byla zdůrazněna potřeba respektovat menšiny.
  7. Státy české závisely na rakouské koruně a Slovensko bylo součástí Maďarského království.

Podívejte se také

Bibliografie ve francouzštině

  • Claude Kastler, The Practical and Reasoned Czech Language , Ophrys, Paris, 1995 (druhé pozměněné vydání), ( ISBN  2-7080-0704-1 )
  • Andre Mazon , mluvnice českého jazyka , 3 th  edition, IES, Paris, 1952
  • Yves Millet , Les Postverbaux en Czech , IES, Paříž, 1958
  • Patrice Pognan, Automatická morfosyntaktická analýza českého vědeckého diskurzu , Dunod, Paříž, 1975
  • Olga Spilar, Česká bez bolesti , Assimil, Paříž, 1994.
  • Jan Šabršula, Problémy srovnávací francouzsko-české a česko-francouzské stylistiky , SPN, Praha, 1986

Související články

externí odkazy