Vulgate je verze Latin z Bible , který se skládá z ruky, většina překladů na konci IV -tého století od Jerome a dalších nezávislých latinských překladů druhé zvané Vetus Latina ( „Old Latin [bible]“) .
Jerome začíná své vydání čtyřmi evangelii , reviduje a přizpůsobuje jejich verzi Vetus Latina, která se běžně používala na Západě . Pokračuje s úplným překladem z hebrejsky celého Tanakh a překládá některé deuterocanonical knihy z řeckých verzí tohoto Septuagintě nebo aramejštině . Jeroným také třikrát překládá Knihu žalmů : jednou revizí Vetus Latina , jednou z řečtiny a jednou z hebrejštiny. K Jeronýmovým překladům jsou následně přidány, nezávisle na Jeronýmovi, jistý latinský vetet biblických knih, které nepřekládal, aby vytvořili něco, co se nazývá Vulgáta.
Broadcast hlavně na Západě, Vulgate zná několik verzí a vývoj, včetně těch, které mají Alcuin VIII th století nebo na Erasmus do XVI th století . V roce 1454 učinil Gutenberg z Vulgaty první knihu vytištěnou v Evropě , byla to Gutenbergova bible . Vulgátu vytvořil papež Klement VIII. V roce 1592 v tzv. „ Šestiklementinské (en) “ verzi, která byla v římskokatolické církvi směrodatná až do roku 1979; revize Vulgate pro katolickou církev v latině vyhlášen v roce 1979 od papeže Jana Pavla II , se nazývá „ Neo-Vulgate (in) “.
Termín vulgate pochází z latiny vulgata , což znamená „zpřístupněn, zveřejněn“, sám od vulgus , což znamená „dav“. Vulgate termín ( vulgata ) aplikován na latinské verze bible je anachronický o práci Jerome : to je jen začátek XVI th století to obvykle slouží k označení latinskou Biblí, jehož verze byly víceméně stabilizovala, protože vydání vyrobené v Mohuči kolem roku 1450 . Za účelem identifikace tohoto stabilizovaného textu používá Tridentský koncil z roku 1546 výraz „ vetus et vulgata editio “.
Když Jerome nebo jeho současník Augustinus používat termín na IV -tého století , ale spíše popsat Nezměněný Common Greek Bible - nebo dříve latinské překlady Jerome, a že se rovněž domnívá, nepřesné - známý pod aktuálním názvem Vetus Latina ( "old Latinka [bible] ").
Nakonec text známý Vulgáty dnes stále ještě není pevně stanovena na VIII th století , ani její skutečně používat „popularizoval“ začne se opravdu šíří kolem 850, a to včetně šíření Illustrated karolinské Bible nazývá „Bible Tours“, jejíž Moutier-Grandval Bible nebo Vivien Bible.
Vulgate je „složený celek, který nelze jednoduše ztotožnit s dílem Jeronýma“, protože Vulgate obsahuje také Vetus Latina .
Od II -tého století , rostoucí počet konvertitů ke křesťanství, kteří jsou jazyk nebo latina kultura vyžaduje, aby texty, na nichž spočívá náboženství, které jsou přístupné. Této poptávce uspokojují místní překladatelé bez koordinace či systematičnosti. Výsledkem je široká škála rukopisů a verzí textů, které se zhoršují procesem kopírování, což může způsobit chyby, úpravy, doplnění nebo stažení ze strany copyistů.
Ve IV th století , latinské překlady textů z Bible , která rozšířila na Západě jsou vyrobeny z řecké verze a jsou charakterizovány původně jejich literalism. Budou dále označováni pod obecným termínem Vetus latina , „stará latina“, přičemž existují dva typy variant: jedna africká, nejstarší a druhá evropská, ale všechny závisí na řecké Septuagintě . Tyto překlady do latiny se nakonec stávají velmi rozmanitými v kvalitě a přesnosti, hromadí chyby v kopírování a zanechávají něco, co by bylo žádoucí, a to jak z hlediska přesnosti nebo shody s nejnovějšími řeckými verzemi, tak z hlediska literární kvality: stylistická průměrnost kombinující chyby gramatiky nebo syntaxi s podivností slovní zásoby se křesťanským učencům zdá nehodný Božího slova.
V této době tedy existuje téměř tolik verzí biblických textů, kolik je kopií, a římský biskup Damasus (366-384), pravděpodobně znepokojený touto velkou rozmanitostí textů, které studuje, pověřil Jeronýma - jeden z jeho příležitostných spolupracovníků, který byl vysvěcen biskupem, kterého některý radikální Nicene ve východním episkopátu Paulín II. z Antiochie považoval za schizmatický - pro vytvoření spolehlivé verze.
Nový zákonPravděpodobně proto z podnětu Damašku Jerome překládal evangelia v Římě mezi lety 383 a 384 : založením na řeckých rukopisech verze aktuální na východě; místo aby složil obnovený překlad, který by mohl urazit zvyky, revidoval evropskou verzi Vetus Latina des Gospels - pravděpodobně verzi Eusebia z Cesareje - u níž vylepšil latinskou plynulost a barvu.
Starý zákonPokud jde o Starý zákon , většina současných vědců se shoduje na skutečnosti, že Jerome dokončil své překladatelské práce mezi lety 390 a 405. Jerome, který měl dobrou znalost řečtiny, kterou zdokonalil během šesti let v Antiochii, se naučil hebrejsky během svého ústupu v syrské poušti s mnich židovského původu, který konvertoval ke křesťanství, navázal vztah s některými židovskými učenci, vztah, který pokračoval po celou dobu své kariéry. Tváří v tvář potížím s tlumočením odešel do Palestiny konzultovat židovské lékaře, specialisty na hebrejský text. Jeho touhou je znovu objevit veritas hebraica nad rámec řeckého dědictví. Nicméně, úroveň zvládnutí hebrejštiny Jerome zůstane v diskusi v pátrání po XXI th století.
Jerome přeložil Starý zákon z původní hebrejštiny blízké masoretskému textu v Betlémě mezi lety 390 a 405 . Je také založen na řecké verzi z oficiálního vydání Eusebia, kterou si objednal císař Konstantin na konci prvního koncilu v Nicaea v roce 325 . Pokud jde o pořadí překladů, současný výzkum naznačuje následující datování: Proroci , Samuel , králové , žalmy a Job jsou dokončeni kolem roku 393; Ezra , Nehemiah a Chronicles c. 394-396; že Přísloví , tím Kazatel a Píseň písní až 398; nakonec Pentateuch , Joshua , soudci , Ruth a Ester mezi 398 a 405.
Nepřekládal deuterokanonické knihy , s výjimkou knih Tobiáše a Judity , dvou knih, které Jerome přeložil z aramejštiny ; on také přeložil dodatky ke knize Ester z řecké Septuaginty a dodatky ke knize Daniel z hexaplaire řeckého of Theodotion .
žaltářJerome vytvořil tři překlady Knihy žalmů .
Prvním z nich je revize starého latinského žaltáře vyrobené mezi 382 a 385, ale z nichž se dochovala žádná stopa.
Pak se zavazuje nový překlad do latiny žalmů v Betlémě mezi 386 a 389 z hexaplaire textu (v Řekovi) z Septuagint ze Origen . Tato verze se nazývá „ žaltář Gallican “, jak je vysílán v Galii z IX -tého století . I když existují i jiné Latin Psalters (in) , vydání Bible provádí na konci VIII th století a na začátku IX tého století od Alcuin zahrnuje pouze Gallican žaltář kromě jiných latinských překladů. Gallican Psalter je také jedinou knihou Žalmů ve Vulgate Sixto-Clementine (in) .
Nakonec Jerome také přeložil žalmy z hebrejského textu, ale tato verze nikdy nebyla předmětem liturgického použití a chybí v šestoklementinské Vulgatě.
Jeroným přeložil pouze čtyři evangelia z Nového zákona . Dlouho se uvažovalo o tom, že revize Listů Pavla , soudobá s Jeronýmem, byla také dílem těchto; nyní se však zdá, že není autorem, i když je možné, že tato revize byla provedena v jeho doprovodu. Latinské překlady všech knih Nového zákona, kromě čtyř evangelií, Jeromeovi nezostal nic dlužný; odrážejí Vetus Latina, které jsou dílem syrského Rufina nebo pelagických kruhů .
Latinské překlady knih Moudrosti , Siracha , dvou knih Makabejských a Knihy Baruchovy nejsou Jeromeovi nic dlužny a odrážejí starodávný Latina Vetus .
Jérôme navrhuje novou doslovnost Písma, daleko od jeho osobního stylu. Jeronýmův překlad, jehož asketické praktiky a teologické přístupy se omezují mimo tehdejší dominantní proudy Velké církve , je jeho současníky, jak náboženskými, tak laickými, kteří zacházejí tak daleko, že zpochybňují ortodoxii jejího autora, široce odmítnut. Jeho způsob, jak se uchýlit k hebrejskému textu a ustanovit text křesťanské Bible, tedy nesouhlasí s jeho současníky, jako je Augustin z Hippo, který si myslí, že je nutné dodržovat Septuagintu podle zvyku, který v křesťanství převládl po kázání of Pavla z Tarsu , kostelů z Hellenized a pohanských židovských kruzích . Tato verze také vzbuzuje nedůvěru a podezření latinských kněží a vytváří „úzkostlivého a konzervativního“ římského duchovního současníka s Jeronýmem, který v něm vidí nebezpečné falšování Písma cizincem; sláva Vulgaty se tak prosadila až na počátku středověku.
V předmluvě k překladu evangelií adresovaných Damaškovi Jerome vyjadřuje pochybnosti o přijetí, které jeho revize čtyř evangelií obdrží: „Nutíš mě dělat novou práci na starém: chceš to poté, co kopie písem jsou roztroušeny po celém světě, sedím jako arbitr a když se mezi nimi liší, rozhoduji, které z nich souhlasí s řeckou pravdou. […] Kdo ve skutečnosti, ať už je vzdělaný, nebo ne, když vezme hlasitost do ruky a uvidí, že to, co čte, se liší od chuti slin, kterou ucítil poprvé, ne, „okamžitě vybuchne výkřiky a vykřikne, že jsem padělatel, svatokrádež, já, kdo se odváží přidat, změnit, opravit něco do starých knih? " .
Korespondence mezi Jérômem a Damaškem je možná apokryfní. Podle Pierra Nautina , specialisty na patristickou literaturu , bylo několik dopisů mezi Jérômem a Damaškem napsáno Jeronýmem po Damasově smrti, když Jerome „složil veškerou tuto korespondenci po smrti papeže za okolností, kdy to bylo užitečné k němu. využít jeho vztahů se zesnulým papežem “. Dokonce i během Jeromeho života byly v oběhu dopisy falešně přisuzované druhému, jeho zlosti, včetně pseudo kurýra Damaseovi, a necelé století po jeho smrti padělatelům padělali mezi těmito dvěma apokryfními dopisy. autorita za jejich práci, jak to již sám Jerome udělal s určitou jemností. Mnoho falešných dopisů, o nichž se předpokládá, že byly vyměněny mezi Damaškem a Jeronýmem, pak obíhá během středověku.
Existuje téměř deset tisíc rukopisů, často nedávné, překlad Vulgate připisované Jerome, z nichž pocházejí z nejstarší VII th nebo na VI th století.
Od VIII -tého století , ručně psané kopie začnou odchylovat Jerome v textu. Na žádost Karla Velikého, dychtícího nabídnout svým poddaným spolehlivou verzi Bible , provedl Alcuin , opát Saint-Martin de Tours , restaurátorské práce, které dokončil Théodulfe , biskup z Orléans . To znamená, že použití Vulgáty není před generalizovat IX tého století , zatímco užívání a kopie z Vetus Latina zůstává převládající mezi mnichů a duchovních badatelů až XIII th století .
Právě Gutenbergovi vděčíme za to, že první knihou vytištěnou v Evropě je Vulgate; Gutenberg dosahuje tento typ tisku mezi 1452 a 1455. V tomto prvním vydání, ve dvou svazcích folio bez adresy nebo datum a byl speciálně označeny na XVIII -tého století francouzským bibliografa François Debure, je to s názvem " Bible 42 řádky „v závislosti na počtu řádků, které obsahuje na stránku, ve dvou sloupcích.
Na XVI th století se Protestantská reformace zvýhodňuje nové překlady přímo do národních jazyků (němčina, francouzština, atd.) Texty původní hebrejské a řecké tak, aby byly chápány každého věřícího .
Věřit, že text Vulgate trpěl až do jeho času z vícenásobného korupci, Erasmus zavázala v roce 1513 obnovit text věrnější k tomu Jerome by se opíral, po vzoru Laurent Valla , o zdrojích ve staré řečtině. : Takto se objevil omne Novum Instrumentum (1516), dvojjazyčná latinsko-řecký text obnovené Vulgate, který slouží jako základ pro protestantské Bible Ženevy a Anglii. Kritická vydání Vulgaty se přesto objevují po vydání Gobelina Laridia publikovaném v Kolíně nad Rýnem v roce 1530, jako je vydání Roberta Estienna v roce 1528. Kromě toho přímé překlady verzí do řečtiny nebo hebrejštiny provedené humanistickými exegety způsobují, že Jeromeova verze ztrácí jeho status jako jediné platné verze Písma v západním křesťanství, která se stala jednou z mnoha dalších trpících nedostatky.
Katolická církev pak cítí potřebu znovu potvrdit nadřazenost Vulgate během Tridentského koncilu v roce 1546 :
„[T] on [...] svatý koncil [...] prohlašuje a prohlašuje, že staré vydání Vulgáty, schválené v samotné církvi dlouhým používáním tolika staletí, musí být považováno za autentické na veřejnosti lekce, diskuse, kázání a vysvětlení, a že nikdo nemá tu drzost ani předpoklad, aby to pod jakoukoli záminkou odmítl. "
Katolické církevní úřady se proto vydaly na zavedení nové revidované kritické verze, která by věděla nějaké chyby: Klement VIII zastavil vydání verze Vulgáty připravené Sixtem V (známé jako „ Sixtine Vulgate (en) “) - silně kritizováno a prošpikované s chybami a publikováno v roce 1590 - vydat revidovanou verzi v roce 1592 . Tato revidovaná verze je Vulgate sixto-Clementine (ne), která bude v římskokatolické církvi platit do roku 1979.
Ve XX th století , papež Pius XII popisuje pouze jako právní nadřazenosti latinského textu:
"Pokud Tridentský koncil chtěl, aby Vulgata byla latinskou verzí" kterou musí každý používat jako autentickou ", týká se to, jak každý ví, pouze latinská církev a její veřejné užívání Písma, ale nijak to nesnižuje její význam. (není o tom sebemenší pochybnost) ani autorita, ani hodnota původních textů ... Tato významná autorita Vulgaty nebo, jak se říká, její autentičnost, proto nebyla Radou nařízena především pro kritické z důvodů, ale spíše kvůli jeho legitimnímu použití v církvích, rozšířeného po tolik staletí. Toto použití ve skutečnosti ukazuje, že tak, jak to církev chápe a stále chápe, je absolutně bez jakýchkoli omylů, pokud jde o víru nebo mravy, pravost tohoto druhu by neměla být kvalifikována primárně jako kritika, ale spíše jako legální “ .
Aktuální standardní verze Vulgáty katolické církve se nazývá „ Neovulgáta (v) “; byl vyhlášen v roce 1979 od Jana Pavla II .
Kritické vydání Vulgate, známé jako Stuttgart Vulgate (en) , vydalo Robert Weber (1904-1980) v roce 1969; páté vydání této stuttgartské Vulgate, vydané Robertem Weberem a poté Rogerem Grysonem, vyšlo v roce 2007.
„Skutečnou novinkou svatého Jeronýma je použití hebrejského textu přednostně před Septuagintou [2]. Několik jeho současníků tuto volbu kritizovalo. Zejména svatý Augustin navrhl myšlenku, že autorita Septuaginty pro křesťany je nadřazena autoritě hebrejského textu Židů. "